Motorkář

Nikdy jsem si nemyslela, že mě něco tak obyčejného, jako víkend na venkově, rozhodí. Jela jsem si tam vyčistit hlavu.
Byla jsem v nějakém penzionu, někde, vlastně ani nevím kde. Jen já a nic. Odpočinek. Klid. To jsem potřebovala. Seděla jsem na terase, posrkávala víno a dívala se neznámo kam. Zahleděná.

Muj vnitřní klid ale něco narušilo. Přijel k večeru. Zvuk motoru byl slyšet dřív než on sám. Burácení se neslo údolím jako výstřel. Zastavil pred penzionem. Stála jsem na zápraží, upíjela víno a zvuk jeho motoru mě donutil se zvednout a jít se podívat. Zastavil přímo naproti menší terase. Modrá mašina. On v kůži. Nehnul brvou, nevidela jsem do očí, měl helmu. Ale doufala, jsem mě sjel tím pohledem, který donutí zadržet dech.

Zpod přilby vystoupil muž. Vysoký, široká ramena, působil klidně a nebezpečně zároveň. Sundal helmu. Ukázal jemné strniště, ostřejší rysy v obličeji a jeho oči. Hluboké, temné. Jako by se v nich nedalo nic přečíst. Podíval se na mě tak, že mě to zneklidnilo víc než celý jeho vzhled. Mlčel. Jen se podíval a šel do vnitř, k recepci.

Chviličku jsem ještě stála a obdivovala jeho stroj. V tom jsem ucítila jemné zaklepání na rameno. Lekla jsem se, otočila jsem. Stal za mnou. Celý v kožené kombinéze. Helmu držel v ruce. Usmál se.

„Chceš se projet?“ zeptal se klidně.
V šoku, že stojí pan motorkář u mě, se mi podlomily kolena. A nebyla jsem moc schopna ze sebe dostat celou větu. „Já?“
Přikývl.
„Jestli se nebojíš.“

,,Samozřejmě, že ne." Snažila jsem se to říct jasně, důrazně, tak aby nepoznal, že uvnitř jsem měla strach, obavy, ale chtěla jsem to.

Vzal me za ruku, šli jsme směrem k motorce. Vyndal helmu. Nasadil mi ji. Nasedl. Nasedla jsem za něj. Bez dalších slov. Tělo se mi tisklo na jeho záda, ruce jsem měla kolem jeho pasu. Cítila jsem motor i napětí. Pomalu se rozjel. Jeli jsme. Každé přidání rychlosti a každá zatáčka mě nutila víc a víc se přiblížit, víc se ho držet. Jeli jsme do neznáma, ale ani na vteřinu jsem neuvažovala, že bych chtěla zpátky.

Zastavil na kraji louky. Všude ticho. Jen my, západ slunce a stroj, který ještě pomalu chladl. Sundala jsem helmu a rozcuchané vlasy mi spadly do obličeje.
„Líbilo se ti to?“ zeptal se tiše, stojíc kousek přede mnou.
„Jo. Ale měla jsem celkem strach. Kam pojedeme dál? "

Nechtěl odpovědět. Udělal krok ke mně, vzal mě za bradu a podíval se mi do očí.
„Nepředbíhej. Jízda začíná tehdy, když ti dovolím jet.“

Zatlačil mě blíž k motorce. Rty měl plné, tvrdé, žhavé, přitiskl se ke mně. Dal mi jednu normální pusu. Pusa, která byla spouštěč něčeho dalšího. Jeho ruce přesně věděly, co dělají. Stáhl mi bundu z ramen, k loktům, což mi celkem omezilo pohyb.

Vydechla jsem, mírně pootevřela ústa a mé oči patřily jen jemu. Byl klidný, jistý si každým pohybem.

„Nehýbej se,“ zašeptal. Jeho hlas byl hluboký a klidný. Zatajila jsem dech.

Přitlačil mě ještě víc. Jednou rukou mě držel krk, palcem přejížděl pootevřenou pusu. Druhou klouzal po paži. Tiskl se blíž. Hrála jsem si na silnou, ale rozpadala jsem se. Jeho ruce přesně věděly, kam sáhnout. A každým gestem mi bral kontrolu - teď jsem nebyla ta, která to řídí.

Zastavila jsem se. Byla jsem jeho. Ne v nějaké sladké, romantické představě. Ale teď. Tady. V tenhle okamžik. Pod západem slunce, s motorkou jako svědkem, s pažemi svázanými za zády jeho bundou.

Díval se na mě – jako by zkoumal každý nádech, každý mikropohyb těla. Pomalý krok. Jeho prsty, které se dotykaly mého krku, klouzaly dolů, přes klíční kost. S každým centimetrem jsem cítila, jak se třesu. Ze vzrušení, z nejistoty, z faktu, že se úplně vzdávám kontroly.

„Máš krásné tělo, víš to?“ řekl tiše a přitom se dotkl lemu mého trička. Zvedl ho, centimetr po centimetru, vzduch mě lechtal na kůži. Potom zajel pod látku. Nehrál si. Neptal se. Nedával prostor. Tlačil mě zády k motorce, kterou jsem cítila skrz džíny.

Pak se sklonil, jazykem přejel po mém krku a zašeptal do ucha:
„Řekni mi, že mě chceš.“

Byla jsem napnutá jak struna, srdce mi tlouklo až v krku.
„Chci tě…“ vydechla jsem.

Zvedl mi ruce nad hlavu, opřel mě o sedlo, nohou si roztáhl prostor mezi mými stehny. Byla jsem bezmocná, ale zároveň tak živá. Tělo reagovalo na každý jeho dotek, na každý náznak tlaku. Hřál mě jeho dech, spalovaly oči.

Když mě políbil znovu, nebylo to něžné. Byl to rozkaz. A já ho přijala.

Jeho tělo mě sevřelo. Pevně, bez výmluv. Tlak jeho hrudníku na mém, paže svázané – to všechno mi bralo dech a dávalo ho zároveň. Nešlo se bránit. A já ani nechtěla.

Jazykem přejel po mém krku, sjel ke klíční kosti, zanechal za sebou vlhký horký pruh, který se okamžitě proměnil v husí kůži. Vzdychla jsem. Ne moc hlasitě – spíš jako tiché uvolnění napětí, které mě celé ovládlo.

Jednou rukou mi rozepnul kalhoty. Pomalu. Prstem přejel přes lem, podíval se mi do očí – jako by se chtěl ujistit, že ho nezastavím. Ale já jen stála. Sevřená jeho přítomností. Otevřená. Poddajná.

Vklouzl pod látku. První dotek byl lehký, spíš zkoumavý. Hřbetem prstů přejel přes mou vlhkost a spokojeně se usmál.
„Jsi připravená…“

Zabořil prsty hlouběji. Prudce jsem zalapala po dechu a zaklonila hlavu. Tělo se mi vzepjalo, boky instinktivně hledaly víc. Více jeho. Více tlaku. Více kontroly. A on mi to dal.

Zasouval prsty pomalu, ale důrazně. Každý pohyb byl cílený, každý tah promyšlený. Palcem kroužil přesně tam, kde jsem ho chtěla – kde jsem to potřebovala. Tělo mi hořelo, záda se mi napínala proti motorce, a kdyby mě nedržel, snad bych se sesunula k zemi.

„Tak poslušná…“ zašeptal. Hlas měl sametový, klidný, ale slova bodala jako šíp. Vzrušující a neúprosný.

Když prsty vytáhl, olízl je pomalu, přitom se mi díval do očí. Spaloval mě pohledem. Jeho vzrušení bylo vidět, tvrdý a připravený.
„Obleč, se. Jedeme na penzion."

Zarazila jsem se. Tělem mi pulzovala touha, potřeba, kterou ve mně rozdmýchal – a teď ji nechal viset ve vzduchu. Nutně jsem ho chtěla. Potřebovala. Ale on přestal… právě v tom nejlepším.

Beze slova mi upravil bundu, uvolnil paže. Pomalu jsem si ji natáhla zpátky, trochu zmatená, pořád ještě rozechvělá. Nechápavě jsem ho sledovala. Jeho pohyby byly klidné, sebejisté. Jako by přesně věděl, co dělá – a co způsobuje.

Upravil si kalhoty, pak vzal helmu, nasadil si ji. Druhou podal mně. Ani slovo. Jen ten pohled. Nevyzpytatelný. Temný.
Poslušně jsem si helmu nasadila, přistoupila k motorce a nasedla za něj. Objala jsem ho kolem pasu. Tiskla jsem se na něj – natolik, že mezi námi nemohlo projít ani stéblo trávy.

Ale moje tělo pořád hořelo. Každý dotek s jeho zády, každé přenesení váhy, každé zavrnění motoru – všechno to mě dál rozechvívalo. A moje ruce se samy vydaly níž. Pomalu. Jistě. Nevinně. A pak o kousek níž. A ještě.

Cítila jsem ho. Tvrdý. Ještě pořád neukojený. A já s ním. Každé mé přitlačení boků, každé posunutí dlaní dolů, ho donutilo přidat na plynu. Jeli jsme rychleji. Divočeji. Jako by chtěl ujet tomu, co se mezi námi dělo. Ale nešlo to. Já ho měla v rukou. A on to věděl.

Zatímco motor burácel, mezi námi vřela druhá jízda. A ta ještě neskončila.

V rychlosti blesku jsme dorazili zpět k penzionu. Sotva zastavil, seskočila jsem z motorky a sundala si helmu. On udělal totéž. Ani mi nedal čas se nadechnout – popadl mě za ruku a skoro v trysku mě táhl dovnitř.

Prošli jsme kolem recepce, aniž by na kohokoli pohlédl. V duchu jsem se zarazila. Je tu už ubytovany? Dlouho? Zamrkala jsem, ale myšlenku hned potlačila. Můj pohled sklouzl dolů – na jeho tělo. Na ten dokonale vypracovaný zadek v přiléhavém kožené kombineze. Skousla jsem si ret.

Zastavili jsme u dveří jeho pokoje. Sáhl po kartě, odemkl. Vešli jsme dovnitř.

Opřel mě o dveře a chvíli se na mě jen díval. Jeho dech byl zrychlený, oči mu jiskřily touhou. Cítila jsem, jak se mi zrychluje tep – napětím, očekáváním, chtíčem.

Stále na sobě měl motorkářskou kombinézu. Nebyla to věc, kterou by člověk svlékl jedním pohybem. On to věděl. A přesto se do toho pustil – rozepínal zip pomalu, téměř provokativně, jako by se mi chtěl předvádět.
„Zůstaň tak,“ přikázal. „Chci tě vidět, když mě sleduješ.“

Stála jsem zády ke dveřím, bez hnutí, ale vnitřně ve mně všechno vibrovalo. První část kombinézy sklouzla z jeho ramen, pod ní měl jen tílko. Ztěžka polkl, když mě viděl, jak si mezi tím rozepínám knoflíčky halenky, pomalu, jeden po druhém.

„Ne, ne tak rychle,“ zarazil mě. „Tvoje oblečení dolů půjde až podle mě.“

Přistoupil ke mně, v půli svléknutý, rozepnutý až dolů. Ruce položil vedle mé hlavy, tiskl mě svým tělem ke dveřím, látka kombinézy chladila, ale jeho dotek pálil.

„Víš, jak dlouho jsem si představoval, že tě takhle dostanu?“
Jeho rty se otřely o moje. „A teď jsi tu. Moje.“

Rukou vklouzl pod moji halenku, druhou mi sevřel obě zápěstí a přitiskl nad hlavu. Byl pořád částečně oblečený, nezkrocený, surově sexy. A já tam stála, napůl svlečená, naprosto v jeho moci.
Držel mi zápěstí nad hlavou, a jeho tělo se ke mně tisklo celou vahou. Na okamžik se nehýbal. Jen se díval. Jakoby si chtěl vrýt ten obraz do paměti – mou rozehřátou kůži, rozhalenou halenku, rozšířené zorničky a rty pootevřené v očekávání.

„Ani se nehni,“ zašeptal mi na rty.

Povolil sevření, ale jen proto, aby rozepnul kalhoty a otočil mě čelem ke dveřím. Dlaní mi sjel po páteři, až ke kostrči. Druhou rukou se zdržel u mé šíje, palcem mi přejel po kůži a zanechal za sebou husí kůži. Chytl za kraj napůl sundanych kalhot a trhl s nimi tak, ze jsem je měla i s kalhotkama u kolen.

Pak jsem uslyšela, jak si rozepíná spodní část kombinézy. Zip sjel dolů s tichým, ale neúprosným zvukem. Jeho tělo bylo horké, cítila jsem ho za sebou, neklidného, tvrdého, připraveného.

,,Roztáhni nohy!" Zavrněl. Intuitivně jsem roztáhla nohy a vyšpulila na něho zadeček.
„Takhle tě chci,“ zamumlal, když mě chytil za boky. Jedním trhnutím mě přiměl předklonit se víc – dlaně jsem položila na dveře.

Zajel dovnitř pomalu, ale hluboko. Zasténala jsem. Přirazil znovu – tvrději. Chytil mě za vlasy, přitáhl si mě k sobě a zašeptal:
„Řekni, že mě chceš.“

„Chci tě…“ vydechla jsem mezi údery jeho boků, které mě tlačily čím dál víc proti dřevu dveří.

Jeho ruka sklouzla mezi moje stehna. Dotýkal se mě přesně tam, kde jsem ho potřebovala nejvíc. Vlna slasti mě zasáhla jako úder blesku – rychlá, prudká, nezastavitelná.

„To je ono…,“ vrčel mi do ucha, když jsem se chvěla pod náporem orgasmu. Nezastavoval. Ještě víc přidal. Tvrdší, hladovější.
A pak… s tichým zaklením i on zpomalil, prudce se nadechl a vyvrcholil hluboko ve mně, tisknouc se ke mně, jako by mě chtěl zůstat součástí ještě další minuty...

Oba jsme chvíli jen stáli, opření o dveře, dýchali jeden druhého. Jeho čelo se opíralo o moje rameno, ruce mi svíraly boky.

Cítila jsem, jak se mu dech pomalu uklidňuje. Jako by z něj právě spadl celý svět. Ze mě taky.

Nakonec se ode mě odtáhl, ale ne úplně. Jen tak, abych se mohla otočit čelem k němu. Byl pořád napůl ve své kombinéze, rozcuchaný, zpocený – a nádherný. Usmál se na mě, jeden z těch polovičních úsměvů, které říkají všechno beze slov.

„Takhle jsem si to představoval,“ řekl tiše a políbil mě na čelo.

„A teď?“
„Teď tě chci svlíknout pomalu, úplně celou a znovu si tě vzít. Tentokrát v posteli, klidně a pomalu".. ..