Povídka: Tonda a jeho sen – Část první: Sen a dohoda lekce
Tonda byl na první pohled obyčejný muž. Pracoval v kanceláři, nosil košile a kalhoty na puky, doma měl manželku, dvě děti, zahradu a víkendové grilování. Ale za tou slušnou fasádou se skrývalo něco, co dlouho nedokázal pojmenovat – neklidná touha, která ho navštěvovala v noci a nikdy zcela neutichla.
Měl sen. Vize, která se mu vracela od mládí – být zcela vydán na milost a nemilost přísnému Pánovi. Nešlo o běžnou erotickou fantazii, ale o něco hlubšího, zakořeněného v jeho duši. V jeho představách dominovalo jedno místo – výslechová místnost, kovová, strohá, s kruhy ve zdi, řetězy, klecí a těžkou železnou atmosférou. Styl vojenský. Rozkazy, kontrola, odevzdání. A jeden detail, který ho vždy vzrušil nejvíc – zelené vojenské trenýrky. Měl doma celkem šest párů, které si tajně kupoval po internetu a schovával v dřevěné bedně na půdě, mezi starými dekami. Někdy si je oblékl, když byl sám doma, a předstíral, že je zajatec – nebo branecký rekrut čekající na výslech.
A pak jednoho večera našel ten inzerát.
> "Pán hledá vhodného podřízeného pro tvrdou výslechovou lekci. Styl vojenský. Vybavení: policejní pouta, nerezový obojek, klec, řetězy, kruhy ve zdi. Absolutní poslušnost, diskrétnost, profesionální přístup. Pouze vážní zájemci. Napiš, co si přeješ. A co si zasloužíš."
Tonda neváhal dlouho. Poprvé v životě napsal zprávu, kterou nikdy předtím neměl odvahu sepsat.
---
Dobrý večer, pane.
Jmenuji se Tonda. Jsem ženatý, žiji běžný život, ale už dlouho toužím po skutečné lekci. Vaše výslechová místnost zní jako z mých snů. Chci být svázaný, připoutaný řetězy, uzavřený v kleci. Chci nosit nerezový obojek, být zcela pod kontrolou. Miluji styl vojenské kázně a autority. A ještě jedna věc – mám fetiš na zelené vojenské trenýrky. Je to pro mě silně spojené s ponížením a podřízeností. Prosím, pokud byste mě přijal, chci si zasloužit být součástí Vašeho výslechového scénáře.
---
Odpověď přišla druhý den ráno. Jednoduchá. Strohá. Mrazivá.
> Čekal jsem na takový dopis, Tondo. Věděl jsem, že se jednou ozveš. Pokud máš odvahu, přijď v sobotu přesně v 19:00. Adresa je uvedena. V igelitce přines jen své trenýrky. Nic víc. Dál rozhodnu já. Po příchodu budeš mlčet. Vstoupíš do předsíně, svlékneš se do trenýrek a poklekneš. Budeš čekat. Pokud utečeš, nikdy už nedostaneš druhou šanci. Pán.
Tonda tu zprávu četl několikrát. Rukama se mu rozlévalo chvění – z části strach, z části očekávání, ale hlavně vzrušení. Zvedl se, šel na půdu a z bedny vyndal všech šest trenýrek. Čistě složil a uložil je do tašky. Byl čtvrtek večer. Do soboty zbýval den a půl. Jeho mysl byla už ale dávno na jiném místě – v chladné místnosti, pod žárovkou, v řetězech, s obojkem na krku. Konečně.
Povídka: Tonda a jeho sen – Část druhá: První setkání a ponížení ve výslechové místnosti
Sobotní večer byl chladný, jako by i počasí cítilo, že Tondova cesta bude jiná než obvykle. Vystoupil z auta kousek od anonymního domu na kraji průmyslové zóny. Plechová vrata, žádné označení. Přesně podle instrukcí měl jen igelitovou tašku s trenýrkami. Žádný mobil, žádná peněženka, žádné hodinky.
Dveře se otevřely samy – elektronický zámek, krátké pípnutí. Uvnitř byla šedá předsíň. Na podlaze černá rohož, na zdi věšák se štítkem: Svlékni se. Poklekni. Mlč.
Tonda se nadechl. Svlekl se do naha, oblékl jedny z trenýrek – vybral si ty nejstarší, trochu vytahané, ale s největší silou vzpomínek. Zbytek pečlivě složil a položil vedle. Poklekl. Čekal.
Minuty se zdály být hodinami. A pak… otevřely se dveře.
Vstoupil On.
Vysoký, s pevnou postavou, vojenským držením těla. Na sobě měl tmavé kalhoty, černé taktické boty, šedé tričko bez rukávů. Bez pozdravu, bez slova. Přešel ke Tondovi a zastavil se těsně u něj. Ticho bylo téměř nesnesitelné.
„Zvedni hlavu, nule.“
Tonda uposlechl. Srdce mu bušilo.
„Zkontroluji zboží.“
Pán prošel kolem, chytil ho za rameno a postavil. Beze slova mu nasadil nerezový obojek – těžký, ledově studený, zacvakl a zajistil zámkem. Zepředu i zezadu visela masivní očka na připoutání. Tonda cítil, jak se něco uvnitř něj poddalo – byl označen, připraven, vlastněn.
„Půjdeš za mnou. Nezvedej oči. Nezastavuj se. Není cesty zpět.“
Chodba byla potemnělá, osvětlená jen nouzovým světlem. Vedla do větší místnosti. Tondovi se při vstupu zatajil dech.
Byla přesně taková, jakou si vysnil – výslechová místnost ve vojenském stylu. Betonové stěny. Masivní kruhy zapuštěné do zdi. Kovová židle s popruhy. V rohu klec. Na jedné straně poutací lavice. Na stole různé druhy pout, nerezové háky, karabiny, řetězy, roubíky. Dokonalé.
„Sundej trenýrky.“
Tonda se chvěl, ale poslechl. Pán si trenýrky vzal a přivoněl k nim. Ušklíbl se.
„Zvrácené choutky… ale ty sis o to napsal. Budeš je nosit, ale jen když ti to dovolím.“
Nato Tonda dostal příkaz si znovu kleknout – tentokrát tváří ke zdi. Pán mu připevnil zápěstí řetězy ke kruhům na stěně, roztáhl nohy a připoutal je zvlášť. Pak odešel. Tonda zůstal sám. Obojek na krku, ruce roztažené, oči před betonovou stěnou.
Najednou se ozval chladný kov za ním. Pán se vrátil. Cvaklo něco těžkého.
„Zůstaneš tak celou hodinu. Pak rozhodnu, co dál. Zatím poznáš, co je ticho, samota… a čekání na rozkaz.“
Dveře se znovu zavřely. Tonda zůstal připoután. Poprvé v životě neřídil nic – ani čas, ani tělo, ani svůj osud.
A to bylo přesně to, po čem vždycky toužil.
Tonda a jeho sen – Část třetí: Zlomená vůle a noc v řetězech
Tonda nevěděl, jak dlouho tam stál připoutaný ke stěně. Nahý, s těžkým nerezovým obojkem na krku, s pažemi roztaženými do stran a kotníky ukotvenými do šíře ramen. Betonová stěna před očima, ticho, jen jeho vlastní dech a občasné zaskřípání řetězů, když změnil napětí v zápěstích.
Pak se dveře opět otevřely. Kroky byly pomalé, rozhodné. Pán se vrátil.
Bez jediného slova mu uvolnil jednu ruku, pak druhou, a přikázal: „Postav se čelem ke mně. Ruce za záda. Nohy u sebe.“
Tonda uposlechl. Stál teď před Pánem, zcela nahý. A právě v tom okamžiku si Pán vytáhl z tašky jeden pár jeho zelených vojenských trenýrek – ty, které předtím svlékl. Hodil je na zem.
„Oblékni si je. S respektem.“
Tonda si poklekl, sehnul se k trenýrkám, pomalu je natáhl – jako by se oblékal do svátosti. Stály mu. Penis napnutý, neschopný popřít vzrušení. V těsném střihu trenýrek to bylo zjevné.
Pán ho obešel. Stoupl si za něj, a pak zasyčel u ucha:
„Ten čurák ti ale opravdu neumí lhát, co? Vojenský výcvik jsi zřejmě nikdy nezažil. Ale dnes večer… se naučíš držet.“
Do rukou mu nacvakl policejní pouta – studená, pevná, na doraz utažená, až kůže zbledla. Pak přišly palcové pouta – zvláštní ocelové drátky, které mu stáhly palce obou rukou do bolestivé blízkosti. Přes ně ještě pojistka – drobný visací zámek. Pán zkontroloval, zda krev proudí – přiměřeně, ale napětí bylo cítit v celém těle.
„Nohy.“
Tonda roztáhl chodidla. Pán mu připnul okovy na kotníky – staré, těžké, železné. Cinkaly při každém kroku. Spojil je řetězem o délce dvaceti centimetrů. Tonda se teď mohl pohybovat jen velmi omezeně – drobné kroky, žádná rovnováha.
„Teď oči.“
Z kapsy vytáhl černou koženou pásku. Přetáhl ji Tondovi přes oči a utáhl za hlavou. Náhlá tma, ztráta orientace. Tonda cítil, jak se mu zrychlil dech. Už neviděl, kam jde, co se chystá… byl v moci toho, kdo mu právě formoval nový svět.
„Postav se. Záda rovně. Nohy u sebe.“
Ozvalo se svištění. A pak první rána.
Řemen.
Těžký kožený opasek dopadl přes látku trenýrek, ale bolest se přenesla i skrz. Tonda vykřikl, ale neuhnul.
„Jedna,“ pronesl Pán chladně.
Druhá rána byla silnější, dopadla přesně na pravou půlku. Pak třetí, čtvrtá… až do deseti. Každá pečlivě mířená, s pauzou mezi ranami, aby napětí rostlo. Každý zásah byl slyšet v místnosti – zvuk řemene, tiché zasténání a následný kovový cinkot pout a okovů.
Po desáté ráně Pán odstoupil. Ticho. Tonda stál, nahý kromě svých fetišových trenýrek, s penisem stále tvrdým, zaslepený, spoutaný a pokorný.
Pak zazněl další rozkaz:
„Dnešní noc budeš spát v kleci. V těch trenýrkách, v okovech a poutech. Budeš ležet na boku. A přemýšlet, co znamená sloužit.“
Pán ho odvedl drobnými kroky do rohu místnosti, přivedl ho ke kleci – masivní, železné, vysoké jen tak, aby si v ní mohl lehnout. Otevřel dvířka, přikázal mu vlézt dovnitř. Vnitřek byl holý, na zemi jen tenká gumová podložka. Tonda se opatrně uložil na bok, řetězy se mu omotaly kolem těla.
Dvířka zaklapla. Zámek cvakl. Pán zhasl světlo.
Tonda zůstal v naprosté tmě. Přes oči páska, přes tělo chlad železa a bolest po výprasku. Ale uvnitř… uvnitř byl klid. Poprvé v životě necítil tíhu rozhodování, očekávání, běžného světa. Byl jen tělem. Nástrojem. Věcí.
A přesně to chtěl.
