Do zámku jsem vlezl rozbitým oknem, srdce mi bušilo rychleji než kroky na zaprášené podlaze. Strach z neznámého se misil s pocitem zakázaného dobrodružství - ticho, vůně zatuchliny a praskání starých schodů mě obklopily jako kulisa k příběhu, který se tu psal už dávno přede mnou. Člověk by čekal jen pavučiny a trosky, ale ja narazil na něco jiného-klavír. Stál tam, hrdý i přes roky zannedbany, a přímo volal k tomu, aby se na něj někdo odvážil sáhnout. Udělal jsem krok, nahý a zranitelný, ale zároveň svobodný - jako bych odhodil veškeré masky i všední starosti. Prsty přejely po klapkach, některé odpověděly tichým zvukem, jiné už dávno umlky. V tu chvili jsem věděl, že nejde jen o náhodnou návštěvu ruiny. Bylo to setkání s duchem místa, které kdysi žilo hudbou a společenským leskem. Teď jsem tu stál já - nahý, trochu jako blázen, trochu jako rebel-a byl jsem jeho jediným publikem. Každý kout ukryval překvapení. Skříň, ještě plná lahví., jako by čekala na hosty, kteří už nikdy nepřijdou. Schodiště, které mě neslo výš, a sním i moje odvaha. Otevřená okna pouštěla dovnitř vítr a ten si prohrával se záclonami. Byla to svoboda která se těžko popisuje. Jako by mě ten zámek testoval-vydržíš to napětí, to ticho, ten adrenalin z cizího místa? Venku mě pohltil zarostlý park, stromy prorůstaly ruinami stejně jako moje myšlenky prorůstaly k něčemu víc. Už to nebyla jen hra - bylo to spojení. Mezi mnou, přírodou a rozpadajícím světem kolem. Nahota tu nebyla pro provokaci, ale jako důkaz upřímnosti - nic neschovávám, nic neskrývám. Jen já, starý zámek a jeho příběhy, které se mi zapsal pod kůži
