Déšť bičoval ulice a ona vklouzla do baru jen proto, aby se schovala. A tam – jako ze zlého snu, nebo snad touhy – stál on. David. Po dvou letech, kdy si zakazovala na něj myslet.
Jejich oči se střetly dřív, než stačila uhnout. „Takže osud má smysl pro humor,“ řekl tiše a objednal jí whisky. Vzala si ji bez jediného slova. Vzduch mezi nimi byl těžký – od vzpomínek, které nikdy nevybledly.
„Pořád nosíš ten parfém,“ řekl. „A ty pořád víš, co říct, abych se přestala ovládat.“ Na sobě měla promočené šaty, tělo se jí chvělo – ne zimou. Když jí podal svou bundu, jejich prsty se střetly – krátce, elektrizovaně.
Za okny zahřmělo. „Máš kam jít?“ zeptal se. Přikývla, ale lhala. Neřekla to nahlas, ale on to poznal.
V jeho bytě bylo teplo, ticho a napětí, které se už nedalo ignorovat. Zavřel za nimi dveře – a pak bez varování přitiskl její záda ke zdi. Její rty hledaly jeho – hladově, bez otázek. Líbal ji tak, jako by dva roky nic neznamenaly – a možná opravdu ne.
Jeho ruce ji svlékaly pomalu, ale jistě – s tou naléhavostí, kterou znala. Její nehty se zaryly do jeho kůže, těla se tiskla k sobě, jako by se znovu učila dýchat. Bouřka venku zuřila, ale uvnitř byl oheň. Žádná slova, jen dech, doteky a napětí, které se konečně uvolnilo.
Bylo to jiné než dřív – syrové, divoké, opravdové. Když se nad ránem opřela o jeho hruď, šeptla: „Tohle jsme si dlužili.“ A on jen mlčky přikývl – s rukama pevně kolem ní, jako by ji už nikdy nechtěl pustit.
