Vešla jsem tiše. Na patách mi klaply černé lodičky, zvuk se rozléhal v napjatém tichu místnosti. Černé šaty mi lehce obepínaly boky, látka tiše šeptala o každém mém pohybu. Punčochy na stehnech držely pevně, stejně jako mé rozhodnutí. Moje krátké zrzavé vlasy rámovaly obličej, oči chladně modré. Na rtech jsem měla rudou rtěnku – výstražný signál i slib v jednom.. Oči – moje modré oči – si tě pomalu přeměřily.
Byl jsi tam. Přesně, kde jsem chtěla. Klečel jsi. Nahý, nejistý, trochu nervózní – a přesně proto krásný. Pokorný. Hlavu sklopenou, dlaně položené na stehnech, dech krátký.
Zastavila jsem se před tebou. Mlčela jsem. Chtěla jsem, aby sis uvědomil ticho. Aby tě v něm začala svrbět kůže. Aby sis uvědomil, že nejsem tu proto, abych tě utěšila. Jsem tu proto, abych tě vedla.
„Podívej se na mě,“ řekla jsem klidně.
Zvedl jsi oči. A v ten okamžik jsem věděla, že je to správně. Že právě tady začíná tvoje cesta. A moje vláda.
Přistoupila jsem ještě blíž. Moje špičky se téměř dotýkaly tvých kolen. Viděla jsem, jak zadržuješ dech. Jak koutkem oka sklouzáváš k mým lodičkám.
„Líbí se ti moje boty?“ zeptala jsem se tiše, ale zřetelně.
Přikývl jsi, až příliš rychle. Jak roztomilé.
„Řekni to.“
„Ano, paní... líbí se mi,“ zašeptal jsi.
Zvedla jsem jednu nohu a opatrně ji položila na tvoje stehno. Podpatkem jsem se zapřela o podlahu, podrážku ti lehce opřela o kůži. Cítila jsem, jak se ti napjal dech. Dlouze jsem tě sledovala shora.
„Polib ji,“ poručila jsem.
Ne mé oko, ne ruku. Botu. Tu černou, lesklou lodičku, ve které jsem kráčela k tobě jako bohyně do chrámu. Sklonil jsi hlavu a dotkl ses rty špičky. Jemně. Opatrně. Jak se sluší na někoho, kdo ví, že to není hra, ale obřad.
„Teď druhou,“ řekla jsem klidně, když jsem přenesla váhu.
A když ses podruhé dotkl rty mé boty, usmála jsem se.
„Dobrý začátek,“ řekla jsem. „Ale tohle je jen předehra. Učíš se uctívat, ale ještě ses nenaučil sloužit.“
A pak jsem si sedla. Nohy jsem překřížila, záměrně pomalu, a nastavila ti své chodidlo v lodičce. „Zuj mi botu,“ řekla jsem. „Ústy.“...
