Je mi devatenáct a jsem na vejšce první rok. Dojíždění nepřipadá v úvahu, mám to přes celou republiku, takže bydlím na koleji a domů se dostanu tak jednou za měsíc. Občas jdu zaplavat, někdy si zaběhat, ale většinu času trávím v knihovně. Jednak proto, že se tam dá fakt dobře učit, a taky proto, že je tam klid. Nejsem žádnej šprt, ale je fakt, že na nějaký pařby do rána mě to úplně netáhne. Na koleji je pořád rámus, každej den někdo slaví narozeniny nebo prostě jen tak chlastá. Já si radši najdu klid, sednu si mezi regály, pustím si něco do sluchátek a učím se. Vlastně mi to tam začalo docela vyhovovat.
Nejlepší jsou stejně pátky. Většina lidí odjíždí domů nebo vyráží ven a v knihovně zůstanu klidně jen já a knihovnice. Ta tam vždycky sedí za pultíkem, tváří se, jako by ji štvalo už jen to, že dýchám, a vypadá, že jí je tak dvě stě. Když ale překonáte tuhle překážku, máte často celou knihovnu, nebo aspoň jednu ze studoven jen pro sebe. A to je boží – klid, ticho, žádný otravný spolubydlící a jen hromady knih kolem vás.
Byl březen, pátek, a já po přednášce rovnou zamířil do knihovny. Potřeboval jsem něco dodělat a chtěl mít klid. Ani jsem si nevšiml, že tam nejsem sám, dokud mě někdo nevyrušil:
„Jak dlouho budeš potřebovat tuhle knihu? Taky bych ji potřeboval a je tu jen jedna.“
Ukázal na učebnici s Navier–Stokesovými rovnicemi. Trochu mě to vyrušení dožralo.
„Jestli ji nutně potřebuješ, klidně si ji půjč, budu ji potřebovat tak za hodinu.“
Toho kluka znám od vidění – takovej ten trochu frajírek, hlučnej, pořád obklopenej několika lidmi. Skoro se divím, že se tady neztratí.
„Ty tohle umíš?“ zeptal se udiveně.
„Jasně, tohle je primitivní,“ odfrknu.
„Hele, a nepomohl bys mi s tím? Já v tom plavu a když nedám zápočet, končím.“
„Ale jo, přines si sešit a koukneme na to.“
A takhle začal můj malý doučovací kroužek. Ukázalo se, že Milan není hloupej – jen potřeboval, aby mu to někdo vysvětlil jinak než profesoři na přednáškách. Seděli jsme pak v knihovně každý pátek. Jednak proto, že tam byl klid, a jednak proto, že mě zajímalo, co vlastně dělá, když se netváří jako frajírek.
Byla půlka dubna a on ještě ani jednou nevynechal. To už něco znamenalo. Bylo to skoro ironický: já, prvák, doučuju jeho, třeťáka.
S Milanem mi bylo vlastně příjemně. Na pátky jsem se těšil, a když jsme se měli sejít, měl jsem hned lepší náladu. Bylo to skoro, jako bych měl jít na rande – i když jsem si to tak samozřejmě nepřiznával.
Doma jsem měl pár zkušeností s holkama, ale nikdy to nebylo úplně ono. Spíš takové pokusy, které vyšuměly. Vlastně jsem byl rád, že jsem odsud vypadl, aspoň jsem nemusel řešit, jestli se odemě čeká, že si někoho najdu. Tady na vejšce jsem vlastně nikoho nehledal.
Jak jsem říkal, s Milanem mi bylo fajn. Pozorně mě sledoval, někdy tak moc, že jsem znejistěl a úplně ztratil nit. Občas se mi zdálo, že když se mě dotkne — třeba když se naklání přes stůl pro sešit, nebo když mi poklepe na rameno — vždycky to trvá o chvilku déle, než by muselo. Jako by si tu blízkost vychutnával.
Někdy jsem měl pocit, že se na mě dívá jinak, než je mezi kamarády obvyklé. Tak nějak zkoumavě, skoro až vyčkávavě. A možná se mi to jen zdálo, možná jsem na některé věci byl prostě moc citlivý.
Milan si drbal hlavu a koukal do sešitu, jako by četl čínsky. „Hele, ty jsi fakt vůl,“ vyklouzlo mi dřív, než jsem to stihl zastavit. „Vždyť jsem ti to před chvilkou ukazoval! To je přece úplně jednoduchý.“
Zvedl oči a místo na vzorec koukal přímo na mě. „Jo, jasně, pro tebe,“ uchechtl se a zavřel sešit. „Já mám talent na jiný věci.“
„A na co teda?“ rýpnul jsem si, pořád ještě v módu učitele, ale zvědavý.
Jen se usmál tím svým pobaveným způsobem a zakroutil hlavou. „To se radši neptej. A navíc…“ mrknul ke dveřím studovny, „…co když tu jsou lidi.“
Nevěděl jsem, co na to říct, tak jsem jen ucítil, jak se červenám a sklopil jsme zrak. "Je pátek odpoledne. Kolik myslíš, že tu je asi tak lidí? Já, ty a ta stará čarodějnice dole."
Milan se uchechtl a naklonil se blíž. „Čarodějnice aspoň dohlíží, aby tu nebyly průsery.“ „No jo, ale sem nikdy nikdo nechodí,“ namítnul jsem tiše a snažil se znít klidně, i když jsem měl pocit, že mi srdce buší až do krku. Chvilku se na mě jen díval, až mi bylo nepříjemně horko. Pak zavrtěl hlavou a ztišil hlas: „Tak co, chceš vidět, na co mám talent?“
Měl jsem pocit, že mi vyskočilo srdce do krku. „Co… co tím myslíš?“ vydechl jsem, snažil se udržet hlas klidný, i když mi ruce mírně tuhly. Milan se jen uchechtl a jeho pohled byl něžný, ale zároveň trochu provokativní. „No… chtěl bych ti ukázat, že někdy zvládnu víc než rovnice,“ řekl a lehce mi přitáhl ruku k sobě. „A když tu nikdo neni, třeba bys to rád viděl“.
Cítil jsem, jak mi ruce trochu ztuhly a dech se zrychlil. „Ty… ty bys mi to ukázal… tady?“ vydechl jsem, snažil se působit klidně, ale hlava mi mírně třeštila.
Milan se jen usmál, přiblížil se ještě blíž a naklonil hlavu tak, že jsme si byli opravdu blízko. „No… proč ne? Tady je klid a nikdo nás nebude rušit,“ šeptl.
Sice jsem asi nějak tušil, o čem mluví, ale pořád mi to úplně nedocházelo. „Ale budeme se muset přesunout někam trochu jinam. Tady uprostřed by to nebylo úplně ideální,“ řekl a rozhlédl se kolem. Jeho pohled se zastavil na zapadlém studijním boxu v rohu místnosti – téměř skrytém, často přehlíženém i těmi, kteří ho hledali.
Chytil mě za ruku a já jako omámený vstal, pocit napětí mi stahoval žaludek. Vedl mě tiše mezi regály, naše kroky byly tlumené na kobercích, stín regálů nás zakrýval.
V boxu byla malá, ale pohodlná křesýlka, stůl a police zčásti zaplněné knihami. Milan přisunul křesýlka blíž k sobě a přesunul stůl před ně. Sedli jsme si a najednou jsme byli úplně skrytí před zraky kohokoliv, kdo by náhodou procházel kolem.
Byl jsem jako ve snách, když se ke mně naklonil, naše obličeje těsně u sebe. „Chtěl bych tě. Teď a tady,“ zašeptal. „Jo…“ vydechl jsem téměř neslyšně.
Když se naše rty setkaly v prvním polibku, bylo to, jako by mi v hlavě něco vybuchlo. Líbali jsme se zlehka, něžně, až se polibek začal proměňovat v pomalou hru našich jazyků – střídavé doteky a jemné tahy, které zvyšovaly napětí mezi námi.
Cítil jsem, jak Milanova ruka začíná hladit mé rameno a záda, nejprve jen jemně, ale postupně sjíždí níž, po citlivějších místech, která mě nutila zadržovat dech. Každý jeho pohyb byl pomalý a zkoumavý, jako by se ujistil, že cítím všechno stejně intenzivně jako on.
Bylo to nové a vzrušující, něco, co jsem dosud nezažil. S ním jsem konečně cítil, co hledám.
Nechával jsem Milana, byl jsem pořád trochu mimo. Jeho ruka zajela do mého rozkroku, přes kalhoty nahmatala můj tvrdý úd. „Mám pokračovat? Tady?“ zašeptal a lehce stiskl. „Ano…“ vydechl jsem téměř neslyšně.
„Ubrousky nemáš?“ zeptal se ještě. Zavrtěl jsem hlavou. „Tak si poradím bez nich,“ řekl a pomalu rozepnul mé kalhoty, trochu stáhl i trenýrky. Koukám, jak si prohlíží můj stojící úd, tak hrozně vzrušený. Měl jsem mokro v trenýrkách a cítím svou vlastní vůni, tep mi buší.
Jeho ruka dál bloudila po mém těle – hladil nejdřív jen stehno, pomalu se přesouval výš, občas zastavil, čekal na můj signál. Já jen tiše vydechl a nechal se vést, stále trochu mimo, stále zvědavý, co přijde dál.
Jeho ruka si se mnou pohrála, ale jen trochu – pár lehkých pohybů, které vystřídalo jemné ale rozhodné stahnutí předkožky.
V ten okamžik se ke mně sklonil. Jeho rty, teplé a vlhké, se dotkly obnažené špičky. Bylo to tak intenzivní, že jsem zadržel dech. Vzal si ji do pusy. Sál z ní tu sladkou šťávu, co se mi tam dělala, a olizoval ji špičkou jazyka – pomalu, jako by ochutnával.
Pak jsem cítil, jak otevřel pusu o něco víc. Jeho rty se přisály těsně pod žaludem a začaly po mě klouzat. Nahoru, až tam, kde začínala citlivost, a zase dolů, až ke kořeni. Byl to pomalý, zkoumavý rytmus, který mi proháněl teplo celým tělem. Bylo to tak intenzivní, že jsem se musel zakousnout do rtu. Cítil jsem, jak se mi v břiše svírá taková ta sladká křeč, pokaždý když zajel až dolů. Slyšel jsem jeho zrychlenej dech, jak se nadechuje nosem, a to tichý, vlhký mlaskání. Vnímal jsem jen tu jeho pusu, ten tlak a teplo.
Chvilku jsem sledoval Milana, ale nedalo se to vydržet dlouho. Jednu ruku jsem mu lehce položil na hlavu, zavřel oči a zaklonil hlavu. Pak mi ale došlo, že zavírat oči není nejlepší nápad, a tak jsem je zase otevřel. Snažil jsem se sledovat prostor a napnout sluch, jestli náhodou nejde někdo kolem.
Byl jsem trochu v šoku z toho, co se dělo. Nečekal jsem, že mě to s klukem bude brát. Jeho pusu jsem cítil úplně všude – dělal s tím svým jazykem věci, který mi braly rozum a které jsem nikdy před tím necítil. Nebo možná jen nevnímal. Zrychleně přejížděl po té nejcitlivější části, občas ji sevřel rty, až jsem sykl. Každým tím jeho pohybem jsem se rychle blížil k vrcholu. Dech se mi prohluboval, Milan přestal jezdit po celém péru a soustředil se teď jen na žalud. „Budu střííííkat,“ vyrazil jsem ze sebe zadýchaně a co nejtišší hlasem.
Milan na to nereagoval slovy, jen ještě víc otevřel pusu, přitiskl se a zrychlil. Jeho rty klouzaly po žaludu sem a tam, až to bylo k nevydržení. V tu chvíli mi bylo všechno jedno. Jestli nás někdo uvidí, jak by to vypadalo… Cítil jsem, jak to ve mně prasklo. Vlna tepla se rozlila do podbřišku a já mu do pusy vystříkl. Slyšel jsem, jak trochu překvapeně polkl, pak znovu. Snažil se s tím poprat a všechno spolknout. S každým svým výstřikem jsem mu křečovitě trochu přirazil do pusy.
Když mě pustil, seděl jsem chvíli úplně vyřízený, srdce mi bušilo jak o závod. Milan se zvedl a já viděl, že má pusu trochu nateklou a lesklou. Usmál se na mě a pak rychle pohlédl kolem, aby se ujistil, že jsme pořád skrytí.
„Teď já,“ zašeptal a jeho ruka, ještě teplá, se přesunula k jeho kalhotám. Rychle si je rozepnul a trochu stáhl. Poprvé jsem pořádně viděl jeho úd – rovný, s výraznými žílami, špička pod staženou předkožkou měla tmavší, téměř fialový nádech a leskla se. Měl jsem pocit, že mi v hlavě exploduje mozek.
Natáhl se ke mně a já se přikrčil. Nejprve jsem jen přejel špičku jazyka po celé délce. Chutnalo to trochu slaně, po kůži a potu, a jeho vůně mě úplně odzbrojovala. Pak jsem si ho vzal do pusy. Bylo to neohrabané, čelist mě brzy bolela, ale pocit, že mám v puse jeho tvrdý úd a že pod mými rty tvrdne ještě víc, byl nesrovnatelný. Jeho vzdechy mě šimraly po těle, a když jeho ruka lehce přitlačila hlavu, cítil jsem, že se mu to líbí, aniž by mě tlačil.
Když jeho dech přešel v tlumené sténání a jeho tělo se napínalo, věděl jsem, že se dostáváme dál. Pomalu jsem ho pustil z pusy, ale napětí mezi námi bylo hmatatelné.
„Ty vole…“ vydechl zklamaně.
„Počkej,“ řekl jsem, a moje ruka okamžitě nahradila ústa. Držel jsem ho poprvé vlastně „naplno“ – pohyboval jsem rukou nahoru a dolů, pevně ho svíral a sledoval, jak reaguje. Každý jeho vzdech mě dráždil víc, až jsem si všiml, že malá kapka na špičce čeká na můj jazyk. Naklonil jsem se a olízl ji.
Milan se po chvíli trochu zhluboka vzdychl a najednou moji ruku odstrčil.
„Já… já…“ vydechl a sám si sevřel základnu. Pár rychlých pohybů a s tlumeným zasténáním se vystříkal do dlaně.
Chvíli jen seděl s očima zavřenýma, pak otevřel druhou ruku, ve které držel papírový kapesník. Opatrně si do něj otřel dlaň, pečlivě ho složil a hodil do koše vedle našeho batohu.
„Tak,“ otočil se ke mně s úlevným a trochu vyčerpaným úsměvem, „to bychom měli.“
Potichu jsme se sbalili a vykradli se z boxu. Bylo jasný, že musíme zmizet. Rychle jsme skočili na toalety – Milan si umyl ruku a já se spláchl vodou do obličeje, abych se aspoň trochu probral. Když jsme vyšli z knihovny, to vzrušení mezi námi najednou ochladlo. Bylo to zvláštní, jako bychom se probudili ze sna. Zastavili jsme se za rohem, kryti před zraky kolemjdoucích, i když ulice byla prázdná. Chvíli jsme jen stáli a já cítil, jak se mi v hlavě honí tisíce myšlenek.
Přitáhl jsem Milana k sobě. Tentokrát to byl můj pohyb. Líbali jsme se znovu, tentokrát pomaleji, hlouběji, ale s podivným nádechem rozloučení.
Milan mě po chvíli jemně odstrčil. Díval se mi do očí a pořád držel mou ruku.
„Hele…“ začal a jeho hlas byl vážný. „Já nejsem na nějaký vodění za ruce a líbání se v parku. Líbí se mi kluci i holky. Jestli máš zájem, rád se s tebou občas sejdu, ale natajňačku. Jsi ohromně sexy, ale nechci, aby nás někdo viděl.“
Bylo to trochu jako facka, ale zároveň jsem to čekal. A vlastně… vlastně jsem ani já nehledal vztah. Možná jsem hledal spíš sám sebe. A třeba mi s tím Milan mohl pomoct.
„Tak kdy můžu přijít?“ zeptal jsem se a snažil se, aby má otázka zněla sebevědomě.
„Přes víkend jsem na pokoji sám,“ odpověděl.
„Já taky. Tak se klidně zastav,“ řekl jsem.
Už jsme se měli otočit k odchodu, když jsem ho ještě jednou zastavil. Přitáhl jsem si ho a naposledy jsme se pořádně, téměř zoufale políbili. Pak jsme se bez slova rozešli každý svým směrem. Vzduch byl najednou chladný a já měl spoustu věcí na přemýšlení.
