Tento příběh, veškeré postavy i popisovaná místa jsou fiktivní. Zobrazované praktiky často vycházejí pouze z fantazie autora a v realitě mohou fungovat naprosto jinak, zejména mohou být zdraví či životu nebezpečné. Čtenář by je určitě neměl jen tak zkoušet.
Kap, kap, kap…. To snad není možné, zase mi kape kohoutek. Kapky dopadají stále rychleji a jejich zvuk mě úplně vytáčí. Koukala jsem na tvořící se kapky a už jsem přemýšlela, kde sehnat někoho, kdo by mi baterii vyměnil. Ale teď už nemám čas, ale hned odpoledne se budu muset po někom poohlédnout.
Cestou z práce jsem zahlédla reklamu na hodinového manžela. Skvělý nápad. Určitě se nějaký slušný a pohotový hodinový manžílek najde a po tváři mi přelétl úsměv. Doma jsem jednou rukou vařila kávu a druhou už jsem hledala na internetu. Je jich plno, ale kterého vybrat. Tak to vezmu od začátku. První číslo, první jméno a první odmítnutí. Přece nebudu čekat dva týdny na to, až bude mít čas. Druhé číslo a všechno se opakuje znovu. Pak další a další. Skončila jsem asi u sedmého čísla a konečně má čas. No, doufám, že to nebude nějaký nešika a lempl. Ale na výměně baterie snad nemůže nic pokazit. Byla jsem ráda, že má čas už za dva dny a dokonce všechno potřebné obstará sám, protože ženská si neumí baterii ani koupit. Vyvracet mu to nebudu. Tak je mi jasné, že to bude nějaký typický mužský, pán tvorstva, který je přesvědčený o své dokonalosti a neomylnosti. Ušklíbla jsem se a pomyslela jsem si, že to může zkusit na mně. Mezi zuby jsem sama pro sebe procedila „mačo“. A v sobotu jsem se měla s exemplářem hodinového manžela seznámit osobně.
Nemám ráda cizí muže ve svém domě. Ale nedá se nic dělat. Sama si to opravdu nevyměním. Nechtěla jsem takového chlapa něčím provokovat, tak jsem si vzala obyčejné džíny a tričko. Měl přijít v devět a bylo půl desáté a chlap nikde. Zazvonil zvonek a letmo jsem koukla na hodiny na zdi, jedenáct. No konečně, to byla doba.
Za dveřmi stál muž v montérkách a s montérskou brašnou přes rameno. Byl docela mladý a vcelku pohledný, ale těžko jsem mohla zapomenout na to, jak se uvedl v telefonu. Kdybych ho nepotřebovala, zabouchla bych dveře. Cítila jsem jeho pohled a měla jsem pocit, že snad vidí i přes oblečení. Bylo to tak nepříjemné, až mi doslova přeběhl mráz přes záda. Odvedla jsem ho do koupelny a ukázala jsem mu kapající kohoutek. A v duchu jsem se modlila, aby mu to netrvalo dlouho.
Vstoupil do koupelny a skoro opovržlivě se rozhlédl: „No jo, ženská. Samé serepetičky, ale něco opravit to ne, na to se volá chlap.“ A na to slovo chlap dal takový důraz, až se mi sevřely dlaně v pěst. Udělala jsem krok vzad a ohlédla jsem se přes rameno, v obýváku ležela moje taška plná připravených hraček pro mé hrátky a na ramínku na skříni ještě viselo mé oblíbené tílko a černé kalhoty, dole stály lodičky.
Chlap sice pracoval, ale ty jeho kecy se už nedaly vydržet. Ve mně se hádaly mé dvě já, jedna couvala a snažila se neslyšet jeho drzé a nechutné narážky a druhá už v duchu držela bič a to sprosté individuum trestala za každé vulgární slovo, které vypustil z té své tlamy.
V hlavě se mi začal rodit bláznivý plán. Já ti předvedu, jaké to je být ženou. Nasadila jsem ten nejlíbeznější úsměv a s malým občerstvením jsem vstoupila do koupelny. „Nedáte si malé občerstvení?“ A zamrkala jsem na toho pána tvorstva.
„No vida, takhle se mi to děvenko líbí.“ Přistoupil ke mně a umazanou rukou mě pohladil po tváři. Kdybych jen mohla, zlomila bych mu ji. Zachichotala jsem se jako hloupoučká panenka. Počkala jsem, až dopije a šla jsem si po svém. V duchu jsem si už představovala jak mu asi chutná pivo s dávkou uspávacího prostředku. Trvalo to o chvilku déle, než jsem myslela a z koupelny se ozvalo cinknutí nějakého nářadí o dlažbu. Nakoukla jsem do dveří a hodinový manžílek spinkal schoulený pod umyvadlem. Vypadal tak nevinně a mírně, když držel tu svou hubu zavřenou. Dřepla jsem si k němu a poplácala jsem ho po tváři, ozvalo se zachrápání a to byla jasná známka toho, že je vše jak má být.
Naštěstí to není žádná vazba a tak i spícího jsem ho dokázala odtáhnout do vedlejšího pokoje. Plácla jsem ho na zem a zadívala jsem se na připravené oblečení na posteli. Ležel tam kostým pro služebnou, černé šatičky, bílá zástěrka, kraječka do vlasů, podkolenky….. prostě vše pro poslušnou služku. Taky jsem nachystala pouta a pás cudnosti. Začala jsem ho svlékat. Když byl, jak ho pán bůh stvořil, nebyl na něj špatný pohled. Můj původní plán jsem poněkud opravila. Dostal jen pouta a jeho chloubu jsem uzamkla do klícky, spoutala jsem ho do kozelce a k obojku připevnila vodítko a to jsem připoutala k topení. Pak jsem se převlékla i já. Své oblíbené kožené šaty s výstřihem jsem doplnila o kozačky na vysokém podpatku. Opovržlivě jsem na něj koukala a lehce jsem do něj strčila nohou. Začal se trošku ošívat. Vzala jsem džbánek se studenou vodou a pomalu mu jsem mu ji lila za krk. Jen se vzpamatoval, začal chrlit jednu sprostou nadávku za druhou. Škubal sebou, brzy mu patrně došlo, že si tím nijak nepomůže. S další sprostou nadávku na mně vrhnul přímo vražedný pohled. „Co po mně chceš, ty děvko.“ Začala jsem se smát a bičem jsem mu nadzvedla bradu. A v nestřeženou chvilku jsem do pusy nacpala roubík a pro jistotu zamkla na zámeček. „To ti hned vysvětlím, broučku. Pustím tě pod jednou podmínkou. Na posteli máš připravené oblečení, které si bez mrknutí oka oblékneš. To bude jen tak pro začátek. A pak ti řeknu další.“ Jen kývnul hlavou a já mu rozepla pouta na rukou. Chtěl se na mně vrhnout, ale napnuté vodítko s ním trhlo zpět. Byl jen tak na dosah k posteli, aby dosáhl na své nové oblečení. Když si všimnul oblečení, jen zakroutil hlavou. Došla jsem blíž k němu a s milým úsměvem jsem pronesla: „Ale ano. Pokud ne, zavolám poldy, že ses mě pokusil znásilnit. A komu myslíš, že uvěří? Zvlášť když tam mám pár přátel. Tak si to rychle rozmysli. Neboj, neublížím ti. Jen ti vysvětlím, že tvé chování typického mača je vůči ženám nevhodné.“ Z očí mu sršely blesky, ale byl zcela neškodný. Kývnul hlavou a začal si oblékat svůj kostým. Nejvíc ho asi vyděsila klícka, protože se snažil ji sundat. „Marně se snažíš, sundám ti to, pokud sama uznám za vhodné.“ Najednou přede mnou stála služka jako vystřižená z nějakého románu. „No vida jak ti to sluší. Od teď jsi žena. Roubík ti nechám, nesnáším sprostá slova a ty patrně jiná neznáš. Když dostaneš povel, místo ano uděláš pukrle, tak jak jsi to určitě někdy viděl v pohádce. Ukaž mi to, jestli to umíš.“ Neohrabaně se o to pokusil. „Teď si vyzkoušíš, jaké to je být ženou. A místo muže ti budu rozkazovat já, šetřit tě nebudu. Budeš uklízet, a pokud se mi to nebude líbit, budeš potrestaná. Jednoho sis asi nevšimla, pod tou rozkošnou klíckou je zvláštní obojek, když se pokusíš o útěk, nebo na mě sáhneš, dostaneš elektrickou ránu.“ Další neohrabaný pokus o pukrle. Sklonila jsem se k jeho poutům na nohách a zacvakla krátký řetízek, nyní mohl dělat jen malé krůčky jako správná žena. Ukázala jsem na koš s vypraným prádlem. Neochotně jej vzal a cupital za mnou na zahradu. „Budu ti říkat Lízo. Tak Lízo, prádlo pěkně pověsíš.“ Věšel jeden kousek za druhým a neustále se po mně ohlížel, a asi přemýšlel, jak vzít roha. V tom mu spadl ručník, když se pro něj ohnul, dostal přes zadek ránu bičem. „Když ti něco spadne, dostaneš. Odlož to, pak to musíš vyprat znovu.“ Než pověsil koš prádla, spadlo mu ještě pár kousků. „Vezmi to a jdi do koupelny. Tady to vymácháš a půjdeš to znovu pověsit.“ Zůstala jsem stát mezi dveřmi na terasu a sledovala, jak si počíná. Zazvonil telefon, ohlédla jsem se a moje nová služka využila příležitosti, aby se pokusila o útěk. Vztáhla jsem ruku po ovladači a zmáčkla jsem knoflík, jen jsem viděla, jak padnul na zem a do rukou si skryl klícku s penisem. Zmáčknula jsem knoflík znovu a šla jsem jeho směrem. Zmáčkla jsem ho několikrát, než jsem došla až k němu. „Já jsem tě varovala, děvko. Každý prohřešek bude potrestán. Teď se po čtyřech vrátíš do domu a od této chvíle se bude pohybovat jen po kolenou.“ Podíval se na mě a v očích se mu leskly slzy. Nevím, jestli slzy bolesti nebo ponížení. „Jdi do koupelny a dodělej svou práci. Pak tam uklidíš a vrátíš se ke mně.“ Během chvilky bylo slyšet klepání a cinkání nářadí. Když svůj úkol dokončil, přišel zpátky. „Hotovo?“ V ústech měl stále roubík a tak jen kývnul hlavou. „Budu mít návštěvu. A ty nás budeš obsluhovat!“ Zakroutil hlavou, že ne. „Ne?“ Intenzivně kroutil hlavou. Roubík potlačil jeho řev plný bolesti, protože jeho odmítnutí bylo následně potrestáno výbojem do jeho výbavičky. Padl na kolena a rukama si chytil svůj penis v přeplněné klícce. „Budeš nás obsluhovat, teď je ti to už jasné?“ Nepatrně pokývnul hlavou, když se na mě podíval, měl oči plné slz. Skoro by mi ho bylo líto.
Najednou se ozval zvonek u dveří. „Jdi otevřít.“ Divoce zakroutil hlavou, že ne. „Jdi otevřít!“ Opakovala jsem příkaz a doprovázela jsem to ránou přes zadek. Zůstal stát a ani se nehnul. Zmáčkla jsem ovladač a jeho přirozením projela elektrická rána. „Jdi otevřít!“ Jen neochotně šel. Věděla jsem, kdo je za dveřmi, kamarádka. Návštěva poplácala služku po tváři a zasmála se. „Vidím, že máš novou služku.“ Smály jsme se obě. „To je spíše výchovný program.“
S návštěvou jsme se usadily na terase, naštěstí byl můj dům téměř na samotě a zahrada byla obehnaná vysokým živým plotem. Proto nikdo nemohl pozorovat dění na terase. „Lízo, přines nám kávu.“ Nová služebná podle zvyku vysekla pukrle. Z kuchyně bylo slyšet cinkání nádobí a najednou se ozval třesk rozbitého porcelánu. Vešla jsem do domu a zahlédla služku jak klečí na zemi a sbírá střepy. Pomalým krokem jsem šla k ní, ustala ve své činnosti. Cestou jsem vzala bič a došla až k ní. Bičem jsem zvedla její bradu a zahleděla jsem se do vyděšených očí. „Ty jedna děvko, ty mi tady budeš rozbíjet nádobí? Předpaž!“ Natáhla před sebe evidentně třesoucí se ruce a přes každou dostal bičem. „Až to uklidíš, přijdeš si pro zbytek trestu. Nemysli si, že tím to máš vyřízeno.“ Během pár minut bylo uklizeno a služka stála před svou paní. „Představ si, že mi rozbila konvičku na kávu, ze soupravy. Co s ní mám udělat? To by zasloužilo přísně potrestat. Jdi a přines rákosku, leží v obýváku na skříňce.“ Sama jsem vytáhla z kapsy hrací kostku. Služka přinesla rákosku a před paní poklekla. Natáhla jsem před ní ruku a na dlani jsem měla kostku s dvaceti stranami. „První hod bude počet ran a druhý bude násobek.“ Vytřeštila oči a s němým výrazem strachu vzhlédla. „Smíš si hodit sama, aby to bylo spravedlivé.“ Vztáhla chvějící se ruku po kostce a hodila. Kostka poskakovala po desce stolu a padla 15. Bylo vidět, jak se její dech zrychluje a pomalu natahovala ruku pro druhý hod. Upustila znovu kostku na stůl a zavřela oči. Když utichl zvuk skákající kostky, otevřela oči a hleděla na číslo. Trojka. Tři krát patnáct, čtyřicet pět. S úlevou vydechla, to se dá určitě přežít. „Vstaň. Přehni se přes křeslo a chyť se za sedátko.“ S nechutí splnila její povel. Dostala první ránu a instinktivně si zadek překryla rukou. „Dej tu ruku pryč.“ Ruka však zůstala na stejném místě a tak přišlo nevyhnutelné. Vzala jí ruku a položila ji na opěrátko křesla a připoutala ji páskou. Pak už nebránilo nic ve výprasku. Jedna rána za druhou zanechávala na jejím zadku rudé pruhy. S každou ránou se prohnula v pase. Po chvíli už ji stékaly slzy po tvářích. Dopadla poslední rána a to už vzlykala i přes ten roubík. Odlepila jsem ji pásku a ona si hned rukama utírala slzy z tváří. „Jdi se umýt a vrať se!“ Odešla.
Když se vrátila, na zemi ležela hromádka mužského oblečení. „Svlékni se.“ Poslušně svlékla své šatičky a zůstala stát teď už zase jako obyčejný chlap a rukama se snažil skrýt svou přeplněnou klícku. „Dej ruce za hlavu.“ Neochotně poslechl. Dámy vstaly a blížily se k nahému tělu. Začaly ho hladit, dráždit, tahat ho za bradavky, plácaly ho po silně bolestivém zadku. Nakonec ho jedna chytla za klícku a zatáhla. Syknul bolestí. „Tak co, myslíš, že mu to sundáme?“ Začala se smát na celé kolo. V ruce si pohrávala s klíčky. „Musím uznat, že na poprvé se snažil. Tak si svobodu zaslouží. A věřím, že taková malá výchovná lekce, jakou dnes podstoupil, mu pomůže pochopit, jak se má k ženám chovat.“ Klíček zacinkal o zámeček a klícka sklouzla a odhalila penis, který okamžitě vystřelil směrem vzhůru. Paní mu ho uchopila a pohonila, ale ne až k vrcholu. S úsměvem se otočila na přítelkyni. „Podívej, ono se mu to snad dokonce líbilo. Tak to si můžeme být jisté, že žalovat nikde nebude.“ A přísně se mu podívala do očí. „Můžeš se obléknout a odejít. Tašku s nářadím máš u dveří a na stolku máš honorář za odvedenou práci.“ Chtěl si vzít šaty, ale zadržela ho s tím, že oblékat se bude před nimi. Oblékl se a najednou nevěděl, co má dělat. Dámy se usmály a pokynuly mu, že smí odejít. A obě na něj zavolaly na shledanou. Došel ke dveřím, vzal brašnu a pohlédl na bankovky na stolku. Chvíli se zamyslel, už už je chtěl vzít do ruky, ale pak je tam nechal a odešel. Ještě chvíli byl slyšet ze zahrady smích.
Uplynuly dva dny, když někdo zazvonil na její zvonek u branky. Letmo pohlédla z okna a nevěřila vlastním očím. U branky stál hodinový manžel s kyticí růží. Otevřela dveře a shlížena na něj ze schodiště. Vypadal tak maličký, jak tam stál pod schody a tvář se snažil skrýt za kytici. Buď se styděl, nebo to byl jen odraz od ohnivých květů.
„Stalo se něco? A vlastně ano, zapomněl jste si tady minule honorář za práci. Pojďte nahoru, hned vám to donesu.“ Nesměle stoupal po schodech, když došel zhruba do poloviny, zůstal stát. Stála ve dveřích a natahovala k němu ruku s penězi. „Nepřišel jsem si pro peníze. Chtěl jsem Vám poděkovat. Celá léta jsem po něčem podobném toužil, snažil jsem se to v sobě potlačit. Vy jste však otevřela dvířka někde hluboko v mé duši. Asi se Vám to v tu chvíli nezdálo, ale byl jsem šťastný.“ Usmála se a přistoupila k němu, rukou ho pevně sevřela v rozkroku a tiše mu pošeptala do ucha: „Všimla jsem si, že se ti to líbilo.“ Pak se odtáhla a pokračovala v řeči dál. „Ale nečekala jsem, že se vrátíš. Chtěl bys to znovu zažít?“ Vzala si od něj kytici a už stáli v hale a ona dávala květiny do vázy. „Směl bych?“ „Nejsem profesionální domina, mám svou práci a tohle dělám jen pro svou zábavu.“ Posmutněl a sklonil hlavu. „Chápu, nerad jsem obtěžoval.“ Už se chystal odejít, už stál u dveří, když ho zastavila. „Vrať se. Na stole leží tužka a lístek, na ten napiš svou mailovou adresu a pak odejdi.“ Splnil, jak poručila, pak zabouchl dveře. Seděla a dívala se na adresu napsanou na lístku. Pomalu přešla k počítači a napsala krátký vzkaz.
Došel domů a hned zamířil k počítači. Tam už na něj čekala zpráva, otevřel ji a uprostřed obrazovky byl velkými písmeny nápis: Přijď v sobotu ve tři.
