Byl další z horkých červencových dnů roku 1997. S Ondrou jsme vyrazili k vodě, spíš koukat po holkách a chytit trochu slunce. Dojeli jsme k pískovně, kde bylo koupání na vlastní riziko, takže lidí bylo akorát – žádné děti, žádný křik, jen klid a voda se v odpoledním slunci třpytila. Holky si občas sundaly vršek plavek a ležely nahoře bez, aniž by jim to vadilo, a my jsme je mohli nenápadně obdivovat.
Dneska jsme měli smůlu – byli jsme tu vlastně sami, i když bylo krásně. Občas jsme vlezli do vody, ale většinou jsme leželi na ručníku a bavili se. I když jsem si Ondru nijak zvlášť neprohlížel, nemohl jsem si nevšimnout, jak to má vepředu plný.
„Hele, tamhle v tom křoví se můžeme převléknout, ať nejdeme domů v plavkách,“ ukázal Ondra na husté listí, které vypadalo tak, že uvnitř by se dalo skoro schovat a nikdo by nás neviděl.
Zasmál jsem se. „Jo, dobrý… tak pojďme.“
Vlezli jsme dovnitř. Ondra si stáhl plavky a mně málem vypadly oči.
„Ty vole, ty má teda dělo,“ vypadlo ze mě, když jsem viděl, co se mu houpe mezi stehny.
„Myslíš? Však ty taky na tom nejsi úplně špatně. Když ti ho nějaká kočička postaví, musí mňoukat blahem, ne?“ řekl a koukl se do mého rozkroku.
Zasmál jsem se a se smíchem se zeptal: „Myslíš? Chceš to vidět?“
„Ukaž a ukážu já,“ řekl a začal si po něm přejíždět rukou.
Zkusil jsem ho napodobit. Stál jsem tam, rukou nejistě přejížděl, ale nervozita a fakt, že tu stojíme spolu uprostřed křoví, udělaly své. Moc mi to nešlo, spíš jsem se cítil trapně. Malinko se mi zvětšil, ale nebylo to nic dramatického.
Ondra se jen uculil a pokrčil rameny, jako by říkal: „Hele, klid, žádný stres.“ Jeho klid mě trochu uklidnil, ale zároveň mě to vzrušovalo víc, než bych čekal.
Pak se na mě podíval a s tím svým klidným úsměvem řekl: „Hele, nechceš si radši lehnout?“
Přikývl jsem a rozložil si ručník. Lehl jsem si, zavřel oči a pevněji vzal své péro do ruky a začal si ho silněji honit. Najednou cítím, jak mi přes bradavku pevně přejel jazyk – Ondrův jazyk.
„Počkej, co děláš?“ zeptal jsem se překvapeně.
„Pomáhám ti přece. Líbíš se mi,“ a zase se přisál.
Já jen zavzdychal, ale nebránil jsem se. Cítil jsem na krku Ondrův horký dech a pak se opět přesunul na bradavku. Olizoval ji a jemně okusoval a já cítil, jak dole tuhnu.
Cítil jsem, jak mi jeho jazyk jezdí po hrudníku a břiše, ale vždy se zastavil na podbřišku. Každý jeho pohyb mě vzrušoval – stál jsem – a já cítil, jak mi srdce buší. Po chvíli jsem se odhodlal a dotkl se ho mezi nohama. Je fakt velký, pro mě je to nové a všechno kolem toho je intenzivní a vzrušující. Snažil jsem se ho spíš držet a jemně mačkat, s rukou lehce pohyboval.
Ležel jsem na ručníku a cítil jeho erekci ve své ruce. Srdce mi bušilo a ruce se mírně třásly. Ondra se na mě podíval a usmál se, takovým klidným úsměvem.
„Chceš pokračovat?“ zeptal se jemně a klidně.
Zavrtěl jsem hlavou a zakuckal se. „Nevím… no… asi jo, ale… pomalu.“
„Jasně,“ řekl a přiblížil se jen trochu blíž. „Nic nemusíš dělat, pokud nechceš. Zkusíme tohle?“
Klekl si nade mne a já měl jeho obrovské péro přímo u obličeje. Srdce mi bušilo ještě víc a pod břichem mi bylo horko.
„Můžeš ho malinko ochutnat, když vyplázneš jazyk,“ šeptal Ondra.
Poslechl jsem ho a cítil na jazyku zvláštní chuť – nezvyklou, ale vůbec ne nepříjemnou. Přitom jsem si uvědomoval, jak moc mě napětí mezi námi vzrušuje. Byl jsem nervózní, ale zároveň zvědavý.
Jeho žalud byl horký a sladko-slaný. Špičkou jazyka jsem ho jemně olizoval. Občas jsem se na tu naběhlou špičku lehce přisál, až jsem slyšel, jak tiše zasténal. Byl obrovský a do pusy se zdaleka nevešel celý, tak jsem ji měl dokořán, abych aspoň tu část, co byla blízko, mohl olizovat a cumlat. Sliny mi stékaly po bradě, ale bylo mi to jedno. Hlavně že se mu to líbilo. Zespodu jsem ho sledoval a on se díval na mne. Přitom si pomáhal rukou a stále hlasitě oddechoval.
Najednou se ze mě stáhl. Jeho dech byl teď přerývaný a chraptivý. Rychle překlekl vedle mé hlavy, jeho stehno bylo těsně u mého spánku. Jeho ruka se začala pohybovat rychleji, zavřel oči a s tlumeným zasténáním začal stříkat. Bylo to tak blízko, že jsem viděl každý pulz, každou kapku, jak v oblouku dopadala na suchou zem a listí kousek ode mě. Cítil jsem zvláštní, cizí, ale zároveň povědomou vůni.
Když se trochu uklidnil, jeho dech ještě stále přerývaný, posunul se. Klekl si mezi moje nohy a bez slova se sklonil. Jeho ústa byla teplá a vlhká, přesně jako ta moje před chvílí. Jeho rty se sevřely kolem mého údu s takovou jistotou, že mi to vyrazilo dech. Jeho pusa byla vlhká a horká. Cítil jsem každý pohyb jeho jazyka, každý stisk jeho rtů. Bral si mě stále hlouběji, občas jsem měl celý úd v jeho ústech. Jeho ruka se sevřela u kořene a v rytmu pohybů rtů mě dráždila. Slyšel jsem tišší, vlhké zvuky a jeho zrychlený dech, když se nadechoval. V tu chvíli existovala jen jeho ústa kolem mého údu. Bylo mi jedno, že tu jsem s Ondrou. Zavřel jsem oči a užíval si jeho péči. "Už budu," zachrčel jsem. Ondra rychle uhnul, pevněji mě sevřel a zrychlil pohyb ruky. Začal jsem stříkat, tak intenzivně, jak jsem snad ještě nikdy nestříkal.
Po tom všem ležel jsem chvíli bez hnutí, poslouchaje, jak se nám dech pomalu vrací do normálu. Tělo mi bylo příjemně těžké a prázdné. Ondra se zvedl, otřel si ruce do trávy a bez jediného slova podal moje plavky. Ani jsem se na něj nepodíval, styděl jsem se podívat. Oblekli jsme se mlčky, rychle a účelně, jako bychom se snažili schovat všechny stopy toho, co se stalo. Sebrali jsme ručníky a vyšli z křoví. Slunce už bylo níž a vrhalo dlouhé stíny. Vyrazili jsme směrem k domovu, a celou cestu jsme nepromluvili ani slovo.
Bylo to zvláštní. Následující dny jsem se Ondrovi instinktivně vyhýbal. Byl jsem z toho všeho zmatenej a nevěděl, co si o sobě mám myslet. Asi po týdnu odpoledne zazvonil u nás doma zvonek. Otevřel jsem dveře a on tam stál. V džínách a tričku, vypadal klidně jako vždy.
„Ahoj,“ řekl.
„Ahoj,“ odpověděl jsem a couvl, abych ho pustil dál.
Vešel do předsíně a chvíli jsme tak stáli v trapným tichu.
„Hele…“ začal pak. „Já vím, že je to možná divný. Já… já jsem na kluky. A líbíš se mi. Ale chápu, že ty jsi na holky. To je v pohodě.“
Díval jsem se na něj a najednou ze mě spadl ten divnej tlak. Bylo to prostě jasný. Jednoduchý.
„Jo,“ řekl jsem. „Já… já vím.“
Usmál se. „Takže… dobrý?“
„Jo,“ kývl jsem. „Dobrý.“
A bylo to skutečně dobrý. Občas jsme pak s Ondrou ještě ulítli. Nejen během toho léta, ale i později. To jeho obří péro bylo pořád neskutečně rajcovní a na jeho zkušenou, nenasytnou pusu vzpomínám do dneška.
