Venku se déšť snášel na střechy města a ulice se leskly jako mokré zrcadlo. Lidé v kavárně se schovali před chladem, s hrnky kávy v rukou. V rohu u okna seděla Diana, která se dívala ven a pozorovala, jak kapky stékají po skle. Vešel Marek. Otřásl deštníkem, sundal si promočený kabát a jeho pohled na okamžik spočinul na jejích očích. V nich se zalesklo něco, co by jiný člověk snadno přehlédl – záblesk upřímnosti, nevinnosti, čisté zvědavosti. Něco, co Diana už dávno pohřbila hluboko v sobě.
Diana si ho prohlédla. Vysoký, ramena široká, vlasy mírně rozcuchané od deště. V jejím pohledu se zračila kalkulace. Viděla v něm víc než jen muže. Viděla cíl. Příležitost. V jejích očích se odrážely růžové brýle, které si nasadila – ne proto, aby viděla svět krásnější, ale aby v něm viděla to, co potřebovala. Marek v nich viděl jen něhu, čistotu, nevědom si sítě, která se začínala spřádat.
Diana se vnitřně usmála. Její úmysly byly daleko od nevinnosti. Viděla v Markovi ideální nástroj pro své plány. Ten pohled, ten nevinný pohled, byl pro ni jen otevřenou bránou.
Jak si Diana zařídí, aby se jejich cesty protnuly? Co udělá, aby upoutala jeho pozornost?
