Určitě to zažila každá z nás,jaký je to pocit,když vás někdo nechá napůl cesty.Takový jsem měla dneska já, když jsem odcházela ze zalívání kytek, které se ani uskutečnilo.Chápu,že vdaná mamina má určený čas,si užít mimo domov, ale nechat mě rozdělanou?Fujky,to se nedělá.Vzala jsem to k našim kolem cukrárny a nakoupila větrníky, co máme obě rády, abych nepřišla s prázdnou i když pravý důvod byl jasný.
Uvařily jsme si k nim horkou čokolády a povídaly o ničem.V koutku jí zůstal zbytek náplně a když jsem ho stírala,olízla mi prst.A už jsme byly v sobě.Tedy zatím naše jazyky.Voněly ještě po čokoládě.Chytila jsem jí za uši a přitáhla těsně k sobě.Uslintaly jsme si tváře a prozkoumávaly každé volné místečko.Oči,nos,uši.
Ani nevím, jak jsme se ocitly nahé v ložnici.Mě stačilo málo, párkrát přes ní přejet a bylo hotovo.Vysát poštěváček a zajet do ní prsty a ten pravý výbuch a když nepřestala, ještě jeden.Musela jsem jí to hned vrátit.Sykla,když jsem jí kousla do pysku, ne bolestí,ale vzrušením.Rochnila jsem se v ní, jako kačenka v rybníce.Hrála si s poštěváčkem a ponořila do ní prsty.Nejdřív tři a potom i čtvrtý.Pořád držela a přirážela stále rychleji.Štávy,jenom se obsloužit.Tlačila pánví a řvala jako na lesy.
Naše pižmo a vůně potu by se dalo ve vzduchu krájet.Zopakovaly jsme si to celé ještě jednou.Vysmátá jsem se k ní přitulila a usnula.
