Došla sis jen na stříhání.
Upřímně, šla jsi tam dnes hlavně proto, že on ,ten kadeřník, o kterém všechny říkaly, že je naprosto bezpečný, protože je prý „zaručeně na kluky“ – tě fascinoval.
Jeho ruce byly precizní, doteky lehké, pečující… vlastně až moc. Trochu sis v duchu přála, aby ten dotek někdy zůstal o vteřinu déle. Ale pořád ses sama sobě smála. Ne, nesmíš doufat. Je to nesmysl.
Sedíš na židli, on tě jemně natočí, zlehka ti rozhrne vlasy a ty si vychutnáváš ten zvláštní klid, který z něj sálá. Mluví na tebe jemně, profesionálně. Všechno je přesně tak, jak má být.
A pak…
Při jednom z těch přirozených pohybů… se tě lehce dotkne. Na rameni. Trochu blíž, trochu pevněji. Tak, že ten dotek nemůže být náhoda.
Tvůj dech se na okamžik zastaví.
Je to nepatrné, jemné… ale cítíš tlak.
Teplý, živý, pulsující.
A není to rameno, co ti něco šeptá, je to jeho tělo, které právě promluvilo.
Skloní se ti k uchu, tak blízko, že ti na krk dopadne jeho dech. „Víš,“ zašeptá, a jeho hlas je teď jiný. Hlubší. Jistější. „Měla jsi pravdu… většina mých klientek si myslí, že jsem neškodný. Ale ty jsi jiná. A já jsem taky jiný, než si myslíš.“
Ruce má stále přesné. Jen teď už nejsou jen kadeřnické.
Cítíš, jak tě pohlcuje nová vlna napětí, ale už ne ten bezpečný odstup, který sis myslela, že máš. Už ne.
„Chceš vědět, kdo je tady pán?“ šeptne s nepatrným úsměvem a jeho dotek na tvém rameni se lehce posune…
Chcete pokračování ? 😝
