Seděla jsem na nekonečném meetingu s francouzskou manažerkou, která masakrovala angličtinu tak, že mi málem krvácely uši. V místnosti bylo vedro na omdlení, culík mi zachraňoval krk a černé skinny džíny se proměnily v mučidlo. Vypnuto. Po takové seanci mám vždycky chuť někam řvát. Realita: oběd o samotě a podcast do uší. Kecy a politika, téma – Orbán.
Výtah. Do kabiny se nahrnula banda ajťáků z vedlejší firmy a uprostřed ona. Blondýna s krátkým mikádem, hlas jak siréna. Mluvila slovensky a asi o dva decibely hlasitěji, než si žádá veřejný prostor. Rolák bez podprsenky (jen slepec by si nevšiml těch bradavek), dlouhá černá sukně s rozparkem a výrazným tetováním táhnoucím po noze. Bylo dokonale propracované. Zuby jak perličky, úsměv od ucha k uchu. Když gestikulovala, praštila mě loktem. „Sorry, ja som ťa nechcela udrieť!“ Usmála jsem se. Hotovo. Výtah vypustil cirkus ven a já ji vymazala z hlavy.
Až do večera, kdy jsem v prázdné kanceláři dodělávala podklady na krizový meeting ohledně zastavení výroby. Lodičky dolů, podprsenka bokem na stůl, do uší Iron Maiden. Do kanclu vleze manažer, který se mi líbí. Pohled na mě, pohled na podprsenku, ticho, rudnu, pak oba výbuch smíchu. „Pohodlí je důležité.“ řekl a urychleně zmizel. V romantickém filmu bych skončila přiražená k prosklené stěně s jeho pérem v sobě. V mojí verzi jsem skončila u Excelu. Škoda.
Potřebovala jsem vypnout hlavu, takže prokrastinace na Amatérech. A najednou vidím to tetování z výtahu. Ona. V galerii mladičká, hravá, vzrušující a evidentně s oblibou v duhových dildech, přesně ten typ, co zaujme i bez popisků. Napsala jsem jí kvůli tatérce. To tetování bylo přesně takové, jaké jsem vždy chtěla. Odpověděla okamžitě, nadšeně, až moc. Pár zpráv sem, pár tam, kafe.
Naživo byla stejně hlučná a zároveň milá. Probraly jsme legendární průsery ze seznamek. Já vytáhla historku s Fekalistou, ona mi přihodila svoje „randíčka“. Mezitím jsme zjistily, že obě až moc čteme, baví nás filmy a umíme mluvit o všem od politiky, cestování až po sex na plnou hubu.
Seděly jsme večer v Huse u vína a smály se jak dvě puberťačky po třetí deci. Najednou na mě hodila ten svůj výraz „mám nápad, co zavání průserem“ a mezi řečí jen tak prohodila: „Nechcela by si niekedy skúsiť... so ženou?“
Na chvíli jsem se zarazila. V hlavě mi proběhl celý interní monolog - od panebože, už je to tady, přes to se neodmítá, až po - dělá si prdel? Nakonec jsem jen pokrčila rameny: „Možná jo.“
Rozhodně jsem jí nechtěla hned vykládat, že už jsem to kdysi dávno zkusila. A že i když to bylo hezký, voňavý, plný emocí a duhový něhy, stejně jsem si nakonec řekla:
Fajn, ale péro je péro. A chlap je prostě chlap.
To prostě žádná jiná disciplína nenahradí.
O pár dní později jsem se po cestě od tatérky stavila u ní. Chtěla vidět výsledek, samozřejmě okamžitě. Šaty se mi lepily na potetované stehno, celé tělo vonělo dezinfekcí a ten nový ptáček na boku byl ještě čerstvý, nalakovaný tekutým obvazem. Každý krok jsem cítila.
Otevřela mi v crop topu bez podprsenky, jak jinak. „Prečo stále nosíš tie podprsenky? Nechaj ich dýchať!“ Klasika. „Máš predsa nádherné kozy,“ dodala s bezelstnou upřímností, jakou má jen někdo, kdo se narodil bez filtru a s přebytkem sebedůvěry.
Chrlila slova jak kulomet, přeskakovala z tématu na téma, ruce jí lítaly vzduchem a nadšeně pištěla: „Bože, ten vtáčik je nádherný! To je dokonalé! Sedí ti to, úplne!“
Byla nervózní jak prvňačka před recitací, červená v obličeji, hlas o oktávu výš.
A já tam jen seděla, klidná, potetovaná, s čerstvým obvazem a výrazem ženy, co už pár rande přežila. Bylo mi jasné, že nechce vést. Že potřebuje, aby někdo ubral ten její vnitřní hluk a srovnal jí rytmus.
Já jsem opak. Klasická ženská z praxe, co drží svět pohromadě. Mám rodinu, ratolesti, tělo, co už něco pamatuje. Na crop top už to fakt není a prsa už se dávno kamarádí s gravitací. Žádná nymfa. Spíš flegmatická pragmatička, co se v práci pere se SAPem a v životě s realitou.
A možná právě to ji na mně přitahovalo.
Ten klid. Ta jistota. To, že jsem se jí nebála. Ale popravdě nemám tušení, čím jsem ji okouzlila.
„Prečo sa tak pozeráš?“
„Protože chci.“
Přiznala, že ji to se ženou láká, ale zatím nenašla odvahu. „Lízať je určite fajn, ale to nie je penis.“ zasmála se a u toho se na mě tak zvláštně podívala. „Možno len čakám na niekoho, s kým to fakt skúsim...“
Asi netušila, že ten někdo budu já.
Na chvíli ztichla. Což se u ní nestávalo často. Vstala jsem, došla k ní a chytla ji za krk. Ne tvrdě, jen tak, aby pochopila, že teď má držet být zticha. Žádné „můžu?“ - prostě gesto, co říká: klid, nech to na mně.
Nadechla se, oči jí sjely dolů a tělem jí projel krátký záškub. A mně bylo jasný, že přesně tohle potřebovala, aby to někdo konečně vzal do ruky.
Políbila jsem ji. A hned v první vteřině mě napadlo, jak sakra krásně voní. Na to, jak je to ztřeštěná ADHD víla, bych čekala spíš něco jako kokos s Red Bullem, nebo jinou šílenost, ale místo toho sladká orientální vůně, těžká, smyslná, skoro až omamná.
Úplný opak mých květinových, spíš chladných parfémů. Tohle bylo ženské v tom nejprimitivnějším smyslu. Vtáhlo mě to. Kousla jsem ji do rtu a v tu chvíli vydechla, ten zvuk, co ti sjede páteří až dolů.
Její rty byly teplé, měkké, trochu roztřesené. Sliny se nám spojily, jazyk jí zpočátku váhal, ale pak přestala přemýšlet. A najednou se do mě pustila s hladovostí, kterou bych u ní nehádala. Měla hbitý jazyk jako kočička.
„Ty jo.“ Zamumlala jsem mezi polibky. „Líbat umíš.“ Zasmála se, takový ten nervózní smích, co se zlomí do vzdychu, když jí přejedeš dlaní přes prsa. Najednou přestala přemýšlet a pustila se do mě. Jazykem, rukama, tělem. Tiskla se ke mně, horká a nervózní, jak kdyby se bála i chtěla zároveň. Evidentně byla nadržená.
Vsunula jsem jí ruku pod tričko, přes břicho až k prsům. Kůže hladká, napjatá, pod prsty cítila, jak se jí zrychlil dech. Měla neskutečné krásné velké kozy. Když jsem jí přejela přes bradavku, vydechla napůl smích, napůl vzdych. „Drž.“ zašeptala jsem jí do ucha a přitáhla ji trochu drsně za vlasy. Jen se zasmála a poddala se. Ten zvuk, to tiché „jo“, byl lepší než jakýkoli kompliment..
„U mužov musím stále hovoriť, nech sa neboja,“ vydechla. „Že mi neublížia.“
„A ty to chceš?“
„Hej, chcem.“
Tak jsem ji nenechala prosit. Plácla jsem ji přes zadek tak, až to mlasklo. Vykřikla, zasmála se a přitiskla se ke mně.
„Ešte.“ zašeptala. A já přidala. Tvrději, rytmicky. Zadek jí rudnul, tělo se jí chvělo, dýchala přerývaně. Plácnutí. Jedno, druhé, třetí. Rytmus, žádná exhibice. Ruka mě pálila a jinde na zadku začaly objevovat Rudé fleky.
Sáhla jsem jí na boky, prsty se jí zabořily do kůže, až jí z úst vyklouzlo krátké, přerývané „bože“. Přidala jsem druhou ránu, tvrdší, cílenou, přesně doprostřed. Kůže jí pod mými dlaněmi zahořela, a když jsem jí po tom místě přejela hřbetem ruky, zachvěla se celá.
Začala jsem si s ní hrát. Rána, pohlazení, další rána. Tělo se jí napínalo pod každým dotekem, nikdy nevěděla, co přijde, jestli jemná dlaň, nebo další výbuch tepla. Když jsem ji chytla za vlasy a zatáhla, zvrátila hlavu a tiše zasténala. Rty měla pootevřené, dech zrychlený, mezi stehny vlhko, co se lesklo v tlumeném světle. Když jsem jí vklouzla prsty pod kalhotky, cítila jsem, jak je celá kluzká a horká.
Když jsem se přesunula k jejím prsům a vzala bradavku do pusy, sykla.
A pak se rozesmála. „Bála som sa, že mi ju odkúsneš.“ Zvedla jsem hlavu, podívala se na ni. „Možná jo.“
Zadek jí rudl pod mýma rukama, dýchala krátce, přerývaně, jako by jí každé nadechnutí připomínalo, komu právě patří. Přejela jsem jí dlaní po místě, kde před chvílí udeřila, a cítila, jak se pod kůží rozlévá žár. Pohlazení, tlak, prsty, co se zanořily hlouběji. Smála jsem se tiše, skoro nevědomky, jakmile se pod mými doteky rozpadala. Byla to směs vzrušení, odevzdání a něčeho zvířecího, co se v ní probouzelo. Každý její dech, každý záchvěv těla mi připomínal, proč mám ráda tuhle hru, protože mezi touhou a bolestí vede jen tenká, horká linie.
Chytila jsem ji pod krkem. Jen na chvíli, tak akorát, aby pochopila, kdo tu vede. V očích jí na vteřinu problesklo překvapení, možná i strach. Ten jemný zkrat mezi rozumem a tělem. Pak to z ní spadlo. Dech se jí rozvolnil, zornice se rozšířily, celé tělo povolilo. Nechala se vést.
Držela jsem ji pevně, palcem pod čelistí, a druhou rukou jí sjela níž. Zastavila se, zadrhla dech, ale už se nebránila. Cítila, že to mám v ruce - doslova. Každý pohyb, každý její nádech, všechno se zpomalilo. A v tom tichu mezi nádechem a výdechem jsem věděla, že přesně tohle chtěla.
Byla rozžhavená, mokrá, připravená. Nepotřebovala školení. Potřebovala přestat mít navrch. Rozhodla jsem se, že to nebudu komplikovat. Byla úplně roztažená, vlhká, třásla se. A já v tu chvíli pochopila, že přesně tohle potřebovala. Někoho, kdo se jí nebude bát. Z boků se jí dalo číst, že už nechce žádné mazlení. Potřebovala pořádně vymrdat, ne hladit.
Je to zvláštní pocit lízat ženskou. Tak odlišný od toho, když máte v puse péro. Jinak chutná, jinak voní.
Byla horká, celá vlhká, dech se jí zadrhával. Jakmile jsem jí rozhrnula stehna, ucítila jsem tu směs vzrušení a toho sladkého parfému. Kůže hladká, hebká, úplně sametová. Voněla slaně, těžce, žensky. Jazykem jsem jí přejela přes klitoris, nejdřív pomalu, spíš ochutnávka než frontální útok. Cukla se, vydechla a já přidala. Delší tah, větší tlak, střídání tempa.
Když jsem jí zastrčila prsty dovnitř, zasykla. Stiskla stehna, ale neuhnula. Byla kluzká, napjatá, úzká tak, až mě to zaskočilo. Nejdřív jeden, pak dva. Prsty se tam sotva vešly a hlavou mi blesklo, jak vůbec zvládá péro chlapa. Každý pohyb jí rozechvíval tělo, zvedala boky proti mně, přirážela, aniž by si to uvědomovala. Držela jsem ji, prsty v ní, nepřestávala ji líbat a lízat. Rytmicky, přesně, podle jejího dechu.
A v těch přerývaných výdeších se jí občas vloudil zvuk, co zněl spíš jako předení než vzdychání. Spokojená kočička.
Byla úplně mokrá, ale uvnitř strašně těsná. Dva prsty tam šly s námahou, skoro žádnej prostor na pohyb. Každej tah byl cítit, jak kdyby se to celé stahovalo kolem mě.
Zkusila jsem přidat třetí, opatrně, na vteřinu zadržela dech, pak se uvolnila a začala přirážet.
Ten pocit byl šílenej, skoro jsem se tam nemohla hnout. Jen rychlý, krátký tahy, vysunout, zastrčit, držet tempo.
S každým pohybem se jí dech víc lámal, začala se mi pod rukou třást. A pak to šlo přes ni jako vlna. Vydechla, sevřela se kolem mých prstů tak, že jsem je sotva udržela, a rozjela se úplně. Držela jsem, dýchala s ní, nechala ji, ať to celé projede.
Zrychlila jsem. Krátký, tvrdý tahy, dovnitř, ven, znovu.
A najednou to přes ni přeběhlo. Celé tělo se jí rozklepalo, hlavu hodila dozadu, z pusy jí vylítlo syrový „bože“, co se zlomilo do výkřiku. Stáhla se kolem prstů, odstrčila mi ruku, jakoby už víc neunesla ani dotek.
Zůstala ležet, třásla se, dýchala nahlas, prsa se jí zvedala, srdce mlátilo. Muselo to být slyšet až i u sousedů.
Rozhodla jsem se, že ji nenechám vydechnout. Znovu jsem jí tam zajela prsty. Nečekala to. Jen zalapala po dechu, jako by chtěla něco říct, ale místo slov z ní vyšel jen přidušené zakňučení. Na protesty nebyl prostor. Tělo se jí znovu rozjelo, boky proti mně, stehna se jí chvěla, nešlo ji zastavit.
Když se udělala, přišlo to jako výboj. Prudce, bez varování. Vyjekla, prohnula se a pak sprška. Opravdová, žádné decentní kapky. Stříkalo to všude, po mně, po ní, po prostěradle. V tu chvíli jsem jen zůstala civět, lehce v šoku a s hlavou plnou myšlenky no doprdele, tak tohle jsem nečekala.
Smála se, lapala po dechu, mezi vzlyky se snažila něco říct, ale nedokázala nic než znovu vydechnout. Držela jsem ji, ruce mokré, celé tělo se jí ještě třáslo. Měla úplně rudé tváře, vlasy přilepené k čelu, tělo splavené jak po maratonu.
Byla krásná. Mokrá a šťastná...
A já si uvědomila, že mě to celé vlastně víc uspokojilo v hlavě než mezi nohama. Fyzicky to bylo fajn, ale ne euforie. Spíš ten pocit, že jsem ji dovedla tam, kam nikdo jiný ne. Že jsem jí ukázala, že to jde i bez penisu. Že stačí vědět, jak se dotýkat, kdy přitlačit, kdy držet, kdy kousnout. Byla jsem její první žena.
Nechala jsem ji ležet. Hladila jsem ji po boku, dýchala s ní. To je pro mě možná nejvíc ten moment po, když tělo ještě cuká a mozek to teprve dohání.
Pak si to chtěla vyměnit. Lízala dobře, s vervou, bez zbytečný opatrnosti. Bylo vidět, že ji to bere. Ta zvědavost, že má přede sebou cizí kundu. Fascinovalo ji, že si může hrát s něčím, co sama má, ale nikdy neviděla z tohohle úhlu. Prsty měla jistý, zkoušela, co všechno zvládnu.
A zjistila, že ji to baví. Možná víc než péro.
Nebála se kousnout do bradavek, mačkat prsa, cucat i sát. Přitlačit, když to mělo smysl.Zadek mi chytla pevně, přesně, jak jsem chtěla.
Dojela mě čistě, bez cirkusu. Bylo to dobré. Hodně dobré.
Když se mě dotýká muž, kterého chci, chci ztratit kontrolu. Potřebuju cítit, že si mě bere někdo, kdo ví, co dělá, a nepotřebuje to dokazovat. Mám ráda, když se zmenší svět na jeho ruce, dech a tempo. Když se na kratičké okamžiky změním v poslušnou holčičku. (Která si ho pak za chvíli zase osedlá.)
Se ženou je to jiný svět. Všechno je v detailech - v dechu, pohledu, mikropohybech. Fascinovalo mě, jak přirozený pro mě bylo být ta, co vede. Brát si prostor, neptat se, udeřit, držet pod krkem, škrábat, kousat. A vědět, kdy přitlačit a kdy zvolnit.
Vím to z druhý strany.
Sama miluju, když tohle dělá muž mně.
Znám ten okamžik, kdy se bolest zlomí ve vzrušení, i kdy je to přes čáru. Proto se jí nebojím. Vím, že není z cukru. Umím číst její dech, pohyb, napětí v těle. A možná proto to fungovalo, protože jsem ji netahala do hry, kterou jsem neznala.
Byla překvapená, jak jistě a na správném místě jsem ji chytla pod krkem. A že jsem se nebála použít sílu. Říkala, že většinu svých ex to musela učit.
Jen se na mě usmála: „Ty si prvá, kto sa toho nebál.“
„Nemám proč.“ odpověděla jsem.
Ten večer jsem si odnesla tohle: dominance není randál. Submisivita není slabost.
Je to dohoda o tom, kdo dneska drží volant.
A nejlepší jsou jízdy, kde se nemusíme přesvědčovat, že jedeme správně.
Prostě jedeme.
