Když jsme se vraceli lesem zpět k chalupě, cítila jsem se zvláštně. Nohy mě bolely, zadek pálil, stehna mi vlhla při každém dalším kroku… a stejně jsem šla poslušně vedle něj. Jen bílé triko na těle, pod ním nic. Chladný vzduch mě štípal na stehnech, ale jeho pohled mě hřál až do morku kostí.
„Zastav se,“ řekl tiše, jen co jsme sešli z hlavní stezky. Jeho hlas byl jako rána bičem. Okamžitě jsem poslechla.
Postavil se přede mě, zadíval se mi do očí a levou rukou mi sáhl pod triko. Prsty se zlehka dotkl mého podbřišku, potom sjel dolů, do klína. Zasténala jsem, ale zůstala stát. Nehýbat se bez jeho svolení už bylo samozřejmostí.
„Ještě chvíli a nebudeš schopná dojít sama,“ zamručel pobaveně a olízl si prst. Byl vlhký. Byla jsem vlhká. Chtěla jsem ho. Znovu. Tvrdě. Dlouho.
Ale on se jen otočil. „Pojď. Máme ještě něco rozdělaného.“
Srub přivítal naše kroky tichým praskáním dřeva v kamnech. Uvnitř voněla káva a les. Šel rovnou do ložnice. Já za ním, jako malá poslušná fenečka.
„Klekni na postel, na všechny čtyři,“ řekl. A znovu jsem poslechla. Věděla jsem, co přijde. A přesto mi srdce bušilo jako o život.
Cítila jsem, jak přechází za mě. Slyšela jsem, jak otevřel zásuvku. Vyndal z ní bič.
„Za každou touhu, kterou mi teď řekneš, dostaneš jednu ránu. A na konci si vyberu jednu, kterou ti splním. Mluv jasně. A mluv sprostě.“
Zavřela jsem oči. V puse sucho, klín mokrý. Přikývla jsem.
Prásk!
„Chci… abys mě přivázal na veřejném místě a donutil mě ti sloužit, i když nás můžou vidět. I když se budu třást studem.“
Prásk!
„Chci být tvoje hračka… taková, co ji můžeš dát jinému muži a jen se dívat, jak mě používá. Ale pořád budu poslouchat jen tebe. Tvoje pravidla. Tvoje slova.“
Prásk!
„Chci… abys mě zamkl do mučírny. Na celé hodiny. Aby ses na mně ukájel, kdykoli budeš chtít. A já budu čekat. Hrdá, že patřím tobě.“
Prásk!
„Chci nosit tvůj obojek. Pod oblečením. I v práci. Abych věděla, čí jsem.“
Prásk!
„Chci, tě kouřit kdykoliv po tom zatoužíš. Doma, na nákupu, v lese na procházce…”
Prásk!
„Chci, abys mě držel za krk a šeptal mi do ucha, komu mě nabídneš jako příští dárek.“
Prásk!
„Chci abys mi vycvičil díry tak, že zvládnou co jiné ne. Chci tvé ruce uvnitř.”
Prásk!
„Chci, abys mě oblékl jako kurvu, vyvedl na procházku… a dával mi příkazy, které mi zrudnou tváře i stehna.“
Prásk!
„Chci být označená. Tvým způsobem. Ať každý dotek či pohled připomíná, komu patřím.“
Prásk!
„Chci, abys posunul všechny moje hranice tak, že se budu cítit jak naprostá čubka!”
Zadek mi hořel. Ale každé slovo mě rozpalovalo víc než rána.
Pak se ke mně sklonil. Dýchal mi na krk.
„Ta poslední…“ zašeptal. „Jsi si jistá?“
Přikývla jsem.
„Dobře. Ale ne dnes. Dnes si vyberu jinou.“
Zvedl mě za vlasy, přitáhl k sobě. Políbil mě drsně, tvrdě. Pak mě srazil zpět na postel.
„Lehni. Roztáhni nohy. Teď budeš konečně moje.“
Udělala jsem to bez zaváhání. Když ve mně prudce pronikl, vykřikla jsem. Přestal jen na vteřinu, pak pokračoval. Každý příraz byl trest i odměna. Pochvala i ponížení.
Vrcholem bylo, když mi do ucha zavrčel: „Ta s jiným. To bude brzy. A ne jen jednou.“
Po tom mi dovolil se udělat. Jeho vyvrcholení přišlo za okamžik. Odměnil mě obrovskou dávkou. Postříkal mi kozy. Zadek mě pálil, klín tepající touhou, ale cítila jsem naprostou blaženost.
Jakub vstal. „Jdu si zaběhat,“ oznámil klidně. „Zůstaň tak, jak jsi. Nahá. A přemýšlej, kterou z těch věcí chceš nejvíc.“
Usmál se. Ten jeho klidný, znepokojivý úsměv.
„A až se vrátím… rozhodnu se, která bude další.“
Dveře zaklaply. A já zůstala ležet. S rudým zadkem, zrychleným dechem a v hlavě se mi točila jediná myšlenka:
„Bože, chci víc.“
