Bylo skoro půl páté a ti dva mi už opravdu pili krev. Padesátník v kvalitním, ale špatně padnoucím obleku, který si musel pořídit už před nějakou dobou, a nepodařilo se mu do něj udržet figuru. Knírek, na skráních prošedivělé vlasy – hezký chlap, který by se určitě líbil mé matce. Jeho kolegyně měla na sobě nenápadný kostým, bílou košili, silonky s jemným vzorkem po stranách perfektně tvarovaných lýtek. Profesionálka na první pohled. Brýle s výraznými obroučkami jí dodávaly vzhled přísné učitelky. Byla schopná, to se ukázalo hned na začátku jednání. Perfektně připravená, stručná, na můj vkus možná až příliš strohá. Ale kdo by se jí divil - v dokonalém světě by ona byla šéf a on její poskok - ale náš svět má k dokonalosti daleko a tak zatímco on důležitě přikyvoval hlavou, aby si zasloužil svůj manažerský plat, ona vyjednávala jako ďábel.
Nervózně jsem si pohrával s jejich vizitkami. On se jmenoval Vítězslav, ona Viola. Jméno, které se k ní vůbec nehodilo. Hrál jsem si s papírovými kartičkami, abych zakryl, že se mi pomalu začínají třást ruce. V bance zavírají za půl hodiny. Úspěch mého plánu závisel na tom, abych z jejich dveří odešel s podepsanou smlouvou, posledním papírem, který stál mezi mnou a úvěrem. Až se za pár týdnů po mně začnou shánět, zjistí, že se po mně slehla zem a že firma, kterou zastupuji, je jen dovedně narafičenou Potěmkinovou vesnicí. Ale tou dobou už budu mít peníze v bezpečí karibské banky a budu si na pláži popíjet koktejly zdobené paraplíčky. Tak jsem si to alespoň maloval. Jenomže vyjednávání o detailech smlouvy se vleklo už celé hodiny a každou chvíli hrozilo, že mě ta brýlatá mrcha nachytá otázkou, na kterou nedokážu odpovědět.
Nakonec se zdálo, že mi štěstí přece jen přeje. Prohlédli jsme na displeji jejího laptopu konečnou verzi, a když za pár minutu na to tiskárna vyplivla poslední list papíru, pomalu jsem v duchu začal jásat. Předčasně. Ve chvíli, kde se pan Vítězslav chopil drahého pera Mont Blanc, aby svým podpisem odstranil poslední překážku mezi mnou a paraplíčky, položila mu Viola jemně ruku na zápěstí. „Počkej, Víťo, raději si to ještě jednou přečtu na papíře. Přece nikdo nechceme, aby nám utekla nějaká hloupá chyba, že?“ Podívala se mi přímo do očí a já zjistil, že ty její, které se skrývají za skly jejích brýlí, jsou tak tmavě modré, že chvílemi přecházejí až do fialova. Viola. Vítězslav utrápeně vzdychl, vrhl vyčítavý pohled na sklenici s vodou, kterou mu celé odpoledne pilně dolévala, a pravil: „Jasně, Fialko, klidně si to přečti, já si zatím odskočím.“ S heknutím se zvedl ze židle a opustil kancelář.
Sotva za ním zapadly polstrované dveře, zvedla se Viola ze své židle a pomalu obešla tmavý kancelářský stůl. Cestou si sundala brýle, a když se zastavila přímo přede mnou, zamyšleně si jejich nožičkou přejížděla po rtech.
„Tak, pane Janso, záchody na našem patře jsou mimo provoz, to znamená, že Víťa pojede výtahem do vestibulu a tam si bude muset půjčit klíče od recepčního. Už má svoje léta, takže se nějakou chvíli zdrží. Vrátí klíče, vyjede výtahem zpátky… Chci tím říct, že tady budeme minimálně sedm minut sami. Vím přesně, kdo jste a o co vám jde. A vy máte dvě možnosti.“ S těmi slovy si vyhrnula sukni kostýmku a já se na vlastní oči přesvědčil, že její stehna jsou stejně perfektní, jako zbytek nohou, že nosí samodržící punčochy a že nenosí kalhotky. Pohodlně se svým skvěle tvarovaným zadečkem usadila na Víťův stůl a nabídla mi pohled na dokonalou ukázku brazilské depilace. „Buď mi to během těch sedmi minut stihnete udělat a v tom případě se dnes rozloučíme jako přátelé a vy budete mít svoji smlouvu. Nebo,“ přimhouřila oči a provrtala mě dalším fialovým pohledem, „nebo s vámi spokojená nebudu – a potom samozřejmě nejen, že nebude žádná smlouva, ale taky vás nejspíš čeká několik nepříjemných setkání s policií. Takže?“ Tázavě se na mě podívala.
Polkl jsem a olízl si suché rty. Pomalu jsem se před ní sesunul ze židle a dotkl se svými ústy štěrbinky pod srdíčkem umně vytvarovaným z jemných chloupků. Na zádech jsem ucítil její paty, které mě jemně přitlačily směrem k ní. Projel jsem ji jazykem po celé délce, a cítil jsem, jak se pod jeho dotykem rozvírá. Ještě jednou, silněji. Vstříc mým chuťovým pohárkům vyrazily její šťávy a poštěváček se najednou zřetelně rýsoval proti špičce jazyka. Začal jsem jemně kroužit kolem něj a při tom jsem ji pomalu rozevíral prsty. Vsunul jsem do ní nejprve jeden a potom další a pomalu jsem jimi zajížděl dovnitř a ven. Postupně jsem pohyb zrychloval a podle toho, jak byla moje ruka mokrá a její nektar mi stékal po předloktí až do rukávu, myslím, že se jí to zamlouvalo. Jazyk kroužil rychlostí, o které bych nevěřil, že je vůbec možná. Paty se mi zarývaly pod lopatky stále silněji a tak jsem nasadil poslední zbraň: prsty jsem začal uvnitř její jeskyňky tlačit na to správné místo a zároveň jsem jazyk rozkmital ze strany na stranu v šíleném tempu. A právě ve chvíli, kdy jsem nabyl přesvědčení, že mi ruka i jazyk musí upadnout a jedinou otázkou je, co to bude dříve, stiskla mi těmi perfektními stehny hlavu a prohnula se na stole do oblouku. Několik pulsujících stahů její kundičky kolem mých prstů, stále hluboko ponořených dovnitř, mě nenechalo na pochybách, že moje snažení slavilo jistý úspěch. Opatrně jsem z ní vyklouzl a zvedl hlavu. Stále byla prohnutá, hlavu zvrácenou dozadu a hrudník se jí zdvíhal v rytmu hlubokého oddechování.
Sklouzla ze stolu a bez jediného slova se vrátila do své židle. Zvedl jsem se, vytáhl ze zásobníku na stole papírový kapesník a důkladně si do něj otřel ruku a bradu. Tak sakra už něco řekni! Řval jsem v duchu, ale v kanceláři stále vládlo mrazivé ticho, i její dech už se uklidnil. Posadil jsem se právě ve chvíli, kdy se otevřely dveře, a vstoupil pan Vítězslav.
„Je všechno v pořádku?“ Znepokojeně se podíval nejdřív na mě a pak na Violu.
„V naprostém pořádku,“ odpověděla Viola, a protože ji přeskočil hlas, musela si odkašlat. „Smlouva je připravená k podepsání. Vlastně jsme si zrovna povídali o něčem úplně jiném. O studiu cizích řečí. Ukázalo se, že pan Jansa má mimořádné jazykové nadání.“ Věnovala mi poslední pohled barvy fialek a přisunula ke svému šéfovi štos papírů k podpisu.
