Adéla seděla v poslední lavici, prsty si pohrávala s rohem sešitu a pohledem klouzala po učiteli. Pan Novák měl vždycky zvláštní klidný hlas, kterým vyprávěl o minulosti, jako by ji sám zažil.
Jeho oči se občas zastavily na okně, když přemýšlel, a právě tehdy se Adéle zdál nedosažitelný a přesto tak blízký.
„Adélo, můžeš zopakovat, co jsem právě řekl?“ ozval se, aniž by zvedl pohled od tabule.
Srdce jí poskočilo, cítila, že zrudla.
Vždycky měla dojem, že ji nevidí. Že je pro něj jen jedna z mnoha tváří ve třídě. A přesto, každé oslovení jí připadalo jako malý zázrak.
Po hodině se loudala chodbou. V hlavě měla jeho hlas, v břiše neurčitý pocit, který se směsoval s mladistvou nejistotou a sněním.
Netušila, že v té době pan Novák ve svém kabinetu právě zamykal šuplík, ve kterém ležela hromádka vytištěných fotografií. Na každé z nich byla ona – Adéla.
Usmívající se na selfie z parku, s kamarádkami ve školní jídelně, zamyšlená u řeky.
Na stole měl položený mobil. Zamknutá obrazovka problikla – a na ní se na okamžik objevila její tvář. Pro všechny ostatní byl přísný, férový a oddaný rodině. Ale ve svém nitru skrýval něco, co by nikdo neočekával.
Adéla zatím nic netušila. Její mladá láska byla čistá, naivní a bezbranná. A čím víc se snažila upoutat jeho pozornost, tím víc byla přesvědčená, že pro něj neexistuje.
Netušila, že ve skutečnosti je středem jeho skrytého světa.
