Někdy mám pocit, že jsem víc na cestách než doma. Kufr sbalený rychleji než myšlenky, notebook věčně otevřený, make-up zvládám mezi telefonáty. Kalendář plný, ale v duši ticho. Profesně úspěšná, osobně trochu vyčerpaná. Člověk někdy neví, kde končí práce a kde začíná on sám. Tahle konference je jen další bod na seznamu. Další město, další hotel, další výkon. Mám to zvládnuté – perfektně vyžehlené šaty, přísný pohled, pečlivě nacvičený tón hlasu. Umím zaujmout, vím, jak zapůsobit. Ale v poslední době si říkám: A co z toho vlastně mám?
Hotel vypadá obstojně, ale já si jako vždy radši vyberu klidnější variantu. Něco stranou, něco mimo ten neustálý šum, mimo hluk přednáškových sálů a tlumené rozhovory u prosecca. Vybrala jsem si malý penzion na kraji města – a když vystupuju z auta, cítím, že jsem se trefila. Půvabná vila, starší styl, ale útulný. Ticho, soukromí, vůně dřeva a čistoty.
V pokoji si rozepínám boty, protahuju nohy, rozhlížím se. Zase jsem vybrala dobře. Malý rituál: vybalit šaty, zavěsit sako, položit kosmetickou taštičku na umyvadlo. Dám si krátkou sprchu, lehký make-up, upravím vlasy a oblékám se na konferenci. Samozřejmě zase samodržky. A samozřejmě, že mě štvou. Vždycky sjíždí, ale vypadají skvěle. Klasika.
Volám taxi a vyrážím. Konferenční sál je už plný, ruch hlasů, známé tváře. Zamávám pár kolegům, pár klientům, co se tváří jako nejlepší přátelé, když něco potřebují. První blok? Uspávací. Zas a znovu ta samá témata, opakující se fráze, slajdy jak přes kopírák. U oběda se snažím být zdvořilá, ale v duchu si počítám minuty do svého výstupu.
Vracím se do zákulisí. Ještě přepudrovat nos, upravit šaty, srovnat vlasy. Kdyby někdo věděl, kolik energie stojí vypadat tak bezchybně, asi by si přestal myslet, že to máme snadné.
Vcházím do sálu. Tlumené světlo se odráží od lesklých obleků a zamyšlených tváří. Obrazovka připravená, technik kývne, že je vše v pořádku. Kliknu první snímek. V ten moment se mi na vteřinu sevře hruď – srdce buší, jako by to bylo poprvé. Ale navenek to nikdo nepozná.
Postavím se rovně, ramena dozadu, brada mírně vzhůru. Hlas pevný, klidný, až ostře přesný. Sledují mě. Oči se na mě upírají, mobily mizí v klínech, šepot ustává. A já to vím. Ten moment, kdy ovládnu prostor, kdy na pár minut patří všechno mně – je jako návyková látka. Z prezentace se nestává jen odborný výstup. Je to show. Moje show. Pohybuju se jistě, gestikuluju s rozvahou, každé slovo má váhu. Přesně vím, kdy zpomalit, kdy se odmlčet, kdy zintenzivnit hlas. Vládnu rytmu. Oni jen následují.
Cítím tu moc. Je v pohledech, v nádeších, v tom napětí, kdy čekají, co řeknu dál. V tom, jak je vedu. Jak si je podmaním. Ten pocit… kontrola, dominance, jistota. Je to víc než jen profese. Je to energie, kterou nasávám každou buňkou. A ano – je to moje droga. Dojedu prezentaci, úklon, potlesk. Mám hotovo. A najednou to všechno padne. Ta tíha z ramen. Není to jen o profesi – je to o tom momentu, kdy můžu konečně vypnout. Od teď už mě čeká jen večer. A možná… Možná i něco neplánovaného.
Po odpoledním bloku přednášek přichází opět diskuse. Stojím v menším kroužku s kolegy, sklenka šampaňského v ruce, výraz ve tváři přesně takový, jaký se ode mě očekává – soustředěný, profesionální, ale nenuceně nad věcí. Hraju tu hru dokonale. Mluvím klidně, přirozeně, kladu otázky, reaguju pohotově. Vím, jak působit. Moje gesta jsou přesná, postoj pevný. Mám situaci pod kontrolou. Stejně jako vždycky. Tvářím se zaujatě, i když už víc než cokoli jiného toužím po chvíli ticha. Jsem tu, přítomná, v centru dění. Jsem vidět. Respektována. Vím, kdo jsem. A tohle je moje půda.
Pak ale… něco mě přiměje otočit hlavu. Možná jen podvědomý záchvěv v atmosféře. Možná síla zvyku. Moje oči zabloudí přes halu. Je to prostorná místnost, lidé v hloučcích, bar, několik konferenčních stolů s občerstvením. Zvykle si mapuju prostor. A pak ho zahlédnu.
Zůstanu stát. Na vteřinu se mi dech zasekne v krku. Oči mi sklouznou zpět do skupiny, nechci být nápadná. V duchu se okřiknu: Ne. To není možný. Ale už to nejde nevidět. Podívám se znovu. A už vím. Je blíž. A s každým krokem je to jasnější. Je to on. A přestože se navenek ani nepohnu – uvnitř to ve mně lehce škubne. Ne slabě. Ale prudce. Spíš jako záblesk dávného požáru, který zůstal pod povrchem doutnat.
TEN muž. Ten, se kterým jsem trávila noci, kdy mi bylo jedno, co bude ráno. Ten, co uměl číst moje tělo, aniž bych řekla jediné slovo. Ten, se kterým nebyla žádná pravidla, jen čistá chemie. A touha. Zvednu bradu o kousek výš. Narovnám se. Napiju se šampaňského. Jemně se usměju, poslouchám někoho v kruhu, ale už ho nevnímám. Jsem klidná. Na povrchu. Vím, jak se chovat. Neztratím půdu pod nohama jen kvůli nějaké staré známosti. I když… ne tak úplně nějaké.
Už jste někdy potkali muže, který vás neskutečně přitahoval? Tak moc, že vás přitahoval i tehdy, když odešel? Tak moc, že jste si i po letech pamatovala jeho dotek? Hlas? Pohled? A co je horší… že i teď, když ho znovu vidíte, se ve vás všechno znovu rozhoří. Jen na vteřinu. Jen náznak. Ale znáte to. To už nelze vzít zpět. Snažím se zachovat klid. Můj postoj je stále vzpřímený, úsměv zůstává zdvořilý, hlas neutrální. Ale uvnitř… uvnitř se začíná něco třást. Nervozita mi leze pod kůži. Jako by se mi dech zadrhával o žebra. Sáhnu po další sklence, víc ze zvyku než z touhy pít. Alkohol mě spíš zpomalí, než uklidní. Zakusuju se nenápadně do vnitřní strany rtu. Malé gesto, které mě drží při vědomí. Nikdo si ničeho nevšimne – pořád působím jako ta silná, dominantní, nedotknutelná. Jako vždy. Ale já vím. Vím, že je blízko, jak se mi pomalu dostává do hlavy a pod kůži.
Z periferního vidění zahlédnu, jak se pohybuje směrem k nám. Jeho silueta se pomalu odděluje od zbytku místnosti. Srdce mi poskočí až do krku. Těžko se mi polyká. Hrdlo mám sevřené, hlas ztichl. Ani nevím, co přesně se v našem hloučku právě říká. Jen čekám. A pak… nás vyruší. Slova pronesená jeho hlasem – ten známý, hluboký, klidný tón – mě probodnou jako břitva zabalená v sametu. „Promiňte, že ruším. Mohl bych si na chvíli půjčit paní doktorku? Rád bych s ní probral některé pracovní strategie.“ To jeho lehké, ironické mrknutí v závěru věty. Jako vždy. Dívá se přímo na mě. Těma očima, co jsem se kdysi naučila číst. A přesto jsem v nich nikdy nedokázala přečíst všechno.
Na sobě má dokonale padnoucí oblek. Košile na míru, kravata – černá, elegantní, ale u krku malý detail v červené. Vždy musí mít na sobě něco rudého. Symbolické. Jako varování. Jako oheň.
Boty lesklé, držení těla bezchybné. Sebejistý. Zklidněný. Dokonalý.
Pan Dokonalý.
Pan Nebezpečný.
Pan Nepředvídatelný.
Chytám ho za ruku. Automaticky. Jako omámená. Jeho dotek je pevný, klidný. Jdeme mimo lidi, beze slova. Vím, že bych měla něco říct. Ale slova… nikde. Jen šepnu: „Potřebuju na vzduch.“
Přikývne. Vedle hotelového sálu vede chodba ke skleněným dveřím, které ústí na menší terasu. Jakoby náhodou… tam nikdo není. Stojíme naproti sobě. Jen se díváme. Mlčíme. Ale mezi námi to hučí. Hlava mi zní jako těsně před výbuchem. Chemie mezi námi je tak silná, že by se dala krájet nožem. Cítím, jak mi tuhnou bradavky pod krajkou podprsenky. Můj dech je mělčí, rty jemně pootevřené. A přesto stojím rovně, nedám to znát. Možná jen v očích. On? Nic. Ani mrknutí navíc. Jen stojí, klidný, zkoumavý, s tím svým šibalským úsměvem. Jako by přesně věděl, co se mi odehrává v hlavě. Ale rozhodně to nehodlal usnadnit.
Začnu něco žvatlat. Nějakou úplně hloupou větu, která ani nedává smysl. Něco o programu konference, o tématech, o organizaci. Jen abych mluvila. Jen abych nezůstala zcela obnažená tichem.
On se přidá. Hraje hru se mnou. Doplňuje mě, sem tam se usměje, ani jednou mě nenechá utéct pohledem. Vlastně si nejsem jistá, jestli jsem vůbec schopná pohnout se. „Dáš si taky něco k pití?“ zeptám se po chvíli, přerušujíc vlastní chaos. „Jasně,“ odpoví. Otočí se a sám zamíří k baru. Neřekne víc. Neptá se, co chci. Jen odchází. Zůstanu stát sama. Otočím se čelem k městu. Opřu se o zábradlí. Město pode mnou svítí, ale mně připadá daleko. Všechno je rozostřené.
Musím to prodýchat. Zachovat klid. Nedat najevo, co se děje. Ale uvnitř jsem rozhozená. Někde mezi minulostí, kterou jsem si myslela, že mám dávno za sebou, a přítomností, která mi teď buší do hrudníku a připomíná, že některé věci… prostě nezmizí.
Je zpátky. Stojí přímo za mými zády, jeho přítomnost je neodmyslitelná, silná. Ruka mi jemně sahá na paži. „Je zima,“ pronese tiše a bez otálení mi přehodí své sako přes ramena. Sako, které tak krásně voní. Stejný parfém, který používá už léta – dřevitý, kořeněný, neodolatelný. V ten moment se cítím, jako kdyby mě objímal on sám, ne jen látka na mých bedrech. Otočím se k němu a poděkuji tiše, bez slov. Stojíme takhle blízko, že můžu cítit teplo jeho těla. Nakloní se ke mému uchu, jeho dech je na krku jako hebký vánek, a mám z toho husí kůži. Zašeptá: „Dnes jsi jen moje. Jenom moje.“
Polknu, slova mi ztěžkla v krku a čekám, co přijde dál. V životě jsem žena dominantní, silná, schopná vést a rozhodovat. Ale v jeho blízkosti… tam se vše mění. Moje pevné základy se trochu rozhoupou. Nedokážu mu odporovat. Chci dělat to, co je jemu příjemné, chci být pro něj.
Zvedá ruku, lehce mě pohladí po tváři. „Na tento okamžik jsem čekal hodně dlouho,“ pronese s úsměvem, který je zároveň něžný i plný touhy. Prstem mi pomalu přejede přes rty. Intuitivně zavřu oči a jemně pootevřu ústa, vydechuji. Čekám. Pomalu se přibližuje, dává mi něžný polibek na tvář, pak na rty. Jeho dotek je lehký, ale pevný zároveň. Odtáhne se jen na okamžik. Otevřu oči a dívám se na něj. Vidím, že i on už není úplně klidný – na jeho kalhotách se objevil nenápadný, ale neklamný důkaz vzrušení. Chytím ho za ruku a přitáhnu blíž. Naše rty se opět spojí, ale teď už je to víc než něha. Je to vášeň, divokost, živočišnost. Jeho druhá ruka mě pevně chytá za týl hlavy, přidržuje mě u sebe. Líbáme se intenzivně, až skoro neukázněně. Jeho druhá ruka se přesouvá na můj zadek, mačká ho, snaží se posunout sukni výš. Zastavím ho. Pevně chytnu jeho ruku a zašeptám „Ne.“ To se mu nelíbí. V očích má okamžik překvapení, pak však chytne mou tvář, ruku posune pod můj krk a lehce přitlačí. „Dnes jsi jen moje, pamatuj si to“ zopakuje tiše a rozhodně. Pak se odtáhne, uklidní atmosféru. Přistoupí ke stolu, vezme dvě sklenky šampaňského a podá nám je. Přitom zvedne sklenku a přiťukne: „Na dnešní noc.“
Poté, co se oba trochu uklidníme, zlehka se mě zeptá, kde mám pokoj. V jeho hlase je stále ten klidný tón, který mě zároveň uklidňuje i vzrušuje. Zavolá taxi a jako vždy je gentleman – otevírá mi dveře od auta, pomáhá nasednout. Nasedáme vedle sebe, ale přesto si sedne nebezpečně blízko. Jeho ruka se pomalu, téměř nenápadně posouvá na mé stehno. Hraje si s krajkou sukně, prsty sjíždí po vnitřní straně stehna, až dorazí na okraj samodržek. „Máš být v klidu,“ zamumlá mi do ucha s lehkým úsměvem. Ruka pokračuje dál, blíž a blíž ke kalhotkám. Cítím, jak mě zaplavuje vzrušení, které už nedokážu skrýt. Kalhotky mám mokré, vlhké touhou, touhou po něm. Když si toho všimne, jen se na mě mírně usměje a řekne: „Šikovná.“ Nakloní se ke mně, jeho dech je horký na mé pokožce. Ruka sklouzne pod kraj kalhotek a jemně hladí mou vzrušenou kundičku. Prst sem tam pronikne dovnitř, lehce, ale přesto dostatečně na to, aby mi vyvolal mrazení v celém těle. Zhluboka začínám dýchat, dech se mění v tiché sténání. „Pšt,“ zašeptá, aby mě utišil, a začne mě líbat – nejdřív jemně, pak vášnivěji. K jednomu prstu přidá druhý, tempo zrychluje, tlak se zvyšuje. Cítím, jak se blížím k hranici, kterou už nemůžu dlouho udržet. Snažím se mu jemně naznačit, že mám plnou kontrolu, že to chci zpomalit – ale on nepřestává. Pak mě zaplaví vlny orgasmu, které ve mně explodují jako ohňostroj. Jeho doteky, jeho polibky, jeho dech mě odvádějí do jiného světa. Ochutnává mou šťávu, dává mi tak poznat, že jsem jeho – celá a bez výhrad.
Dojedeme k pensionu. Vystoupíme z auta a spolu kráčíme ke vstupu. Na recepci si vyzvedávám klíče od svého pokoje, když mě překvapí, že recepční podává klíče i jemu. Zvednu jedno obočí, ale mlčím. Jen se zeptá, zda jdeme k němu, nebo ke mně. Chci jít na svůj pokoj, takže přikývnu.
Doprovodí mě chodbou, několik kroků před dveřmi se jeho ruka náhle zachytí o mou, pevně mě sevře. Zastavuje mě, tiskne ke zdi. Jeho tělo na mě naléhá s vášní, kterou nelze ignorovat. Začne mě vášnivě líbat. Jeho ruce putují po mém těle – od krku, přes prsa, až k mému zadku. Přes sukni sklouznou hlouběji, hladí, dráždí. Chytí mé ruce, zvedne je nad hlavu a pevně je sevře jednou rukou. Druhou rychle rozepíná košili. Cítím jeho tělo, jak se přitiskne na mě celým svým mohutným pohlavím, jeho vzrušení pulzuje na mém stehně. Surově mi vytrhne klíče od pokoje z ruky a vede mě za ruku dovnitř. Dveře bouchne za námi, a hned mě přitlačí zpět ke zdi. Milovala jsem jeho živočišnost, jeho dominanci – ten drsný způsob, jak mě ovládal, a přitom mi dával pocit, že jsem jediná, která na světě existuje.
Strhne ze mě šaty tak prudce, že se knoflíky kutálejí po podlaze. Všechno náhle ustane, zůstává jen ticho a jeho pohled upřený na mě. „To jsem ti kupoval já,“ pronese s úsměvem. „Ty si to pamatuješ?“ vydechnu téměř nevěřícně. Stojím před ním jen v podprsence, titěrných mokrých kalhotkách, samodržkách a lodičkách – vše v jeho oblíbené černé barvě, kterou tak dobře zná. Povolí si kravatu, rozepne pár knoflíků košile a rukávy ohrne na předloktí. Vypadá neuvěřitelně svůdně, sebejistě, jako lovec připravený na kořist. Chytá mě za ruku, zvolna mě přitahuje k sobě a dává mi polibek. Jeho hlas je klidný, ale pevný: „Klekni si.“ Poslechnu. Klečím před ním a on mě pevně chytá za hlavu. „Dívej se na mě,“ zašeptá. Otočím k němu oči. Prstem mi sjede přes rty a pak do mé pusinky. Můj obličej přitiskne na svou tvrdou erekci. Odejde ke křeslu u okna, pohodlně si sedne a pomalu rozepíná kalhoty. Stáhne je i s boxerkami a zamumlá: „Po čtyřech můžeš ke mně.“ Přiblížím se k němu, chytne mě za vlasy a znovu si přitiskne mou tvář k jeho penisu. „Je tvůj,“ řekne tiše, autoritativně. Klečím u jeho rozkroku, dívám se mu do očí a rukou pevně držím jeho tvrdý, žilnatý úd. Olíznu špičku, ochutnám jeho rozkoš – chuť je pro mě stále stejně svůdná a návyková. Jazykem pomalu sjíždím od žaludu až ke kořeni. Nezapomínám ani na koule, které jemně hladím. Vracím se k žaludu a pomalu si ho dávám do pusinky, vychutnávám si každý okamžik. Sleduji jeho oči, hledám v nich reakce, chci vidět, jak mu to dělá dobře. Přidám trochu na tempu, snažím se ho celý přijmout, tak jak to má rád. Za chvíli má kalhoty mokré od mých slin. Postaví se, chytne mě za vlasy a strčí mi ho hluboko do krku. Sliny mi stékají až na prsa, ale já vydržím. Zvedá mě a vede k posteli. Strčí do mě a já padám na záda. Lehne si na mě, těsně ke mně, a cítím jeho tělo na svém.
Vášnivě mě líbá, jeho rty pátrají po mém krku, který teď cítí každý jeho dech. Pomalu, ale jistě klesá níž, až dorazí k mým tvrdým jako kámen bradavkám. Bere je do pusy, kouše je s lehkou přísností, zatímco jeho ruce pevně mačkají moje prsa, jako by chtěl vyjádřit celou svou touhu v jednom doteku. Pak klesá ještě níž, až na místo, kde je moje kundička opět mokrá a touží po něm. Nesnaží se s tím zbytečně zdržovat – roztrhne mi kalhotky s rozhodností, která mě vzrušuje víc než cokoliv jiného. „Koupím ti nové,“ zašeptá mezi polibky, jako kdyby to bylo naprosto samozřejmé.
Konečně mi dává pořádně ochutnat svou pozornost. Olizuje mou šťávičku, saje můj poštěváček s takovou pečlivostí, že je těžké myslet na cokoliv jiného než na rostoucí vlnu rozkoše v mém těle. Soustředím se na svůj dech, který se stává zrychleným sténáním. K sání přidává prsty, jeden, druhý, třetí, které se pohybují uvnitř mé kundičky, rozehrávají mou touhu do nejvyšších tónů. Pokračuje, nepřestává. Cítím, jak se blížím k hranici, která už není daleko. Chytám ho za hlavu a silněji ho tisknu k sobě, abych mu ukázala, že teď už potřebuju víc. Přímo křičím, když mě zasáhne druhý, mnohem silnější orgasmus, který mě rozplývá v extázi. Neposkytne mi ani chvíli oddechu. Bere svůj tvrdý penis do ruky a přejíždí s ním po mém poštěváčku s lehkou, mučivou jistotou. „Musíš si ho zasloužit,“ zašeptá mi do ucha s vášní, která mě rozpalí na kost. Dívám se mu do očí, prosím beze slov, ztěžka polykám. Kouše mě do ucha a jeho penis najíždí po mé kundičce, až si sám najde cestu dovnitř. Vnikl do mě celý – tvrdý, neústupný. Ten pocit je dokonalý, slastný a vzrušující zároveň. Nehýbeme se. Jen si užíváme to naplnění, tu blízkost a splynutí, které nás oba zasáhlo.
Po chvilce se zvedne. Chytne mě za nohy a pomalu je roztáhne, aby měl na všechno krásný výhled. Jemně, ale rozhodně vyjíždí celý ven, a pak se znovu zaboří až po kořen. Opakuje to několikrát, rytmicky, jako by chtěl zapsat do mého těla každé své gesto. Já jsem úplně v extázi, propínám se v zádech, sténám slastí a škubám prostěradlem. Toužím, aby mě udělal, aby mi dal všechno. Zrychluje tempo, rukou mi masíruje poštěváček, což mě dráždí ještě víc. Dlouho to nevydržím. Zase prožívám orgasmus, který mě roztrhá na kusy. „Potřebuji chvíli klidu,“ vydechnu. „Ne,“ odpoví s temným úsměvem, „chci tě zničit, aby sis to pamatovala ještě dlouho.“ Otočí mě na čtyři, plácne mě po zadečku s vášní i přísností. „Nehýbej se a vydrž, nesmíš se udělat“ Vezme kravatu, kterou si sundal, a pevně mi sváže ruce za zády. Pak do mě znovu vniká – tvrdě, divoce zezadu. Plácá mě přes zadek, jeho rytmus je nezastavitelný. Snažím se to rozdýchat, nechci se znovu udělat tak brzy. Když už si myslím, že nepřestane a zase mě dorazí, přestává. Vytahuje se ze mě, celý mokrý od mé šťávičky. Bez varování mě zvedne a strčí mi ho do pusy. Přiráží, jak jen to jde, ale jen na chvíli – už je taky na krajíčku.
Vede mě k oknu, jeho erekce je impozantní. Odhrnuje závěs a přitlačuje mě zády ke sklu. Vášnivě mě líbá, zatímco rukou mi prstí kundičku. Otáčí mě, opírá o okno a znovu mi vrazí svůj tvrdý úd. Nechci, aby ten pocit kdy skončil. Silně mě chytne za ruce, přitlačí mě víc a víc na sebe a přiráží tak rychle a intenzivně, že už znovu cítím blížící se orgasmus. K mému křiku se přidává jeho tichý stén, jeho prsty se mi zarývají do rukou, zatímco prožívá svůj vlastní vrchol. Přitiskne se ke mně, dá mi polibek do vlasů a tiše zašeptá: „Děkuji.“
Chci se otočit a dát mu polibek, ale nechceme přerušit ten nádherný pocit splynutí a naplnění. Stojíme tam nehybně, těla propojená, ještě chvíli po všem. Ani jeden nechce tu chvíli pokazit.
