Od rána je ve vzduchu něco… jiného.
Jako by se svět kolem mě stával kulisou mé vlastní touhy. Každý krok, každý pohled v zrcadle, každý stisk stehen připomíná, že dnešek bude patřit jemu. Nám. A že ho čeká malá, velmi hříšná past.
Nasazuji kuličky. Kovové. Studí. Pomalé zasunutí mě rozechvívá, jako by se ve mně něco opět probouzelo. Záměrně si nedávám kalhotky. Jen krátké domácí šaty a dlouhý svetr, co přiléhá těsně na tělo. Každý krok v bytě je jako dotek jazyka. V kuchyni, když se ohýbám pro misku, v koupelně, když se natáhnu po ručník. Nechávám se masírovat svou vlastní roztoužeností.
Dopoledne trávím přípravou. Masturbací. Dvakrát. Jen lehce, jen na okraj, nikdy až za hranici. Chci být napjatá. Přehrávám si v hlavě scénář znovu a znovu, abych ho vycizelovala jako herečka těsně před premiérou. Přesně vím, jak zareaguje. Co ho spustí. Co v něm zažehne zvíře.
Po obědě mu píšu zprávu:
„Zlato, zapomněla jsem koupit máslo. Můžeš ho cestou vzít? ??“
Je to nenápadné. Ale účelové. Vím, že se podívá na mobil v autě těsně před odjezdem. Pak už to bude jen otázka minut.
Na podlaze rozhozené hračky – dildo, vibrátor, venušiny kuličky teď odložené, pouta, buttplug. Spodní prádlo schválně přehodím přes opěradlo gauče, kalhotky roztažené tak, aby bylo vidět vlhký střed. A na koberci… jezero. Celodenní šimrání, zadržované orgasmy a smyslná hra si vybírají daň – jsem celá rozteklá, připravená.
Zapínám porno. Vybranou scénu. Jemně zvrhlou. A začnu. Ležím na zemi, nohy roztažené, hlava zakloněná, prsty v sobě. Druhou rukou si masíruju bradavky, celé tělo se mi vlní. Vzdychám. Nahlas. Úmyslně moc nahlas.
Dveře… vrznou.
Zaslechnu kroky.
Zastaví se.
Usměju se v duchu. Tak jo. Je tam. Dívá se.
Zpozoruju ho periferně – pootevřené dveře do chodby, jeho silueta. Stojí. Nehýbá se. Dívá se. Přesně podle plánu. Přesně jako vždycky.
Znovu přejíždím po klitorisu. Cítím, že se blížím, a nebráním se tomu – sténám, vzdychám, tělo se napíná, a v okamžiku vrcholu vyrazím křik, který mu jistě do ucha vyrazí jako výstřel. Nestíhám to zastavit – squirt. Skutečný. Horký, uvolněný, hlasitý. Koberci to je jedno, mě taky. A jemu…? Ten zvuk ho dovede k šílenství.
Několik vteřin nechávám ticho. Pak ho „zahlédnu“.
„Ty mě šmíruješ?!“ vyprsknu. Dýchám zrychleně, tělo se ještě chvěje.
Zůstane stát jako přistižený školák. Rty pootevřené, pohled v očích provinilý… nebo spíš nadržený. Ví přesně, co dělá. A já taky.
Zvednu se, nahá, lesklá, a pomalu k němu přistoupím. Z obýváku vytáhnu ze skříně kožené pásy. Vím, že jsou přesně tam. Tahle chvíle nebyla improvizace. Tohle je past. Elegantní, připravená, promyšlená do posledního detailu.
„Lehni si.“
„Počkej, zlato, to jen že jsem…“
„Lehni. Hned.“
Poslechne. Roztáhnu mu ruce i nohy do X, kotníky i zápěstí pevně připoutám k očekům ve čtyřech rozích podložky. Neříká nic. Jen dýchá – zrychleně, očekávavě.
„Za trest, že jsi mě šmíroval, tě dneska zneužiju. A ne jednou.“
Začínám pomalu.
Sedám si nad jeho břicho, stále úplně nahá, tělo leskne potem a šťávami. Přitisknu si bradavky k jeho hrudníku a jen se mu dívám do očí. Mám nad ním plnou kontrolu – a on to ví.
Pak mu přejíždím jazykem od brady po podbřišek. Zastavím se těsně nad klínem. Nechávám ho škubat, zvedat boky, toužit – a nedostane nic. Jen pohled. Jen dech. Jen špičku jazyka, když zlehka přejedu po uzdičce.
Když už je téměř zoufalý, vezmu si ho do úst. Ale jen kousek. Pomalu. Na okraj. Pak zas ven. Znovu a znovu.
Následuje další kolo:
- masírování varlat ledem a horkou rukou
- přejíždění jazykem po hrázi
- krátké vsunutí do mě – a okamžité vytažení
pohled z výšky, jak se mi svíjí pod tělem, bezmocný, nadržený
„Myslíš si, že tě pustím, když budeš prosit?“
„Ano... Ne... Prosím...“
„Pche. Věřil jsi na Ježíška. Tak věř i na to, že tě možná dneska vůbec nenechám vystříkat.“
A pak… znovu.
Vklouznu na něj. Pomalu, skoro svatě. Jen pár tahů. A pak pryč. Znovu. A znovu. Každé přiblížení k vrcholu mu utnu. Jeho vzdechy se mění ve sténání, tělo napjaté jako struna.
V jednu chvíli ho přivedu až na hranu. Přidržím mu koule, tlačím na podbřišek, dusím ho v orgasmické křeči – a pak ustoupím.
Jen vydá zvuk zvířete. A já se usměju.
Sedím na něm, pomalu se spouštím, cítím, jak mě opět plní… ale tentokrát to nemá být o něm. Ne dnes.
„Nesmíš se udělat,“ připomenu mu znovu, zatímco mu dlaněmi svírám hrudník.
„Neudělám se…“ šeptá zadýchaně, ale jeho pohled mě nepřesvědčuje.
Začnu se pohybovat. Pomalu. Pak rychleji. Zase pomalu. Mačkám si prsa, přirážím si ho hluboko, a když vidím, že má zavřené oči a rty roztažené v němém výkřiku, zastavím.
„Řekla jsem – ne.“
Ale je pozdě.
Cítím to v sobě.
Teplo. Pulsování. Výstřik za výstřikem.
Celý se mi vystříká do dělohy, hluboko, s intenzitou, kterou mu nedovolil žádný jiný den.
„Ty… ty ses do mě udělal?!“
„Já… promiň… já nemohl…“
Cítím, jak to ze mě vytéká ven, horké prameny po vnitřní straně stehen.
Na koberci vzniká nová louže, tentokrát tvořená námi oběma.
Ale jeho provinilý pohled mě nedojme. Naopak. Přepne se ve mně něco temnějšího.
„Fajn. Tak fajn. Chtěl jsi si to udělat? Tak teď si to pořádně užij.“
Zvednu se z něj, semeno stéká po mých stehnech. On je stále přivázaný, bezmocný. Jen jeho dech zní jako zoufalé prosby o milost.
Nikam neodcházím daleko. Ze skříně vytahuji připínák. Černý. Lesklý. Reálného tvaru, ale lehce větší, než je příjemné. Pomalými tahy si ho zapínám kolem boků, nastavím ho tak, aby svíral každý můj pohyb a vibroval o můj klitoris.
„Teď poznáš, co znamená být použit.“
Vlezu si za něj, podepřu mu boky a pomalu mu prstem masíruju otvor. Slintá, vzdychá, ale ne z odporu – tohle zná. Ví, co přijde. A ví, že dnes to nebude něžné.
Pomalu, důrazně mu ho nasadím na kraj a pak najednou prudce vrazím dovnitř. Vykřikne. Zalapá po dechu. Jeho zadek se svírá kolem připínáku, který mu pomalu projíždím sem a tam, bez soucitu.
„Za trest dostaneš všechno. A beze slov.“
Druhou rukou ho chytám za koule, tahám, tisknu, zatímco ho píchám do zadku rytmicky, hluboce, nespoutaně.
Každý příraz doprovázím:
"Za první výstřik."
"Za každou tvou lež."
"Za to, že jsi slaboch."
"A hlavně – za to, že jsi mě neposlechl."
Když se začne znovu svíjet, tentokrát už ne vzrušením, ale naprostým přetížením smyslů, zpomalím.
„Ještě nekončíme. Ještě si tě pěkně rozpracuju.“
Zůstává uvázaný. Pot, slzy i stopy po mém připínáku mu stékají po stehnech. Je roztažený, přemožený, ale něco v jeho očích pořád hoří. Touha. Odevzdání.
Skláním se k jeho obličeji, olíznu mu ret a zasyčím:
„Tak co, uděláš se ještě někdy beze mě?“
Ztěžka polkne. „Ne… už nikdy. Slibuju.“
„Slib nestačí. Dokaž to.“
Zvednu se nad jeho tvář. Roztáhnu si pysky a pomalu si sedám na jeho ústa. Zpočátku jen jazykem lehce lízá, ale já se začnu hýbat. Tlačím mu svou kundičku na obličej, dřu se o něj, hlasitě vzdychám. Držím ho za vlasy a říkám:
„Nepřestávej. Chci to cítit… hluboko… celým obličejem.“
A když přijde, přijde to silně – orgasmus jako výbuch, nekontrolovaný, surový, živočišný. Postříkám mu celou tvář, stéká mu to po bradě, po krku, do koutků očí. Dusí se mnou. Já mu orgasticky přirážím do úst a cítím, jak se pod mým klínem ztrácí.
Po chvíli mu rozvážu ruce, ale zůstává ležet.
„Teď mě znovu naplň. Ale jen na můj pokyn.“
Vklouznu si na něj, kundička ještě pulzuje po orgasmu a stále s ní kape jeho horské semeno, ale i tak ho vezme do sebe hluboko, kluzce, horko. Znovu ho přivádím na hranici – a znovu ho tam nechávám. Je to mučivý tanec na ostří.
Zastavím, když cítím, že to přichází.
„Zadrž.“
Zatne zuby, drží to. Já přirážím ještě párkrát… a pak se zvednu.
Znovu.
A znovu.
Třikrát. Pětkrát. Osmkrát.
Vždy těsně na hraně. Nikdy za ní.
Potí se. Třepe se. Ale vydrží.
Posadím se mu na břicho a hladím mu prsa, tvář, hrudník.
„Byl jsi moc hodný,“ šeptám.
„Poslušný, oddaný, krásný. Vydržel jsi všechno.“
Přitisknu se k němu, šeptám mu do ucha:
„A za odměnu… dostaneš něco, co jsi ještě nikdy nezažil.“
Zvednu se, sáhnu do šuplíku a vytahuju skleněný kolík, lubrikant s mentolem a vibrační kroužek.
Neříkám nic. Jen ho připravím – znovu lehce roztáhnu, zasunu kolík, nasadím kroužek. Vibrace na minimum.
„Zavři oči.“
Stahuju závěsy, světlo se mění v krvavé šero. Zapaluji svíčku. Sedám si nad něj, tváří v tvář, zabořím ho do sebe.
Pomalu.
Rituálně.
Žádné spěchání.
Hýbeme se spolu v pomalém rytmu, každý pohyb je hluboký a smysluplný. On se dívá do mých očí. Já se v něm lámu i rodím znovu. V tuto chvíli neexistuje nic jiného.
A když mu konečně povolím:
„Teď. Můžeš.“
Vybuchne.
Do mě.
Celý.
Znovu. A tentokrát s mojí milostí. A já se s ním znovu udělám.
Oba se v tom topíme, sténáme, svíjíme se ve vzájemné závislosti. V jeho očích slzy. V mých – vítězství. A láska.
Leží mi v náručí, rozbitý, vystříkaný, vyprázdněný.
A já mu šeptám do ucha:
„Od teď… patříš mně. Tělem, ptákem i duší. A zítra začneme znovu.“
