Seděla naproti mně v malé kavárně, kde to vonělo po vanilce a podzimním dešti. Sukně trochu výš, než by etiketa dovolovala, noha elegantně přes nohu – a pohled, který říkal víc než všechna slova o kávě a počasí.
„Víš, že máš hrozně rozptylující pohled?“ řekla, když si všimla, že jí nevěnuju pozornost.
Usmál jsem se.
„A ty máš nebezpečně pomalé pohyby… Vědomě, nebo to děláš nevinně?“
Zasmála se, ale lehce zčervenala. Pak si úmyslně pomalu navlhčila rty špičkou jazyka. „Tak trochu obojí,“ přiznala.
V tu chvíli si pohrávala s řetízkem na krku. A já sledoval, jak jí výstřih dýchá spolu s každým nádechem. V hlavě se mi odehrávala scéna, která s kavárenskou etikou neměla nic společného.
„O čem přemýšlíš?“ zeptala se a naklonila se blíž.
„O tom, co bych s tebou udělal, kdybychom teď nebyli tady.“
„Zajímavé… A co přesně?“
Naklonil jsem se i já, skoro až k jejím rtům. „Položil bych tě na ten stůl, stáhl ti sukni… a nechal tě zapomenout vlastní jméno.“
Zavřela oči na zlomek vteřiny, jako by si to představila. Když je znovu otevřela, byly najednou temnější, hladovější. Přestala se smát. Ticho mezi námi bylo hustší než káva před námi.
„A co ti v tom brání?“ špitla.
Zvedl jsem obočí. „Zatím? Jen tenhle stůl… a tvoje sebekontrola.“
„S tou si nedělej starosti,“ řekla a ladně se zvedla. Naklonila se ke mně a zašeptala do ucha:
„Pojď. Jestli to, co říkáš, umíš i dokázat, máš šanci mě víc než jen svést.“
Zvedl jsem se pomalu, oči v očích. A v tu chvíli bylo jasné, že dnešní večer neskončí jen u kávových zrnek.
