“Na základě čeho usuzujete, že mluvíte pravdu?” Podívala se na mě zpoza brýlí a její modré oči se do mě zapíchly jako ledové jehly. Čížkovou jsem opravdu neměl rád a udělal bych cokoliv, abych s ní nemusel nic mít společného. Bohužel jsme byly sousedi v bytovém domě a ani ona, ani já jsme se neplánovali stěhovat.
Naše vztahy nebyl špatné vždycky. Léta jsme bydleli v jednom domě a skoro jsme o sobě nevěděli. Její dcery chodili s naším Alešem do stejné školy, ta starší dokonce do stejné třídy a dokonce jsme se i spolu párkrát bavili, cestou z třídní schůzky. Měl jsem jí vždy za šedou myš, nenápadnou a poměrně milou ženskou.
Situace se dost rapidně změnila po tom, co jí opustil manžel. Nejen, že zhubla, změnila účes a začala chodit lépe oblékaná. Taky jí vyrostla ramena a začala se chovat jako naprostá kráva. Což se naplno projevilo hned na první schůzi SVJ, kam dřív vždycky chodil její manžel. Řešil se nějaký podružný problém s výtahem a ona dokázala celou schůzi natáhnout na dvě hodiny a nasrat kompletně všechny zbývající partaje. Neúprosná, sebestředná, demagogická...
Tím začly naše “dobré vztahy”. Nedlouho po tom přišlo na mě členství ve výboru a já se na dalších 5 let stal předsedou SVJ. A začalo naprosté peklo. Nejenom, že se paní nelíbilo to, co se týkalo přímo jejího bytu. Jí se nelíbilo vůbec nic. Dokázala udělat drama z naprosté prkotiny. Dokázala naštvat i jinak poměrně klidného správce, který zanedlouho říkal, že nikdy nic podobného nezažil.
“Promiňte, ale mohl by jste mě odpovědět?” Násilím jsem se vytrhl z myšlenek a přinutil se soustředit zpět na ni. Seděla u našeho kuchyňského stolu, před sebou kafe, kteé jsem jí před půl hodinou udělal, vedle hrnečku talířek se sušenkami, které jsem jí ke kafi nabídl a člověk by tedy očekával, že se bude chovat alespoň v základu slušně, jako někdo, kdo je na návštěvě. To jí bylo ale naprosto jedno, chovala se jako bezmozek klidně dál. Nasraně jsem ze sebe vysoukal odpověď a snažil se neskřípat zuby nahlas.
“No to bych tedy ráda viděla!” Ta ženská nedokáže uznat, že nemá pravdu! Jak to s ní ten její chlap dokázal vydržet?
“Klidně, paní Čížková, patní měřiče jsou ve sklepě, můžeme se jít podívat, jestli chcete!”
Ve výtahu se žádný “small talk” nekonal. Stoupl jsem si co nejdál od ní a pozoroval její odraz v zrcadle, už téměř slepém, zatímco výtah hlemýždím tempem sjížděl do suterénu. Stav toho výtahu byla taky její práce, rozhádala schůzi natolik, že jsme nebyli schopni odhlasovat investici do výměny. Jednou jsem to měřil. Stará Potužáková, co bydlí ve čtvrtém vyšla od vchodu do svého patra rychleji, než tam dojel výtah. A to chodí o holi.
Čízková stála u dveří do výtahu, upnutá v úzké sukni pod kolena a saku, které měla ve výstřihu sepnuté spínacím špendlíkem. Nebyla to ošklivá ženská nikdy a co jí opustil manžel, dost se vylepšila. Neznat jí, asi bych jí i nadbíhal, ale takhle… Jen jsem viděl ty její vzdorovitě založené ruce na prsou a naštvané poklepávání podpatkem o odřené lino na podlaze, doufal jsem, že brzo budu moct byt zpět na svém gauči u televize.
Vylezli jsme z výtahu a procházeli k měřící komoře podél sklepních kójí. Snažil jsem se provádět dechová cvičení na uklidnění mysli, zatímco Čížková využila situace, aby nadávala na mě a celý výbor za to, že vůbec nekontrolujeme úklid v domě a ve sklepích zvlášť, protože “Vždyť se pane Sýkora podívejte na ty pavučiny, vám se to snad líbí?”
Otevřel jsem plechové dveře měřící místnosti a galantně jí pustil napřed. Pokud se jí doteď nelíbil nepořádek na chodbě mezi sklepy, teď jí určitě praskne žilka, pomyslel jsem si zlomyslně. V téhle místnosti se totiž neuklízelo od té doby, co tenhle panelák v sedmdesátých letech postavili.
Čížková se zastavila na prahu tak prudce, že jsem do ní zezadu málem narazil. Jen jsem slyšel zasyčet její dech, který ji tím šokem vyrazil z plic. Pavučiny vysely od stropu až do půli stěn, na zemi byl prach, tvořený mrtvými mouchami, pavouky a všelijakou jinou havětí minimálně centimetr tlustý. NA stěnách byla řada plynoměrů, relativně čistých, protože je před třemi lety měnily. U země vodoměr na studenou vodu, tak omotaný pavučinami, že nebyl skoro vidět. Podél stěn se válely generace krabic s jedem na krysy, ty nejstarší se už rozpadaly a k té nejmladší vedly v prachu na zemi stále patrné stopy, jak ji tam deratizátor kladl. Celé to bylo nasvíceno holou žárovkou u stropu a scénu doplňovali orezlé plechové dveře, které za námi poslušně zavřelo Brano.
“Vidíte, paní Čížková,” ukázal jsem na další řadu stop na zemi, “odečty byly skutečně provedené, máme tady jasný daktyloskopický důkaz!” Nedokázal jsem odolat potěšení, když sem viděl její bílé lodičky, jak se boří do toho brajglu na zemi. Přešla směrem k vodoměru a se zjevným odporem se posadila na paty u vodoměru. Se škodolibým úsměvem jsem pozoroval, jak se štítivě snaží nadzdvihnout víčko vodoměru.
Najednou se ozval výkřik, až jsem nadskočil. Čížková začala zběsile mávat rukou, kterou se pokoušela otevřít vodoměr a škubla sebou tak, že ztratila balanc a svým zadkem ve světle krémové sukni si sedla do toho bince na zemi. Jak seděla, svezla se jí sukně až pod zadek, ale ona jen zoufale křičela a zjevně se snažila setřást z dlaně to, co na ní vlezlo při kontrole vodoměru. Chudák pavouček.
“Pa pa pa pavouk!” Vyrazila ze sebe, když jsem přišel k ní, abych jí pomohl zpět na nohy. Stoupnul jsem si těsně k ní a napřáhl obě ruce, abych jí pomohl zpět na nohy, když jsem se zarazil a zůstal stát jako socha. Její sukně, jak jsem si všimnul už dřív, se jí svezla až pod zadek a já teď měl výhled tam, kam bych civět rozhodně neměl. Ale civěl. Protože madame Čížková neměla kalhotky. Měla dokonale oholenou pindu bez jediného chloupku a z ní ji trčel růžový ocásek vibrátoru. A kontrolka na jeho konci vesele blikala, jak v místnosti ještě dozníval její křik.
Když zjistila, kam zírám, srazila se její stehna s hlasitým plesknutím k sobě a já si na periferii svého zájmu povšiml, jak skryla tvář do dlaní. Nebyl jsem schopný slova, přemýšlel jsem jen o tom, že seděla u nás v kuchyni déle než hodinu, bez kalhotek a ta věc se při každém jejím slově v její kundě otřásala. A pravděpodobně i při každém mém slově… Kolem chodila moje žena, a ona se tam potají uspokojovala…
„To asi neokecám, co?“ Její hlas se natolik změnil, že jsem sebou trhnul. Najednou jsem si vzpomněl na tu starou paní Čížkovou, kterou jsem znal z třídních schůzek. Odtrhl jsem zrak z oblin jejích stehen zpět k její tváři. Pozorovala mě skrz prsty na svých tvářích, krátké blond vlasy shrnuté do čela. Všiml jsem si, jak kmitá pohledem z mé tváře kamsi níž a uvědomil si, že mé domácí kalhoty nejsou zrovna moc vhodné pro skrývání mužského vzrušení. Čížková se mnou zamávala a na mě to bylo sakra vidět.
Změna jejího přístupu byla vidět v momentě, kdy se její stehna začala od sebe opět vzdalovat a za chvilku na mě opět vykoukl růžový ocásek vibrátoru.
„Budete špinavá“ řekl jsem a s potěšením pozoroval, jak se špička ocásku opět rozblikala.
„Řekni mi raději něco, co nevím…“ zavzdychala ona přiškrceným hlasem, ale vibrátor vesele blikal i při jejím téměř šeptání. Užasle jsem pozoroval, jak rozepíná špendlík, který ji držel klopy saka u sebe a z volného výstřihu se vyvalily slušně velké polokoule jejích prsou v průsvitné podprsence s dobře patrnými tmavými dvorci bradavek. Moje ruce na zdvihnutí najednou nepotřebovala. Zachytla mé kalhoty na vytahaných kolenou a zatáhla dolů. A pak se mého svalouše chytla jako tyče v autobusu. Jen s tím malým rozdílem, že tyč v autobusu nikdo rozumný neolizuje.
„Hhhhej heho!“
„Cože?“ snažil jsem se rozklíčovat, co řekla s mým žaludem až téměř v krku
„Říkej něco!“ zopakovala a hned se zase přisála na můj klacek.
„A co mám sakra… „ ajo, došlo i to, ještě než jsem dořekl. Ten růžový nesmysl v její kundě. A tak jsem začal chválit její ústní projev a ani mi to nedalo moc práce, protože ta moje na tohle zrovna moc nedala. Čížková v tom byla opravdu dobrá.
Bylo to ale kontraproduktivní, protože čím víc a čím hlasitěji jsem jí chválil, tím víc ona místo kouření vzdychala, jak jí vibrátor způsoboval v kundě zemětřesení. Nakonec jsem jí vytáhl za podpaždí na nohy a postavil jí čelem ke stěně. Ona najednou bez jakéhokoliv štítění zabořila dlaně do pavučin na stěně a vyšpulila na mě zadek. Já si vzpomněl, že má v sobě vibrátor, až když jsem ho měl v její kundě vedle něj. Tentokrát se o zvukový doprovod postarala ona sama a musím říct, že ta věc se umí činit. Cítit najednou stahy její kundy a vibrace toho ďábelského aparátu bylo víc, než by vydržel i Robert Rosenberg. Taky jí měla ode mě za chviličku vymalovanou na bílo až se mi z té bleskové křeče dělaly mžitky před očima a málem jsem si sednul do toho bordelu na zemi.
Ale asi i ona měla dost, protože ihned po mě se schoulila na bobek a celá se třásla a vzdychala ještě hlasitěji než předtím. Z čistě empirických důvodů (proto, že jsem ještě neměl dost, ale můj voják měl do bojové pozice dost daleko), jsem se sehnul a zezadu jí strčil dva prsty dovnitř k té růžové věci. Měla tam vlhko jak v Troubkách při povodni a vibrátor se v ní mrskal jak šílený. Druhou rukou jsem jí popadl za ty dva výstavní kousky, co jí čuměly z výstřihu a přitáhl si jí k sobě. Ten její hlas, který jsem dřív tak nesnášel, mě teď sténal do ucha, abych nepřestával.
Ještě chvilku jsem si s ní hrál čistě pro svojí potěchu a pak ji znovu postavil na nohy. Tentokrát jsem jí otočil čelem k sobě. Ona dokázala bez problémů jednu nohu zaháknout do ohbí mého lokte. Jednu ruku obtočila kolem mého krku a druhou si podržela růžový ocásek na podbřišku, abych jí ho nezarazil dovnitř.
Už to nebyla tak zběsilá jízda, jako napoprvé. Šli jsme na to daleko procítěněji a cílevědoměji. Vzdychala častěji při polibcích do mých úst a já si dosyta vychutnal její bradavky, které mě labužnicky nastavovala, abych na ně dosáhl. Bez váhání jsem se udělal i napodruhé dovnitř a ona se tentokrát tiskla ke mně tak dlouho, dokud se nepřestala třást a až pak mě nechala vyklouznout.
„Myslím, že ty odečty byly opravdu provedené.“ Sice se pokoušela o svůj nasrávací tón, ale moc jí to nešlo. „budeme muset ale tu spotřebu pravidelně kontrolovat. Mel by jste tady nechat uklidit, pane Sýkoro!“ Já se pro sebe usmál a pojednou jsem se začal ze své nevděčné funkce těšit.
