První setkání - Přes inzerát do pasti
Byl to jeden z těch večerů, kdy jsem jen tak projížděl internet.
Bez konkrétního cíle. Jen prsty na klávesnici a prázdný pohled.
A pak jsem narazil na inzerát na Amatérech, který mě zastavil okamžitě.
„Pokud se nebojíš zavolat, nebudeš litovat. Naďa.“
Krátké. Odvážné. Žádný obrázek, žádné doplňky, jen tohle krátké sdělení.
A podle údajů? Čerstvě vložené.
A co víc – v mém kraji.
Zavolal jsem.
„Naďa,“ ozvala se hned po prvním zazvonění.
„Volám kvůli tomu inzerátu,“ řekl jsem.
Chvíle ticha. A pak, naprosto klidně:
„Jak je velkej tvůj čůrák?“
Překvapilo mě to. Ale řekl jsem jí to.
Bez přehánění, jen věcně.
Na druhém konci jen krátká pauza.
A pak:
„To bude stačit. Bude to trochu jiné, než čekáš, ale myslím, že se ti to bude líbit. Přijeď co nejdřív. Čistý. A v něčem volném.“
Za necelou hodinu jsem stál před jejím domem.
Malý bungalov na okraji města. Nenápadný. Upravený.
Bůhví, jak k němu přišla. Ale na tom teď nesešlo.
Zvonek nikde. Jen dřevěné dveře. Zaklepal jsem. Otevřela téměř okamžitě. Naďa.
Rovné černé vlasy sahající na ramena. Hladká tvář, téměř bez výrazu, ale oči…
Zvědavé. Zkušené. Nezastavily se, dokud mě nepřejely celého – a nezastavily se v rozkroku.
Na sobě měla černý župan, jen lehce poodhalený. Spatřil jsem horní lem punčoch na stehnech a stříbrné podpatky. Zbytek nechala na fantazii. A fungovalo to.
Beze slova ustoupila a pozvala mě gestem dovnitř.
Vešel jsem. Prošli jsme krátkou chodbou. Po pravé straně byly jedny dveře.
Zamčené s malou mosaznou tabulkou: Pracovna.
Naďa odemkla a pustila mě dovnitř.
Místnost byla zvláštní. Bez oken. Tlumené osvětlení ze stropních bodovek, které vytvářely jemné světlo. Stěny měkce polstrované, tmavé, jakoby pohlcovaly zvuky.
Na zemi pár nízkých polštářů. V rohu malá komoda, za dveřmi věšák.
A uprostřed místnosti – lavice.
Masivní, dřevěná, s rovnými liniemi a opěradlem s kruhovým otvorem – přesně ve výšce klína - jeho význam mi začínal docházet.
Stála pevně, jako by do prostoru patřila odjakživa.
Pevně ukotvená k podlaze.
Na bocích i spodní části opěradla – připevněná kožená pouta.
„Odlož si,“ řekla tiše a kývla k věšáku.
Začal jsem si sundávat kalhoty.
Ale než jsem je stihl stáhnout ke kotníkům, už byla u mě.
Palcem a ukazováčkem mi sevřela čůrák u kořene.
Držela ho pevně, kontrolovaně.
Pak ho párkrát pomalu stiskla, jako by si ho poměřovala v dlani.
Sledovala mě přitom, klidně, s mírným úsměvem.
„Pěkně pevnej...“ zamumlala.
„Tak to má být.“
Pustila mě a ustoupila.
„Odlož si. Já taky něco odložím.“
Rozvázala župan a pověsila ho.
Zůstala jen v punčochách a stříbrných podpatcích. Jinak nahá.
Otočila se a přešla ke komodě, její zadek byl to nejdokonalejší, co jsem kdy viděl.
Pevný, kulatý, lehce se pohupoval při chůzi, a lem punčoch ho rámoval tak, že jsem nedokázal odtrhnout pohled.
U komody otevřela horní šuplík.
Chvíli v něm hledala, pak vytáhla průhledný silikonový kroužek.
Podržela ho proti světlu. Otočila jemně v prstech, pozorovala tvar a prohnutí.
Pak se krátce otočila ke mně, pohled lehce pobavený.
„Myslím, že tenhle bude přesně pro tebe.“
Z malé lahvičky vytlačila několik kapek oleje a začala pečlivě promazávat vnitřní lem kroužku. Pohyby plynulé, soustředěné.
Při tom tiše dodala:
„Nechci, abys tam zadrhnul… je těsnej. Takhle to bude klouzat, když do něj zajedeš … ale pak si tě pěkně sevře.“
Bez dalšího slova přešla k lavici. Vysoké podpatky lehce zaklapaly o podlahu.Zastavila se před otvorem. Na podpatcích se zvedla na špičky, dřepla si před otvor a v tom pohybu se krásně prohnula v zádech. Její boky se lehce zvedly, zadeček se vyšpulil do prostoru.Dokonalý oblouk. Hladká kůže, napnutá, s černým lemováním punčoch těsně pod půlkami.
Bylo to neodolatelné.
V tom okamžiku mi prudce cuklo v čůráku. Jen z toho pohledu.
Chvíli jen držela kroužek u okraje a pak ho dvěma prsty pomalu, souměrně zatlačila dovnitř. Kroužek hladce zajel do svého místa. Pružný lem se zaleskl pod světlem, jak přesně zapadl do vyhloubení.
Naďa se dlaněmi opřela o okraj lavice. Ještě chvíli zůstala v podřepu, otočila hlavu ke mně. A klidným hlasem řekla:
„Hotovo.“
„Sedí tam perfektně,“ pokračovala.
„Pěkně tě podrží .“
„Teď už v něm chybíš jen ty.“
Přešla bokem k lavici. Konečky prstů přejela po dřevě – krátce, skoro něžně.
„Posadíš se… nebo tam budeš stát a dívat se, jak tě provokuju dál?“
„Ta lavice čeká. A ten otvor není jen na parádu.“
Usmála se – ne výsměšně, ale jemně, jako žena, která přesně ví, co mě čeká. A ví, že to chci.
„Chci vidět, jak ti z něj čouhá ven.“
Po jejích slovech mi v klacku prudce cuklo.
Jako by se stáhnul, ztěžkl, pulzoval naplno až do špičky.
Každé slovo od ní rezonovalo přímo mezi nohama – a tělo na to odpovídalo bez ptaní.
Pomalu jsem přistoupil k lavici. Přehodil nohy přes její boky, rozkročil se nad ní široce a cíleně. Dřevo pod stehny chladilo, ale uvnitř jsem hořel.
Dosedl jsem.
A pak tam byla ona.
Naďa se přiblížila tiše, s naprostou jistotou.
Nijak mě nepobízela – jen přistoupila k mé levé ruce, jemně mi ji vzala, a vedla k boku opěradla.
„Tady,“ řekla tiše.
„Sem patří.“
Kožený řemínek obtočila kolem zápěstí. Zatáhla ho pomalu, ale pevně. Přesně tolik, kolik bylo třeba.
Přešla za mě.
Druhou ruku mi vzala stejně přirozeně – jako by ji znala. Přivedla ji ke druhé straně opěradla a sevřela ji druhým řemínkem. Zacvaknutí přezky. Dotažení.
Byl jsem připoutaný.
Ruce po stranách těla, zápěstí pevně držená v kožených poutech.
Nemohl jsem je zvednout, ani sevřít dlaň.
Naďa se na chvíli zastavila vedle mě.
Prsty ještě jednou zkontrolovala utažení, jemně přitlačila na kůži – zatáhla jemně, ale důsledně – jen tolik, aby si ověřila, že se nic neuvolní. Naklonila tak blízko, že jsem cítil její dech na kůži.
Ústa měla těsně u mého ucha, hlas klidný, nízký:
„Ruce potřebovat nebudeš. O všechno se od teď starám já.“
Udělala krok vpřed, pomalu, jistě. Přesunula se přímo před lavici. Pak si bez jediného slova podřepla – těsně před opěradlo a dosedla na špičky . Její hlava byla teď přesně naproti otvoru.
Dívala se skrz. Přímo na můj tvrdý, napnutý klacek, který mířil neomylně k ní.
Zůstala tak. Jen sledovala. Ticho v místnosti bylo hutné, její dech klidný.
A pak z ní vyšlo tiché, spokojené:
„Hmm… dokonalejší už to být nemůže.“
Zůstal jsem nehnutě. Připoutaný.
A v tu chvíli jsem jí patřil úplně. Bez pochyb. Bez odporu.
Naďa se sklonila k lavici a s rozechvělým hlasem řekla:
„Už ho chci vidět …“
Natáhla ruce kolem opěradla, chytla mě pevně za boky a bez váhání si mě přitáhla blíž. Lavice tiše zavrzala, když jsem se opřel tělem o hranu. Můj čůrák byl teď přímo v její výšce, jen kousek od otvoru.
Najednou mě přitáhla ještě silněji a čůrák mi projel skrz těsný otvor ve dřevě.
„Auuuu… aaah…“ vyhrkl jsem ze sebe, cítil , jak se mi kůže prudce natáhla dozadu – rychle, nečekaně. Stáhla se úplně ke kořenu a žalud se okamžitě obnažíl. Tvrdý, naběhlý, lesklý, vystouplý ven, citlivý na každý dotek vzduchu.
Byl pořádně nalitý , tmavě rudý, s hladkým povrchem, který se jemně leskl ve světle. Špička byla mírně roztažená. Pulzoval. S každým úderem srdce se nepatrně chvěl, vystavený, sevřený kroužkem.
Na okamžik mě v něm píchlo – ostrý, krátký záblesk bolesti – ale proklouzl tam dokonale, až po kořen. Kroužek ho sevřel natěsno, jako by ho polkla lavice sama.
Naďa ztuhla. Oči se jí rozzářily, rty se jí pootevřely a na tváři se jí objevil výraz čistého vzrušení. Přistoupila těsněji, až měla obličej jen pár centimetrů od otvoru.
„Bože… podívej se na něj…“ zašeptala skoro nevěřícně, jako by to viděla poprvé.
„Je nádhernej. Tvrdý jak kámen… úplně venku…“
Zalapala po dechu a olízla si rty, aniž by si to uvědomila. Oči jí sklouzly po celé délce, pak se zase vrátila ke špičce.
„Ten žalud… takhle jsem si ho přesně představovala…“ vydechla.
Naďa se k němu přiblížila, tvář jen kousek od otvoru. Dívala se na něj, jak se lehce chvěje, a v očích jí zahořelo spokojené vzrušení.
Přesně uprostřed žaludu, kde se kůže jemně roztahovala napětím mi vyjela průsvitná kapička, jako by cítila její blízkost dřív než já sám.
Zatřpytila se na špičce,visela tam, napnutá, jen o vlásek od toho, aby stekla.
„Jak krásně tečeš… už pro mě…“
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ
