Když půlnoc rozťala ticho a vítr bušil do barevných oken starého kostela, ozvalo se dunivé zvonění, jako by kameny samy lkaly. Do chrámu, kde modlitby dávno zmlkly, vklouzly rohaté stíny. Nebyli to poutníci, ale démoni z temných hlubin, přivoláni mužem, jenž při mši svaté zavrhl nebe. Za jediný šepot své mrtvé ženy otevřel bránu peklu. Oltář pukl, obrazy světců zčernaly a kostel se proměnil v děsivé jeviště. Čerti usedli k varhanám, jejichž píšťaly chraptěly ozvěnou prokletí. První zahrál melodii, co skřípěla jako kosti pod zemí, druhý vytáhl tóny tak pronikavé, že vosk z lustrů stékal jako krev na kamennou dlažbu. Nehráli pro krásu, ale pro strach – soutěžili, kdo vžene vesnici za kostelní zdí větší hrůzu, kdo donutí lidi rozsvítit více svíček proti temnotě. Venku se vesnice třásla. V oknech vzplály plameny hromniček, každý oheň znamením rostoucího děsu. Čím více svíček hořelo, tím hlasitěji se čerti smáli, jejich stíny se prodlužovaly, až tančily po klenbách chrámu jako přízraky. Když v každém staveni vzplála svíce a noc se rozzářila desítkami plamínků, démoni povstali od varhan. Jejich postavy se tyčily až ke stropu, kde se jejich rohy dotýkaly vybledlých fresek. Nikdo nezjistil, kdo zvítězil – nikdo nepočítal. Kostel zůstal ponořený ve tmě, jeho posvátnost navždy poskvrněná. Vesničané, kteří hledali útěchu v plamenech svíček, však tu noc pochopili, že světlo není spása — ale znamení, že peklo si našlo cestu blíž než kdy dřív.
Nota pedalis, cum venia O této neblahé události se mladý Amadeo Mozart doslechl od svého duchovního rádce, pátera Ignaze Müllera v Salcburku. Müller o ní věděl od své matky, která pocházela z nedalekých Častolovic a na tamním zámku sloužila jako komorná grafa Adolpha von Sternberga. Mozart prý slyšel ozvěnu té hrůzy, když komponoval slova „Confutatis maledictis, flammis acribus addictis / Až budou zatracení prokletí, odevzdáni plamenům“ ve své zádušní mši zvané Requiem.
