Kamion se řítil dál, ale jak Jirka pozoroval Nelu, začínal mít pocit, že už nejsou na té samé cestě, kterou začali. Tmavá silnice se stala něčím víc – symbolem toho, jak se jejich životy mění každým kilometrem.
„Myslíš, že se můžeme vrátit zpět?“ zeptal se Jirka a věděl, že to není jednoduchá otázka.
Nela se otočila, její oči byly plné tajemství. „Proč bys chtěl?“ odpověděla s lehkým úsměvem, který skrýval něco hlubšího. „Co tam může být, co bys chtěl zpátky?“
Jirka ucítil chlad na své kůži. Cítil, že se ocitá na hraně něčeho, co už není možné zastavit. A přesto ho její pohled přitahoval jako magnet.
„A co bude dál?“ zeptal se znovu, tentokrát jeho hlas zněl jinak. Ne jako zvědavost, ale jako nutnost.
„Dál?“ Nela se naklonila blíže, její rty byly jen pár centimetrů od jeho. „Dál je to, co jsme schopni vzít. A ty teď víš, že už není cesty zpět. Kdybych ti ukázala, kam to vše vede, už bys nikdy nemohl být stejný.“
A jak její slova pronikala do jeho mysli, Jirka věděl, že už je na cestě, kterou nemůže opustit. Bylo to jako vteřina, která trvala věčnost. A když se jejich rty konečně setkaly, bylo to jako výbuch, který otřásl jeho světem.
