Kometa prohrála, ale já vyhrál - soutěž

Původně to měl být jen klasickej večer s klukama. Kometa hrála doma, takže jasná volba – dres, šála, pivo před zápasem a pak fandění na plný koule. Zápas jsme sice těsně prohráli, ale nálada byla dobrá, protože jsme si dali pár piv už cestou, a jak to tak bývá, po třetí rundě se nikomu nechtělo domů.

Skončili jsme v baru kousek od centra. Ne nijak extra podnik, ale zato se tam dalo sedět, hrála fajn hudba a obsluha byla milá. Seděli jsme u stolu, řešili zápas, ženský, život… a v jednu chvíli jsem si všiml, že od vedlejšího stolku na mě kouká ženská.

Ne takový to klasický: „Omylem jsme se potkali pohledem.“ Ne. Ona se na mě fakt dívala. A nepřestávala. Trochu jsem znejistěl – napadlo mě, že třeba někomu připomínám bývalýho nebo tak něco.

Seděla tam s chlapem. Starší pár, tak kolem pětačtyřiceti. On v košili, upravenej, s lehce prošedivělým vousem. Vypadal pohodově, ne jako žárlivej manžel. A ona? Krásná a sexy. Ne žádná modelka, ale ženská, co ví, co chce. Sukně po kolena, výstřih, ve kterým se ztrácela moje pozornost pokaždé, když se naklonila k vínu.

Za chvíli si s tím chlapem něco pošeptala. Pak se zvedl a beze slova si přisedl k našemu stolu. V tu chvíli jsem nevěděl, jestli přijde rvačka nebo výzva na panáka.

„Nazdar chlapi. Nechci rušit – jen mě zaujalo, jak se tady kámoš směje. Je to nakažlivý. Já jsem Petr,“ podal mi ruku. Trochu zvláštní začátek, ale působil v pohodě.

Za chvíli přisedla i ona – představila se jako Jana. Nechali jsme je sednout, kluci se stejně už pomalu balili. Já měl ještě jedno pivo, tak jsem zůstal. A najednou jsme seděli jen my tři. A najednou to nebyl večer po hokeji. Najednou to bylo něco jinýho.

Jana byla přirozená, vtipná, v očích měla jiskru. Víc než jednou se mě dotkla, když něco říkala. On se jen spokojeně usmíval, jako by si to všechno užíval.

„Máš dneska ještě něco v plánu?“ zeptala se najednou, když Petr objednával další víno.

„No… asi ne,“ pokrčil jsem rameny. „Původně jsem chtěl jít domů, ale nějak se mi teď nechce.“

Podívali se na sebe. Takový to krátký mrknutí, co si řekne víc než slova.

„Bydlíme tady kousek. Máme doma novou sedačku.“

Nevím, co jsem čekal, ale tahle nabídka mě zaskočila. Ne zle. Spíš příjemně. Nebylo to laciný. Bylo to… otevřený. Opravdový.

Souhlasil jsem.

Bylo to asi deset minut pěšky. Bydleli v klidné ulici kousek od Lužánek, v takovém tom starším bytě s vysokýma stropama a dřevěnou podlahou, co vrže u každého třetího kroku. Všechno tam působilo útulně a zabydleně – žádná okázalost, spíš vkusně zařízený hnízdo pro dva lidi, co si už pár let rozumí.

Zul jsem si boty, Jana šla do kuchyně a Petr mi nabídl, ať se posadím. Rozvalil jsem se na gauč. Jana přišla se třemi sklenkami a lahví červeného.

„Dáme si jednu na uvolnění,“ řekla s úsměvem a posadila se ke mně blíž, než bylo nutný.

Neřešil jsem to. Bavili jsme se dál – o vztazích, o touze, o tom, jak se s věkem mění pohled na sex. Nechali to plynout. Petr působil, jako by mě testoval – ale ne výslech, spíš ho zajímalo, jak reaguju. Jana občas položila ruku na moje koleno, jen tak mimochodem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.

A pak to přišlo.

„Víš, my jsme spolu už skoro dvacet let,“ začala tiše, „a pořád si vycházíme vstříc. Máme svoje fantazie. A jednu z nich bychom si dneska rádi splnili. Ale jen pokud budeš chtít.“

Zůstal jsem sedět. Ne kvůli šoku. Spíš kvůli tomu, jak klidně to řekla. Žádný nátlak, žádná manipulace.

„Jaká je podmínka?“ zeptal jsem se.

„Upřímnost. A respekt. Nic víc.“

Souhlasil jsem.

Jana se ke mně otočila čelem, sedla si mi na klín. Bez spěchu. Přitáhla si mě za tričko a políbila mě. Jemně. Jako by si mě ochutnávala. A Petr? Seděl kousek od nás, opřenej, s lehkým úsměvem a očima, který mluvily za vše.

Byla teplá a voňavá.

Z její pusy se přesunuly rty na můj krk, pak mi pomalu svlíkla tričko. Její ruce putovaly přes hrudník, ne zbrkle, spíš jako by si mě ukládala do paměti. Petr se mezitím přesunul za ni, začal ji hladit po zádech, a já najednou cítil čtyři ruce. Dvě mě hladily, dvě objevovaly její tělo.

Byl jsem mezi nimi. Součást jejich večera.

A pak si mě odvedli do ložnice.

Ložnice byla prostorná, v rohu velká postel s tmavě šedým přehozem, rozsvícená jen lampička na nočním stolku. Tlumené světlo dělalo atmosféru…

Jana přede mnou kráčela, boky jí lehce kroužily, jako by mě schválně provokovala. Petr šel za mnou, ale necítil jsem se jako kus masa mezi dvěma. Spíš jako někdo, koho si pozvali na hostinu, kterou mají dávno v hlavě vymyšlenou.

U postele se otočila, chytila mě za opasek a začala mě svlíkat. Tentokrát bez řečí. V očích měla hlad. Hlad po doteku, po tom, co si asi plánovala už při první sklence vína. Stáhla mi kalhoty a hned si klekla. Nepřetvářela se.
Vzala si mě do pusy s chutí, s tím správným mixem jazyka a sání, že jsem se musel opřít o zeď, abych nepadl.

V tu chvíli přišel Petr, políbil ji na zátylek a rozepnul jí halenku. Sundal jí podprsenku a rukama ji začal hladit po prsou, zatímco ona se dál věnovala mně. Působilo to jako sehraná symfonie – každej věděl, co dělá, jak to načasovat. Vůbec jsem neměl pocit, že bych jim do toho lezl. Právě naopak – oni mě do toho zatáhli s takovou samozřejmostí, že jsem měl pocit, jako bych do toho patřil odjakživa.

Jana si pak stoupla, svlékla sukni a kalhotky nechala spadnout na zem. Vystoupila z nich, lehla si na postel, roztáhla nohy a prstem si přejela přes ni, jako by si chtěla zkontrolovat, jestli je dost připravená. A byla. Byla naprosto mokrá.

„Chci tě v sobě,“ řekla s pohledem, který už nešel ignorovat.

Vlezl jsem si nad ni a bez okolků do ní zajel. Bez zbytečných řečí, bez předeher, protože všechno už mezi náma dávno proběhlo. Byla úzká, horká a vzdychala tak, že bych se udělal během chvíle, kdyby mě nebrzdil ten adrenalin z celého večera.

Petr seděl na kraji postele a sledoval nás. Rukou se hladil přes kalhoty, ale oči měl na její tváři. Ona se mu jednou rukou dotýkala stehen, zatímco mě svírala stehny a mezi vzdechy volala „hlouběji… tvrději…“

Změnili jsme polohu – klekla si na čtyři, Petr si sedl před ni a ona ho začala kouřit, zatímco já ji zezadu tvrdě bral. Její zadeček pleskal o moje stehna a sténala s plnou pusou tak, že to znělo jako divoké zvíře.

Byli jsme tři dospělí lidi, co si splnili fantazii. A v tu chvíli nebylo nic jinýho než tělo, pot, hlasitej dech a touha. Ne city, ne vztahy. Jen jeden večer. Jedna noc.

A ta se teprve rozjížděla.

Jana byla jako v tranzu. Držela se Petrových stehen, zatímco já do ní bušil zezadu. Její tělo reagovalo na každý pohyb – prohnutá záda jako správná čubka. Když začala sténat hlasitěji a rychleji dýchat, poznal jsem, že to na ni jde. Nezakrývala to. Prostě se udělala, tvrdě, s výkřikem, že to museli slyšet i sousedi.

Já měl na kahánku už delší dobu, ale chtěl jsem si ji užít co nejdýl. Vytáhl jsem ho z ní, chytil ji za boky a otočil na záda. Nadzvedla pánev, jakoby říkala „dělej si, co chceš“. Tak jsem si ji vzal znova – tentokrát pomaleji, ale hluboko, do rytmu jejího dechu.

Petr se jí mezitím udělal na prsa a obličej. Elegantně, tiše, s pohledem, ve kterým nebyla ani žárlivost, ani nuda. Spíš vděk. Jako by si to celej večer přál pro ni.

Když jsem to nevydržel a udělal se v ní, držel jsem ji pevně za boky. Vydechla mi do ucha a pak mě pohladila po zádech, jako by chtěla říct „dobrý… fakt dobrý“.

Ještě chvíli jsme leželi v trojúhelníku těl, zpocení, klidní. Nikdo nemluvil. Nebylo potřeba.

Pak Jana vstala, šla do koupelny, Petr otevřel okno a zapálil si cigaretu. Podal mi jednu. Neodmítl jsem. Mlčky jsme kouřili, jen občas jsme se na sebe podívali a usmáli. Takový to tiché pochopení mezi dvěma chlapama, co si navzájem nelezli do zelí.

„Zůstaneš přes noc?“ zeptal se pak.

„Ne, půjdu. Ale díky. Fakt díky.“

Přikývl. Nezdržoval. Věděli jsme oba, že tohle nebylo o výměně čísel nebo dalším víkendu.

Oblékl jsem se, ještě jsem se šel rozloučit s Janou – objala mě, políbila na krk a zašeptala: „Byl jsi víc, než jsme čekali.“

Vyšel jsem ven, čerstvý vzduch mě kopl do plic a v hlavě mi zůstala jen jedna věta:
“Na tohle nezapomenu”