Byla jsem sama doma. V bytě ticho, jen tlumená hudba v pozadí a horký večer, co mě lechtal po kůži. Ležela jsem na posteli jen v kalhotkách a tílku bez podprsenky. Prsa pod látkou pomalu reagovala na každou moji myšlenku… a nebyly zrovna nevinné.
Najednou jsem dostala chuť. Ne na čokoládu, ne na víno. Chuť být dotýkaná. Cítit něčí ruce na bocích, někde mezi koleny a boky, tam, kde jsem nejcitlivější. Zhluboka jsem se nadechla a sjela rukou pod kalhotky. Byla jsem už vlhká. Nehrála jsem si, prostě jsem to potřebovala. Vědět, že existuju. Že jsem žádoucí.
Představila jsem si tě. Cizinec. Někdo, kdo se na mě dívá pohledem, jako bych byla poslední kapka vody na poušti. Pomalu mi stahuješ kalhotky a přejíždíš rty po mém bříšku. Neříkáš nic, jen se díváš – jako bys zkoumal každičký centimetr mého těla a přesně věděl, co s ním chceš dělat.
Nejdřív mě jen lížeš – pomalu, dlouze, jakoby jsi chtěl, aby se ve mně každé slovo proměnilo ve sten. Pak prsty. Pak jazyk. A já se ti svíjím pod rukama. Nemusím nic říkat. Stačí se dívat do mých očí. Vidíš v nich všechno – chtíč, touhu, hlad.
Přitahuješ si mě k sobě. Jsem už celá rozevřená, vlhká, připravená. Vklouzneš do mě jako horký nůž do másla. Pomalu. Tvrdě. Můj dech se zrychluje, až nakonec jen lapám po vzduchu, jak moje tělo hoří z každého tvého pohybu.
Nevím, jak dlouho to trvá. Jen vím, že se udělám silněji, než kdy předtím. Hlava dozadu, záda prohnutá, nehty zaryté do tvých zad. A pak už jen ležím. Nahá. Zadýchaná. Šťastná.
Možná jsi to byl ty. Možná budeš. Je mi Devatenáct. Nezkusila jsem všechno… ale ráda bych.
