Víla se prochází noční krajinou.
Úplněk.
Všechno je stříbrné, zrnité, rozmazané.
Tělo napjaté touhou, v hlavě zmatek. Stíny mezi stromy.
Jsou to jen stromy? Nebo něco čeká za nimi?
Kdyby se zastavila, možná by slyšela šeptání. Věděla by, že není sama.
Ona jde dál.
Mlha jí obtéká kotníky.
Chladí, lechtá, svádí.
Každý krok je tichý. Anebo se jí to jen zdá?
Tráva šustí, srdce duní, krev zpívá v žilách.
Noc jí hladí stehna.
Chloupky se třpytí rosou. Nebo je to pot? Nebo slzy?
Měsíční světlo všechno proměňuje.
Její kůže je bledá, ale žhne.
Prsty bloudí po stehnech.
Pomalu, nejistě, dychtivě. Hledají. Hrají si.
Občas sklouznou tam, kde je kůže tenčí.
Cítí, jak se její tělo probouzí.
Je to rituál.
Smyslný.
Tichý.
Pro ni?
Pro někoho, kdo ji sleduje? Pro měsíc? Nebo pro les samotný?
Má pocit, že ji někdo pozoruje.
Anebo si to přeje? Možná už je to jedno.
V hlavě jí víří obrazy. Snové, nejasné, rozmazané.
Někdy má pocit, že sama sobě uniká.
Že je jen šepot, jen záblesk.
Jen touha.
Mezi stromy se skrývá elf.
Možná jen přízrak, možná skutečný.
Jeho oči jsou hluboké. Temné. Lesní tůně.
Vábí ji, děsí ji.
Co kdyby se do nich podívala? Utopila by se v nich? Nebo by v nich našla sama sebe?
Cítí jeho pohled na své šíji.
Na stehnech.
V místech, která jsou mokrá rosou i vlastní touhou.
Cítí, jak jí rudne kůže.
Chce, aby se díval.
Chce utéct.
Chce ho. Nechce nic.
Chce všechno.
Je to nebezpečné.
Je to krásné.
Jeho dech je neviditelný – přesto ji hladí.
Možná je to vítr.
Možná jeho touha.
Zadržuje dech, aby ji nevyplašil – aby nevyplašil sebe.
Všechno je křehké.
Napjaté.
Stačí jeden pohyb a všechno zmizí.
Nebo začne.
Každý její pohyb je výzva. Každé pohnutí boků, každý úsměv.
Hraje si s ním.
Hraje si sama se sebou.
Vzrušení je sladké.
Napětí je hořké.
Chce, aby trvalo.
Chce, aby skončilo.
Její boky se vlní.
Prsty zabloudí níž.
Do stínu. Do tajemství.
Její tělo je chrám.
Jeho pohled je modlitba.
Mlha se vine kolem stehen.
Něco v ní roste.
Touha.
Strach.
Hlad.
Noc je plná magie.
Všechno je možné.
Někde v dálce houká sova.
Nebo je to výkřik?
Nebo jen její vlastní dech, který zní cize, cizeji než kdy jindy?
Je to chtíč!
Elf svírá kůru stromu.
Je napjatý.
Touha v něm doutná.
Nebo už hoří?
Možná ho pálí, možná ho ničí.
Chce ji. Chce ji pohladit.
Přivonět k ní.
Ochutnat ji.
Přitisknout ji ke kmeni.
Nebo se jen dívat?
Jeho prsty jsou bílé, až to bolí.
Cítí, že je starý.
Starší než les.
Touha je prastará.
Všechno se opakuje.
Každou noc. Každý úplněk. Každé setkání.
Víla se usmívá.
Trochu hravě, trochu smutně.
Její úsměv je závoj.
Maskuje i odhaluje.
Její tělo je napjaté.
Každý sval, každý záhyb.
Je to hra.
Je to rituál.
Je to magie.
Je to erotika.
Je to nebezpečí.
Mezi nimi je napětí.
Těžké, lepkavé, voňavé.
Dalo by se krájet.
Dalo by se pít.
Dalo by se vdechovat, až by člověk ztratil vědomí.
V tichu noci zní jen jejich dech.
Tlukot srdcí. Šepot trávy.
Elf touží po dotyku.
Po vůni její kůže.
Po syrové přirozenosti.
Po všem, co je v noci dovoleno.
Měsíc svítí.
Stíny tančí.
Svět je rozostřený.
Prsty víly bloudí ještě níž.
Je to výzva.
Je to slib.
Je to hrozba.
Je to začátek.
Víla ví, že dnes je noc, kdy mizí hranice.
Mezi snem a skutečností.
Mezi slušností a slastí.
Mezi tím, co je dovoleno, a tím, co se nesmí ani vyslovit.
Mlha houstne.
Touha roste.
Elf je blíž, než si myslí.
Nebo je jen v její hlavě?
Nebo je ona v jeho hlavě?
Kdo koho přivolal?
Kdo koho stvořil?
Až měsíc vystoupá nejvýš, možná ho nechá přiblížit.
Pomalu.
S tichem v patách.
S touhou v dlaních.
S mlhou v plicích.
Až pak – možná – se jejich příběh dotkne samého okraje.
Slasti.
Slušnosti.
Temnoty.
Všechno je možné.
Všechno je dovoleno.
Všechno se může stát.
