Tělocvik na druhou
Dívčí kázeň
Byla to zvláštní třída. Nástavba gymnázia pro dvacetileté, oficiálně s rozšířenou výukou tělesné výchovy. Neoficiálně – výběrová skupina studentů, kteří věděli, že pokud chtějí dostudovat, musí přijmout zvláštní pravidla. A hlavně – autoritu učitelky Gregorové.
Ta byla legendární. Přísná, nekompromisní, s aurou, která nenechávala prostor pro pochybnosti. A její výuka tělocviku měla jasně stanovená pravidla – včetně jednotného úboru.
„Ve škole si vážím tradic,“ opakovala často. „A dívčí tělocvikářský úbor z dob ČSSR je tradice, kterou tu ctít budete.“
Ve svém kabinetu měla řadu pečlivě složených trenýrek typu buruma – přiléhavé, s úzkou gumou v pase, bez proužků, bez potisku. Červené, modré a zelené. Každý, kdo přišel bez správného oblečení, dostal od ní rovnou náhradní – a poznámku. A někdy i víc.
Ten den měl na sobě modré. Seděly těsně, guma mu mírně zařezávala do boků, ale odvážil se je vzít – chtěl si získat pozornost. A podařilo se.
„Ty trenýrky sis vzal dobrovolně?“ ozvala se chladně Gregorová, když je spatřila. „Zvláštní volba. Dívčí střih…“
Přikývl. Nebyl si jistý, jestli to byla chyba, nebo odvaha.
„Pak ale přijmeš i dívčí kázeň.“
Než stihl cokoli říct, už stál u švédské lavice. Kalhoty dole, trenýrky napnuté přes zadek. Ticho tělocvičny narušil první svištivý zvuk rákosky.
Zatnul zuby. Tělo se zachvělo.
Druhá. A třetí. Tentokrát trochu níž, přes stehna. Cítil, jak mu guma ještě víc zatlačila do kůže.
„Když nosíš dívčí střih, dostaneš i dívčí kázeň.“
Pátá rána.
„Příště si ty trenýrky nevezmeš sám. Vyberu ti je já. A pod ně – nic.“
Zvedla rákosku. Přešla k němu, sjela prstem po jeho bedrech, pak po modré gumě v pase.
„A tyhle? Nechám si je. Jako důkaz.“
