Bloudila jsem Prahou už skoro hodinu. Ulice byly vlhké po dešti, světla lamp se odrážela na dlažbě a já se cítila vyčerpaná i trochu bezradná. Mapu v telefonu jsem kontrolovala pořád dokola, ale spíš mě zmátla než navedla. Už jsem skoro rezignovala, když jsem zaslechla hlas.
„Hledáte cestu?“
Otočila jsem se a uviděla dvojici, která právě vyšla z kavárny. Žena s krátkými světlými vlasy a jiskrou v očích, muž vyšší, tmavovlasý, klidný, s pohledem, který působil bezpečně.
„Upřímně… ztratila jsem se,“ přiznala jsem.
„Tak pojďte s námi,“ usmála se ona, „bydlíme kousek odsud. Aspoň si usušíte vlasy a odpočinete.“
Chvíli jsem váhala, ale pak jsem kývla. Něco na jejich přítomnosti mi připadalo přirozené.
Jejich byt byl útulný. Teplé světlo lamp a pár svíček, tichá hudba v pozadí. Na stole už čekala otevřená láhev vína a tři sklenky.
„Na náhody,“ zasmála se Lucie, když mi podávala sklenici. Marek, její partner, si sedl naproti a s klidem nás poslouchal.
Víno vonělo po ovoci, teplo se mi rozlévalo tělem a rozhovor plynul tak snadno, že jsem měla pocit, že je znám už dávno. Povídali jsme si o cestování, snech, o všedních i zvláštních věcech. Čas mizel.
Lucie se posadila blíž. Naše kolena se dotkla. Zasmály jsme se, ale nikdo z nás je neodtáhl. Když mi odhrnula pramen vlasů z čela, ucítila jsem jemné mravenčení. A pak… její rty na mých.
Bylo to zkoumavé, jemné. Polibek, který se dal odmítnout. Ale já neuhnula, a v tu chvíli jsem věděla, že nechci. Opětovala jsem ho, nejistě, pak vášnivěji.
Marek nás sledoval, tiše, s klidem v očích. Nebylo v tom nic rušivého, spíš zvláštní jistota. Připadala jsem si bezpečně.
Lucie mě pohladila po paži, přitáhla blíž a já cítila, jak naše doteky ztrácejí hranice. Smály jsme se, hrály si, objevovaly jedna druhou s lehkostí, kterou jsem u sebe nečekala.
Marek zůstal chvíli jen pozorovatelem, ale pak přišel blíž, položil Lucii ruku na rameno a pohledem se zeptal i mě. Nebylo potřeba slov. Souhlasila jsem beze slov. A pak jsme byli tři, v kruhu doteků, polibků a důvěry.
Ta noc byla spontánní a vášnivá, ale zároveň něžná. Nebyl v ní žádný tlak, žádné role. Jen svoboda a blízkost.
Ráno jsem seděla u jejich stolu s hrnkem kávy v ruce. Lucie se smála nějakému detailu z večera, Marek poslouchal a já se cítila zvláštně klidná. Už jsme nebyli cizinci. Mezi námi vzniklo přátelství, neobvyklé, možná těžko zařaditelné, ale opravdové.
A já jsem věděla, že na tu noc, kdy jsem v Praze zabloudila, nikdy nezapomenu.
( Tato povídka je čistě smyšlená. Jakákoli podobnost se skutečnými osobami nebo událostmi je náhodná.)
