Byl sobotní večer, když jí Paní zavolala z ložnice. „Pojď sem. A přines si ty černé lodičky na vysokém podpatku.“ Vešla nesměle, v krátkém saténovém županu. Na posteli ležely černé šaty. Přiléhavé, s hlubokým výstřihem a krajkovými rukávy. Vedle nich rudá rtěnka, silonky, podvazky a paruka s rovnými zrzavými vlasy. A samozřejmě – ty podpatky, které už zvládala nosit, ale zatím jen v soukromí. „Obleč se. Pečlivě. A důkladně se namaluj. Dnes jdeme ven.“ Ztuhla. „Paní, já… to nejde… co když…, „Ticho“ řekla klidně a zvedla jí bradu. Třásly se jí ruce, když se dotkla látky šatů a ucítila jejich váhu v dlaních. Každý pohyb byl pomalý, jako by okolní svět zhoustl. Opatrně vklouzla do hedvábných silonek, natáhla šaty a soustředěně se líčila, pečlivě vrstvu po vrstvě. Paruka jí změnila podobu, ale v zrcadle viděla samu sebe jasněji než kdy předtím. Podpatky si obula až naposled, tiše, s pocitem obřadné vážnosti. Když vyšla z ložnice, Paní ji mlčky přejela pohledem, v němž byl stín uznání i striktní očekávání. Ve vzduchu viselo napětí, které nešlo rozptýlit slovy. Přesto mezi nimi proudila tichá důvěra, slabá jako závan parfému. „Jsi nádherná. Jsi moje. A jdu s tebou. Budeš chodit po mém boku a budeš zářit. Protože tě vlastním – a chci, aby tě ostatní viděli.“ Třásly se jí ruce. Ale poslechla. O hodinu později kráčela vedle Paní. Podpatky klapaly o chodník, každé její gesto bylo pomalejší, uvědomělejší. Cítila se odhalená, ale… jinak. Silně. Pod kontrolou – její. Vešly do podniku. Ne gay bar. Ani nic příliš skryté. Stylová kavárna s decentním osvětlením. Paní jí podržela dveře jako gentleman své dámě. A ta si, překvapivě klidně, sedla. „Chceš si sednout na klín, moje služko?“ zašeptala Paní, když byly samy. Zrudla. Ale kývla. Posadila se bokem, opatrně, ruce složené v klíně jako vzorná dáma. Paní ji objala, pohladila po stehně a zašeptala jí do ucha: „Dnes večer nejsi nikdo jiný. Jsi má holčička. Moje krásná, poslušná dívka. A každý, kdo se na tebe dívá, to pozná.“ Zavřela oči. Přestala se bát. A poprvé v životě cítila, že existuje – bez výmluv, bez hraní, bez masek. Jen v make-upu, krajce a pod pohledem své Paní. Atmosféra v kavárně postupně houstla, jak ubíhaly minuty. Paní ztichla, její pohled ztěžkl – a služka, která se zprvu nesměle rozhlížela, podvědomě vycítila změnu napětí. Předchozí pýcha, hrdý pocit bezpečí po boku své Paní, se pomalu rozpouštěly jako kostka cukru v kávě. Slova byla krátká, tlumená, bez obvyklého náznaku úsměvu. Ella se snažila být pozorná, držet se pokynů, ale v jednom neopatrném momentu se dotkla lýtky Paní pod stolem, a v tu chvíli mezi nimi proběhl ostrý, varovný pohled. Paní se napřímila, v očích se jí mihlo něco chladného a Ella cítila, jak jí tváře planou studem. Zbytek večera probíhal v napjatém mlčení, ve kterém každá minuta plynula pomaleji než předtím. Když Paní zaplatila útratu, její pohyby byly úsečné. Venku ji vzala pod paží, ale tentokrát pevněji, skoro jako varování. Obě šly domů v tichosti, jen klapot podpatků a ozvěna vlastních myšlenek je doprovázely temnými ulicemi. Ella se snažila číst drobné signály – tu sevřené rty, onde rychlejší krok. Věděla, že Paní není spokojena. A s každým dalším krokem rostlo v ní napětí, které ani noční chlad nerozptýlil. Doma ji Paní pustila dál, aniž by jí věnovala pohled. Dveře bytu se zavřely s tichým klapnutím. Ve vzduchu byl cítit parfém – její. Směs vanilky, tabáku a příkazu. Ráno bylo tiché, zatažené a prostoupené zvláštním napětím, které se zdálo viset v každém koutě bytu. Ella seděla na posteli, v prstech svírala kovový obojek a snažila se utišit srdce, které jí bušilo někde vysoko v krku. Pak zazvonil telefon. Paní nečekala na pozdrav, její hlas byl klidný, pevný, s nádechem neodvolatelného příkazu: „Ello, přijď za mnou jen v prádle. A nezapomeň na obojek.“ Beze slova zavěsila. Ella vstala, oblékla si nejkrásnější spodní prádlo, které měla, a v zrcadle se ještě jednou ujistila, že vypadá přesně tak, jak to Paní má ráda – vystrašeně, ale odhodlaně. Nasadila si obojek, jehož chladná kovová spona jí připomněla, komu patří. Každý krok ke dveřím byl jako rozbalování nové vrstvy oddanosti, která se v ní po včerejšku usadila ještě hlouběji. Šla chodbou, bosá, s rameny vzpřímenými a hlavou skloněnou, jak ji Paní učila. Dveře byly pootevřené. Ella zaklepala a vešla dovnitř, přesně tak, jak to Paní chtěla. „Na všechny čtyři,“ řekla klidně. Neptala se. Nediskutovala... Ella – v korzetu, podvazcích, s obojkem na krku – poslechla okamžitě. Dlaněmi a koleny se dotkla podlahy, hlavu sklonila. Paní pomalu obešla její tělo. Zastavila se za ní. „Včera jsi byla krásná. Odvážná. Ale…“ Zastavila se. „...zapomněla jsi na jednu věc. Když jsme seděly u kávy – roztáhla jsi nohy. Jako obyčejná, nevyučená děvka.“ Okolí si věnovala více pozornosti než mě, nechtěla jsem tě nechat vykastrovat, ale vidím že to bude nevyhnutelné. Pocit studu ji polil. Cítila, jak se jí stáhly útroby. „Odpusť mi, Paní…“ Paní nesdělila odpověď slovy. První rána padla tichá, ale pevná. Kožená plácačka. Dopadla přes krajku kalhotek, které nosila jen pro ni. Další rána. A další. Počítala nahlas. Mezi každou ranou děkovala. „Tři… děkuji, Paní.“ „Čtyři… děkuji, že mě učíš.“ Po desáté se zastavila. Pak se k ní sklonila. Vzala ji za vlasy a vytáhla do kleku. „Otevři ústa.“ Otevřela. A Paní jí položila prst na jazyk. Ne tvrdě. Symbolicky. „Takhle. Takhle tě chci vidět. V pokoře. Připravenou.“ Políbila ji na čelo. „Ale dnes si po včerejšku zasloužíš víc.“ Vedla ji do ložnice. Pomalu jí urovnala prádlo, nechala ji stát před zrcadlem. „Vidíš, co z tebe dělám?“ Kývla. Třásla se, ale ne zimou. „Kým jsi?“ „Tvoje služka… tvoje děvka… tvoje milenka.“ „A co chceš?“ „Chci ti patřit. Chci ti sloužit. Chci tě potěšit.“ Paní se usmála. Popadla saténovou šerpu z postele, uvázala ji služce kolem očí a opět jí donutila kleknout. Mám dojem, že proměnu nebereš vážně, je mi líto, ale budu muset v tvé výchově přitvrdit! Jdi do koupelny a lehni si na zem, “hned“! Ella se pomalu zvedla, srdce jí bušilo v hrudi jako splašené. Kroky se jí zdály nesvé, lehce se komíhaly, jako by šla mlhou, která pomalu pohlcuje všechny jistoty. Její tělo bylo stále rozechvělé, ale mysl prázdná – naplněná jen slovy, která zůstala viset ve vzduchu. Každý pohyb byl naplněný napětím a očekáváním, jako by se každý její krok vpíjel do podlahy. V hlavě jí hučelo rozrušením, ale poslušně, téměř beze slova, opatrně s rukama před sebou vykročila směrem ke koupelně. Na chvilku si nazvedla pásku, chladné světlo lampy se jí odráželo v očích, když překročila práh, kolena se jí lehce podlomila. Padla na zem, jak jí bylo poručeno, a tvář přitiskla k chladným dlaždicím. V ten okamžik cítila, jak se jí tělo napíná mezi poddajností a touhou být přijata, potvrzená, viděná. Každý úkol, každý povel, jí připomínal, kdo je a kam patří. V hlavě jí vířily myšlenky – vzpomínky na včerejší prohřešek, na pocit studu, co se jí zaryl pod kůži, i na vděčnost, že může být vedena a opravována. Za zavřenýma očima vnímala zvuk kroků, které se brzy přiblíží. Čekání bylo téměř sladce bolestivé. Nevěděla, co přijde, ale přijímala své místo, odevzdala se důvěře v Paní. Věděla, že každý další okamžik, každé slovo a dotek, ji bude tvarovat, přibližovat tomu, kým touží být – poslušnou, oddanou a milovanou. Ticho v koupelně se zdálo nekonečné, ale právě v tom tichu rostla její odvaha a pokora. Vdechovala pomalu, cítila, jak se jí kůže chvěje očekáváním, bolest i rozkoš se spojovaly v jediném proudu pocitů. Věděla, že proměna, kterou prochází, není jen o povrchním gestu, ale o hluboké vnitřní změně, která ji vede až na hranici vlastních možností – a možná i dál.
Tak ležela, připravená, a čekala na další rozkaz, na další dotek, který jí dá směr. S pokorou se odevzdala svému úkolu a srdce jí naplnila tichá radost z toho, že může sloužit. V hrudi jí tiše bušilo srdce, v hlavě vířila slova Paní. Ležela na zemi a čekala, byla zmatená, ptala se sama se sebe, jak se to mohlo stát, jak jsem mohla dopustit a zklamat. Cítila, že paní vešla za ní do koupelny. Otoč se na záda, Ella poslechla, otočila se. „Nasaď si pořádně pásku přes oči a otevři ústa,“ pronesla Paní neobvykle pevně. Ella se bála sotva dýchat; jen podle zvuků poznala, že se Paní sklání těsně nad ní. Dám ti napít, tak se snaž polykat vše co nespolkneš později slízneš z podlahy! Ella ucítila vůni klínu své Paní a najednou to přišlo, proud zlatého deště dopadal na její obličej. Nevěděla, co dřív, jestli polykat, nebo dýchat, každopádně během chvíle, byla po prsa mokrá. Ale tím to neskončilo, chtěla si otřít tvář, ale dostala ránu přes ruku. „Ani se neodvažuj. Paní jí velmi ostře poručila „děvko teď mi jí do sucha olížeš“ Jazykem. A důkladně.“ Ella ztuhla. Chování Paní bylo tvrdé, poddala se jí bez protestu. Její dech se zrychlil… a pak začala. Pomalu, svědomitě. Soustředila se jen na jediný úkol. Čas ztratil význam. Všechno ostatní zmizelo. Konečně ochutnala svojí paní, ale jinak, než si ve svých snech představovala. Pečlivě, důkladně olizovala každý záhyb její božské vagíny. Neubránila se, byla vzrušená, a boule v kalhotkách se začala zvětšovat. Najednou dostala facku, co to má znamenat „kleknout“ poručila ostře Paní, bylo jasné, že si změny v kalhotkách všimla. Dnes ti začne nová přísnější výchova, zklamala si mě a poneseš důsledky svého chování! Vstaň poručila paní a jdi se obléct, čeká tě důkladný úklid domu. A nezapomeň, začneš slízáním té louže, co po tobě tady zbyla, varovala jsem tě. Ella vstala a šla k umyvadlu, „Co to děláš?“ zapomeň na vodu, chci abys mě až do večera cítila, máš zákaz se do večera umýt, uniformu služky si rovněž vezmeš na mokré prádlo. Jsi nevděčná pochcaná děvka, a podle toho budu s tebou jednat!!
