Přišla zpráva.
Žádné: „Ahoj, jak se máš.“ Jen pár vět. Přímých.
„Miluju doteky. Nejsem štíhlá. Ale jsem ženská. Pokud tě láká přírodní tělo, klidně pošlu fotku.“
Poslala čtyři.
A mně se rozbušilo srdce. Ne kvůli póze nebo filtru – ale protože měla zadek, co chceš držet. Stehna, která sevřou. Bříško akorát – takové, které se přirozeně zvedá s dechem, ne retušuje v aplikaci. A prsa? Měkká, velká, přirozená. Taková, co tě chtějí cítit mezi rty.
A ten výraz v očích… jako by říkal: „Mám v sobě víc, než ukazuju. Ale musíš mě chtít poznat.“
Napsal jsem jí, co mě vzrušuje. Upřímně. Ne vulgárně.
„Miluju, když si žena dovolí být ve svém těle naplno. Ne uměle, ne pro chlapa – ale pro sebe.“
A ona mi začala psát své touhy. Pomalu. Odvážněji. Až to přeteklo.
„Je to neúnosné,“ napsala.
„Souhlasím. Tak prostě přijeď,“ odepsal jsem.
⸻
Přijela večer.
Měla na sobě kabát a dlouhé kozačky. Pod nimi černé šaty, které ji obepínaly přesně tam, kde mě to zajímalo.
Když vešla dovnitř, podívala se mi do očí a jen řekla:
„Nechci moc mluvit. Už jsme si řekli dost.“
Stáhl jsem z ní kabát.
Objal ji zezadu, přiložil rty k uchu a tiše zašeptal:
„Tvoje tělo je přesně to, co teď chci cítit.“
⸻
Sedli jsme si na gauč, ale moc jsme se nezdrželi.
Stála přede mnou. Sundala si šaty sama.
A zůstala jen v krajkovém spodním prádle. Černá, tenká látka na těle, které bylo ženské. Smyslné. Opravdové.
Přitáhl jsem si ji k sobě a začal jí líbat břicho. Jemné, hebké.
Když jsem rozepínal podprsenku, dívala se mi do očí.
Prsa jí volně klesla do dlaní. Byla měkká. Teplá. Dokonalá.
Vsunul jsem mezi ně obličej a jen dýchal.
Vzdychla a sevřela mi vlasy mezi prsty.
⸻
Na posteli jsem ji položil na břicho.
Hladil jsem jí stehna, boky, ten krásně větší zadek, který přímo vyzýval k tomu být chycený a přidržený.
Když jsem jí přejel jazykem přes vnitřní stranu stehen až k jejímu klínu, cítil jsem, jak je krásně mokrá. Připravená.
Vzdychla.
„Chci tě v sobě,“ zašeptala.
„Chci, aby sis mě vzal.“
Vztyčil jsem se za ní a pomalu do ní pronikl.
Byla nádherně hebká a těsná. Její tělo mě obepínalo s každým pohybem. A když jsem přirážel, slyšel jsem ten zvuk, co miluju – její dech, její sténání, její tělo, které mluvilo za ni.
Byla nahoře. Byla pod mou rukou. Byla moje. Ale jen na chvíli.
⸻
Po aktu ležela vedle mě.
„Chtěla jsem ti to říct už dřív…“ začala.
„Mám manžela. A dvě děti. Ale tohle jsem si potřebovala dovolit. Sama pro sebe. Ne kvůli pomstě.“
Mlčel jsem. Dlouho.
A pak jsem jen řekl:
„Bylo to krásný. A taky pravdivý. Díky, že jsi mi to řekla.“
⸻
Viděli jsme se ještě jednou.
Opět mě vzrušovalo celé její tělo. Jak se pohybuje. Jak si to bere.
Ale pak to ve mně sedlo jinak.
Byla skvělá. Ale já nechci být jen milenec na zavolání.
Ne, když vím, že to, co dávám, si zaslouží i něco zpátky.
Chci být výjimečný. Ne tajný.
Napsal jsem jí to.
Bez výčitek. Jen jako fakt.
„Bylo mi s tebou nádherně. Ale každý z nás chce něco jiného.“
A ona to pochopila.
Nepsala zpět. Ani výčitky. Ani přemlouvání.
⸻
Občas si na ni vzpomenu.
Ne kvůli tomu, co jsme dělali. Ale kvůli tomu, jaké to bylo – když si žena dovolí být pravdivá. Ve svém těle. Ve své touze.
A já?
Pořád čekám na tu, která mě nebude chtít jen v noci.
Ale i ráno.
Když se probudím. A budu tam celý.
