Byl to jeden z těch večerů, kdy se ticho v bytě dalo krájet a obrazovka počítače zářila do temna jako osamělý svědek neklidu. Seděla u něj v rozepnuté košili, kterou si půjčila od něj — jeho vůně jí pořád tančila kolem nosu. Psaní jí šlo ztěžka, prsty se klouzaly po klávesnici, ale myšlenky byly jinde.
„Zas nějaká povídka,“ povzdechla si, ale nevstala. Spíš čekala.
Ve dveřích se objevil on. Bez pozdravu, s úsměvem, který říkal víc než slova. Měl přes rameno ručník a na kůži kapky sprchy, co ještě nestihly uschnout. Když ji uviděl, jak tam sedí s nohama pod sebe a rozcuchanými vlasy, lehce naklonil hlavu.
„Píšeš?“ zeptal se.
„Možná. Nebo čekám na inspiraci.“
Došel k ní a sklonil se tak, že ucítila teplo jeho dechu na klíční kosti. „A co kdybych ti ji dal?“ zašeptal.
Neodpověděla. Jen se pousmála a pomalu mu rozepnula ručník. Padl na zem jako zástěrka falešného ostychu. Jeho ruce sjely pod látku její košile, rozevřely ji jako obálku, ve které už nebylo nic jiného než touha.
Zůstali stát u stolu, její tělo se opíralo o hranu a počítač tiše usnul. Její prsty se mu vpletly do vlasů, jeho rty našly cestu mezi řádky nevyřčeného, mezi písmena, co zatím neexistovala.
A pak to přišlo — příběh, který se nepsal klávesnicí, ale tělem. Povídka, co se nečte očima, ale kůží. Taková, která končí až ve chvíli, kdy zůstane jen tiché:
„Zas nějaká povídka…“
Ale tahle zůstane.
