KAPITOLA XII — TICHÉ RÁNO, HLUBOKÝ PÁD
Ráno po trojce bylo jiné než všechna předchozí. Ne trapné. Ne rozpačité. Spíš… klidné. A nebezpečně tiché.
Slunce pronikalo skrz rolety a malovalo pruhy na těla, která se ještě nehýbala. Andrea ležela na břiše, bok přes moje stehno. Katka v mém triku, stočená do klubíčka na okraji postele. Dýchala tiše, ale oči měla otevřené. Nedívala se na mě. Ani na Andreu. Dívala se do sebe.
Zvonek u dveří.. hotelová služba
Tentokrát jsme výjimečně měli snídani na pokoji — Andrea ji den předem objednala pod záminkou „lenošení po noci vína“. Servírovací stolek byl plný ovoce, toastů, skleniček s džusem, vajec v misce a elegantního stříbra, které se třpytilo na slunci. Příliš uhlazené na to, co se tu v noci dělo.
Seděli jsme všichni u stolu. Katka mlčky, Andrea v tričku bez kalhotek, já v hotelovém županu.
Nikdo nic neříkal. Ale všechno už bylo řečeno v noci. Mezi polibky. Mezi prsty. Mezi přírazy. Slova by jen kazila symetrii.
Andrea přitom vytáhla z kabelky malý černý kartonový obálkový lístek. Položila ho doprostřed stolu. Nikomu nic neřekla.
Pozvánka.
Elegantní, tvrdý papír s vyraženým znakem růže a kaligrafickým nápisem:
“Castillo de Santa Mar — Noche de los Elegidos. Dress code: Black tie / formal dress & heels. Entrance by private invitation only. Your host awaits you at the North Gate. 21:00.”
Katka se zarazila. Vzala lístek do ruky. Zadívala se na něj, jako by to byla vstupenka do pekla. Nebo ráje. Netušila co by to mohlo být.
„To je… od nich?“ zeptala se tiše. Narážela na bohatý pár, se kterým jsme večeřeli před dvěma dny. Věnovali nám celou láhev šampaňského. Dávali si navzájem ruku na stehno. A jejich oči klouzaly po Andree, jako by ji už vlastnili pohledem.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Říkali, že to není pro každého. Ale že ve třech máme šanci projít.“
Andrea se usmála. Jemně. Věděla, že tím začíná další kapitola.
Katka si kousla do rtu. A přikývla. Beze slova.
KAPITOLA VIII — OBOJKY, DOTEKY A ROZHODNUTÍ
Do města jsme vyrazili kolem poledne. Po snídani jsme si dali krátký odpočinek, Katka se sice tvářila klidně, ale v očích jí pořád visel včerejšek. Andrea působila jako zkušenější sestra v bordelu – nenucená, odevzdaná a přitom kousek napřed. Měla v sobě klid, který přichází jen s tím, kdo už "patří".
Obchodní ulice byla krátká, typické bílé zdi, vitríny s plážovou módou, turistickým kýčem… a taky pár butiků, které nabízely víc než šaty. Věci, které by slušným lidem neměly viset doma.
První zastávka: obchod s večerními róbami a obleky.
Katka si zkoušela šaty. Černé, lesklé, s hlubokým výstřihem až k pasu a holými zády. Šly jí dokonale. Až příliš dobře.
„V těchhle půjdeš na hrad,“ řekl jsem klidně.
„A… co když mi v nich bude všechno vidět?“ zeptala se s nádechem hrané nevinnosti.
„To nevadí.“
Andrea mezitím stála vedle a ukazovala jí, jak si má upravit ramínka. Při tom jí položila ruku na bok, pak o něco níž. V kabince bylo těsno. Závěs napůl roztažený. Já se opíral o rám a sledoval je.
„Pojď sem,“ řekla Andrea. „Ukaž mu, jak vypadáš.“
Katka vyšla z kabinky. Na boso. S očima rozšířenýma. Vypadala nádherně.
Přistoupil jsem k ní, beze slova. Otočil ji čelem k zrcadlu. Přiložil ruku na její krk.
„Tady ti zítra večer přicvaknu obojek. A tady,“ položil jsem dlaň na její zadek, „v tobě bude šperk. Ne pro trest. Pro krásu.“
Neřekla nic.
Ale přikývla.
Druhá zastávka: butik s erotickým sortimentem — decentní zvenku, ale uvnitř zlatý důl.
Andrea mě chytla za ruku a odvedla k regálu s kovovými a silikonovými kolíky. Prstem přejela po jednom s rudým krystalem.
„Tohle se jí bude líbit,“ řekla.
„Mně?“ Katka se přiblížila. „Já nic nevybírám.“
„Dneska ještě ne.“
Vzala kolík do ruky. Váhu, tvar, velikost.
„Tenhle je… těžší, než jsem čekala.“
„Zvykneš si. Tvoje tělo bude sloužit kráse. A mně,“ dodal jsem.
Katka polkla. Ticho. Pak přešla k pultu s obojky.
Hladila jeden kovový, s malým kovovým očkem vepředu.
„Může… může mít každá svůj?“ zeptala se tiše.
„Ano,“ řekla Andrea dřív než já. „Ale jeden z nás má právo rozhodovat, kdy ho budeš nosit.“
Katka chvíli mlčela. Pak přejela prstem po očku na obojku.
„Chci taky patřit. Ale… nevím, jak se to říká nahlas.“
Andrea ji objala zezadu. Políbila ji na krk.
„Řekni jen, že chceš být jeho“
Katka zavřela oči.
„Chci Ti patřit.“
Já se k nim přiblížil. Vzal obojek z pultu. Přiložil ho Katce kolem krku. Nedoopnul. Jen podržel.
„Zítra ti ho připnu. A od té chvíle nebudeš jen pozorovatel. Budeš moje. Spolu s ní.“
Katka dýchala pomalu. Přesně tak, jak dýchají ženy, které poprvé v životě vědí, kam patří.
KAPITOLA XIII — TICHÝ NÁVRAT, POSLUŠNÉ TĚLO
Do apartmánu jsme se vrátili pozdě odpoledne. Vzduch uvnitř byl těžší než venku – jakoby si pamatoval, co se tu dělo předešlý večer.
Katka odložila tašky na kuchyňský stůl. Krabička s kovovým kolíkem, černý obojek, lesklé šaty. Mezi tím láhev vína, pár oliv a zrcátko na šňůrce, které Andrea koupila „pro legraci“. Všechno civilní – a přitom už dávno ne.
„Já skočím do sprchy,“ řekla Katka. „Jsem celá ulepená.“
„Ne,“ řekl jsem klidně. „Napřed káva. Posadíme se. A pak přijde test.“
Katka ztuhla. Pohlédla na Andreu. Ta se jen usmála.
Přikývla.
Seděli jsme u stolu. Každý s hrnkem. Obojek ležel mezi námi. Kovový kolík vedle něj. Katka si hrála s ouškem hrnku. Andrea měla nohu přes nohu, tričko bez podprsenky, pohled sklopený. Čekala.
„Řekla jsi, že chceš mít pána,“ řekl jsem tiše. „Ale předtím, než zítra vkročíš na hrad, potřebuju vědět, že opravdu patříš. Dnes. Tady.“
Katka se nadechla. „Jak… jak to zjistíš?“
„Objednáš si na pokoj olivový olej. A až přijde, otevřeš. Nahá. Vezmeš si ho. A uděláš, co ti řeknu.“
Chvíli bylo ticho.
Pak ale Andrea vstala. Vzala telefon. A objednala.
O pár minut později se ozvalo zaklepání.
Katka se pomalu zvedla. Sundala si tričko. Kalhotky. Zůstala stát nahá u dveří. Pak je otevřela.
Mladý pikolík. Oblečený, upravený, lehce zaskočený.
„Gracias,“ zašeptala, převzala karafu a otočila se. Nezavřela.
Přešel jsem ke dveřím. „Un momento, por favor.“
Muž zůstal stát. Nechápal. Ale nezmizel.
„Na kolena,“ řekl jsem Katce.
Padla na koberec. Vzala si kolík. Nalila si do dlaně olej. Potom se otočila. Zadek vzhůru, kolena od sebe.
Andrea jí přidržela vlasy. A já stál opodál. Pozoroval.
Katka pomalu zasunula kolík do sebe. Prsty se jí třásly, ale neuhnula. Celý. A pak zůstala.
Zadek vystrčený, kolík zasunutý, záda rovná.
„Gracias,“ zašeptala pikolíkovi. „Puede irse.“
Zavřel jsem dveře. Andrea ji políbila na rameno. Já ji pobídl gestem: „Na všechny čtyři. Vedle postele.“
Katka poslechla.
Andrea si lehla před ni. Roztáhla nohy.
„Pořádně,“ řekl jsem. „Pomalu. Důstojně.“
Katka se sklonila. Líznutí. Pak druhé. Andrea vydechla. Já sledoval. Kolík se leskl mezi půlkami. Katčin jazyk zmizel mezi stehna.
Když Andrea vyvrcholila, Katka zůstala vkleče. Ztichlá. Vlasy jí spadaly do obličeje. Pomalu zvedla hlavu. Otočila se na mě.
A tiše řekla:
„Děkuju“
