Déšť bubnoval na okna starého železničního vagónu a rytmické drncání vlaku uhánějícího nocí znělo jako tikot obřího stroje času. Uvnitř kupé, osvětleného matnou žlutou záři, seděli dva neznámí lidé. Každý ponořený ve svém vlastním světě, odděleni neviditelnou stěnou mlčení.
Na jedné straně seděla Elara, mladá žena s očima barvy bouřkové oblohy, která s křečovitým stiskem svírala starou koženou tašku. Každý občasný záblesk blesku venku odhalil stín úzkosti, který jí tančil v koutcích úst. Snažila se číst knihu, ale písmena se jí rozmazávala před očima. Vlak ji unášel pryč, dál od všeho, co znala, a s každým ujetým kilometrem se její srdce stahovalo úzkostí. Uprchla. Uprchla před rozhodnutím, které musela udělat, před mužem, kterého milovala, a před tajemstvím, které ji mohlo zničit.
Naproti ní seděl Marek, muž s propadlými lícními kostmi a očima, které viděly příliš mnoho. Jeho tvář byla zarámovaná několikadenním strništěm a v jeho klíně ležel starý, ošoupaný batoh. Nečetl, jen hleděl ven do tmy, kde se zrcadlily jeho vlastní démony. Cítil se jako lovec pronásledovaný vlastní kořistí. Byl na útěku. Utíkal před minulostí, kterou se snažil pohřbít, a před důsledky svých činů, které ho doháněly rychleji než on sám.
Vlak prudce zabrzdil. Sklenice s vodou se zatřásla a na stole se rozlil zbytek kávy. Elara s Markem se na sebe poprvé podívali. V jejich očích se zračila stejná směs překvapení a obezřetnosti.
„Co se stalo?“ zeptala se Elara tichým hlasem, který se třásl stejně jako vlak.
Marek pokrčil rameny. „Asi nějaká technická porucha. Nebo…“ nedořekl a znovu se podíval ven. Zvenku se ozvaly tlumené hlasy a pak absolutní ticho.
Najednou se zvenčí ozvalo ostré klepání na dveře kupé. Elara sebou trhla a její ruka instinktivně stiskla tašku pevněji. Marek ztuhnul. V jeho očích se objevilo něco, co Elara nedokázala identifikovat – strach? Odhodlání?
Dveře se rozletěly. V nich stála postava v tmavém plášti, jejíž obličej byl zakryt stínem klobouku. V ruce držel baterku, jejíž ostrý paprsek bloudil po kupé a zastavil se na Markovi.
„Tady je,“ řekl chladný hlas. „Máme ho.“
Elara ztuhla. Věděla, že se to netýká jí, ale strach, který ji svíral, byl hmatatelný. Markovi oči se na okamžik střetly s jejími. V nich se zaleskla tichá prosba.
Marek rychle zareagoval. Vyskočil a strčil do muže ve dveřích. Pak popadl Elarinu ruku. „Pojď!“ zavelel.
Elara se ani nezmohla na odpor. Byla v šoku, ale poslechla. Marek ji táhl uličkou vlaku, zatímco za nimi se ozývaly nadávky a dupot bot. Utíkali přes další vagóny, kolem spících pasažérů, kteří se probouzeli do chaosu. Adrenalin proudil jejími žilami. Nevěděla, kam jdou, ani proč, ale cítila, že její osud je teď neoddělitelně spojen s tímto neznámým mužem.
Dostali se k zadní části vlaku, kde Marek s námahou otevřel nouzový východ. Do vagónu vtrhnul studený vítr a déšť.
„Musíme skočit,“ řekl Marek, zatímco za nimi se blížil zvuk pronásledovatelů.
Elara se podívala na něj, pak na rychle ubíhající koleje pod nimi. V jejích očích se zračila panika. „Ne! To nemůžu!“
„Nemáme čas!“ křikl Marek a aniž by čekal na odpověď, skočil do tmy.
Elara na okamžik zaváhala. Strach ji svíral, ale pak si vzpomněla na své vlastní tajemství, na muže, před kterým utíkala, a na beznaděj, která ji dohnala až sem. Věděla, že nemá co ztratit. Se zavřenýma očima skočila do neznáma, vstříc osudu, který ji svedl dohromady s cizincem v nočním vlaku.
