Přezkoušení
Jeho kancelář působila už na první pohled stroze a autoritativně. Tmavý nábytek, těžké závěsy a on – opřený o stůl, ruce zkřížené na prsou, pohled pevný a nepřístupný.
„Posaďte se,“ ukázal na židli před stolem, ale jeho hlas zněl spíš jako příkaz než nabídka.
Rozbušilo se mi srdce, sotva jsem dosedla. Věděla jsem, že dnešní „přezkoušení“ nebude jen o práci.
„Víš, proč jste tady?“ naklonil se kousek blíž.
Zavrtěla jsem hlavou, ačkoliv odpověď byla jasná.
„Protože potřebuju vědět, jestli jste schopná splnit všechno, co Vám nařídím.“
Zatlačil mě pohledem až do opěradla židle. Pak natáhl ruku pres stůl a sevřel mi bradu, donutil mě vzhlédnout.
„Podívejte se na mě. Tady rozhoduju já. A Vy budete poslouchat.“ Pustil mi bradu.
Zvedl se a přistoupil ke mně. Otočil mě na židli, tak rychle, ze jsem obličej měla u jeho těla. Prsty se mu svezly po mém krku, jen letmo, přesto mi projel mráz po zádech.
„Začneme jednoduchou otázkou,“ řekl a jeho rty se nebezpečně přiblížily k mému uchu. „Komu patří Vaše tělo, když jste v mé kanceláři?“
Zaváhala jsem, horko mi stoupalo do tváří.
„Vám…“ zašeptala jsem.
V očích mu zajiskřilo, spokojený úsměv mu orámoval rty.
„Správně,“ pronesl tiše, ale důrazně.
„A za každou správnou odpověď Vás odměním po svém. Za každou chybu… Vás potrestám.“
Přejel mi hřbetem ruky po stehně, zvedl lem mé sukně a já instinktivně sevřela kolena. Chyba.
Rychlým pohybem je od sebe odtáhl, pevně, nekompromisně.
„První trest,“ konstatoval chladně, přitom si vychutnával, jak bezmocně pod jeho pohledem rudnu.
Naklonil se ještě blíž a jeho hlas zněl jako samet s ostřím:
„Teď si Vás prověřím pořádně. A dokud neuspějete, nepůjdete ven z téhle kanceláře.“
Přisunul si židli těsně k mé, sedl si naproti, kolena se mi dotkla jeho. Sevřel mi bradu pevněji a donutil mě znovu vzhlédnout.
„Budete odpovídat rychle a jasně. Rozumíte?“
„Ano…“ vydechla jsem, srdce mi bušilo až v krku.
„Dobře.“
Jeho ruka sklouzla na můj krk, prsty se opřely o tepnu, právě tak pevně, abych cítila jeho nadvládu.
„Řekněte – komu patří Vaše ústa?“
„Vám."
„Ukažte mi to.“
Bez zaváhání jsem se naklonila blíž, rty se dotkly jeho. On mě však nenechal vést – okamžitě převzal kontrolu, jazykem vnikl do mých úst, sevřel si mě za vlasy a políbil mě tvrdě, až se mi zamotala hlava.
Když mě pustil, byla jsem celá rozechvělá.
„Správná odpověď,“ zavrčel spokojeně. „A teď další.“
Odhrnul mi sukni až na stehna, ruku mi zasunul mezi nohy. Instinktivně jsem sebou cukla, ale sevření jeho prstů na mém krku mi připomnělo, že odpor není povolen.
„Komu patří Vaše stehna?“
„Vám...“ vydechla jsem tiše.
Prsty mi vklouzl pod prádlo a přejel po vlhkosti, která ho vítala.
„Správně. Zdá se, že Vaše tělo už ví, kdo mu vládne.“
„Poslední otázka,“ jeho hlas byl temný a hrubý. „Komu patří Vaše poslušnost, Vaše touha a Vaše orgasmy?“
„Jen Vám!“ vydechla jsem bez rozmýšlení.
Odpověď ho potěšila.
Naklonil se nade mě, jeho dech hřál mou tvář, ale nedotkl se mě. Ruku, kterou držel na mém stehně, nechal nehybně, jen prsty klouzaly těsně u místa, kde jsem toužila po jeho doteku.
„Všimla jste si, že Vás ještě ani pořádně nedržím… a přesto se třesete?“ zašeptal, hlasem klidným, téměř profesorským.
Polkla jsem, neschopná odtrhnout od něj pohled.
„To je síla kontroly,“ pokračoval. „Stačí mi pár slov a Vaše tělo mě poslouchá dřív než Vy sama.“
Přitiskl mi prst pod bradu, donutil mě narovnat se, abych se na něj dívala.
„Řekněte mi – co je pro Vás větší trest? Když Vás potrestám, nebo když Vás nechám čekat?“
Zrudla jsem. Touha mi svírala břicho, přesto jsem hlesla: „Když mě necháte čekat.“
Jeho oči se zaleskly pobavením. Přitiskl své rty těsně k mým, ale nepolíbil mě. „Správná odpověď. A proto dnes… Vás nechám jen čekat. Dokud to nevydržíte.“
Uvolnil mě, odsunul židli, stoupl si a sám se opřel o stůl, ruce zkřížené na prsou. Jen se díval, zatímco já seděla na židli s rozpálenou kůží a srdcem bušícím touhou.
„Váš test nekončí orgasmem,“ prohlásil tiše. „Váš test končí až tehdy, když pochopíte, že Vaše největší potěšení je právě v tom, že posloucháte. A že já rozhoduju, kdy se Vás dotknu.“
Nechal mě tam – rozechvělou, zoufalou, ale podivně klidnou, protože jsem věděla, že on má mou mysl stejně pevně v rukou jako mé tělo.
Stál přede mnou, opřený o stůl, a nechal mě v tichu dusit vlastní touhou. Pohledem mě držel na místě, aniž by se mě dotkl.
„Vidím, jak moc to chcete,“ pronesl pomalu. „A právě proto Vám to nedám hned. Potřebuju, abyste prosila.“
Kousla jsem se do rtu, hrdost mi bránila vyslovit to, ale jeho pohled mě doslova svlékal z kůže. Vydržela jsem sotva pár vteřin.
„Prosím....“
„Co prosíte?“ naklonil se k mému uchu, jeho hlas byl hluboký a tichý.
„Abyste si mě vzal…“
Úsměv mu pohrával na rtech. „Tak už víte, jak Vás mám rád – když sama uznáte, že mi patříte.“
Zvedl mě ze židle. Přitiskl mě ke stolu, pevně, až jsem cítila tvrdý okraj do břicha. Rukou mi stáhl kalhotky, nechal je sklouznout po nohách, zatímco já se chvěla netrpělivostí.
„Teď už nejste moje žačka na přezkoušení,“ zašeptal, když si rozepínal pásek. „Teď jste jen moje.“
Pronikl do mě tvrdě, bez zaváhání, a já vykřikla tak nahlas, že mi musel přitisknout ruku na ústa.
„Pššš,“ zavrčel. „Nechci, aby někdo slyšel, jak moc se Vám to líbí.“
Jeho přírazy byly pomalé, kontrolované, ale každým z nich mě mučil. Věděl přesně, jak mě dovést na hranici a pak zpomalit, jen abych prosila o víc.
„Uděláte se, až to dovolím.“
„Nevydržím to... “ vydechla jsem.
Pak se nade mnou sklonil, pevně mě sevřel kolem krku a přitiskl si mě k sobě.
„Musíte vydržet,“ zasyčel mi do ucha. Pokračoval v rytmickém přirážení. Mučil mě, umírala jsou touhou se udělat. Kousala jsem se do ruky, snažila se, to vydržet.
Pak konečně rekl: "Už můžete.."
Orgasmus mě roztrhal zevnitř, tělo se mi roztřáslo a on mě držel pevně, aby mě nenechal uniknout. Přesně v tu chvíli i on do mě prudce vyvrcholil, jeho stisk mi dával jasně najevo, že mě má celou pod kontrolou.
A já věděla, že tohle nebude poslední lekce...
