Nikdy s ní neměl jasná pravidla. Jen tichý nepsaný řád, ve kterém ona určovala tempo a on se snažil držet krok.
Když se přiblížil, trochu ucukla. Když se stáhl, připomněla se. Nechala ho dýchat jen tolik, aby neztratil vědomí, že žije pro ni.
Mluvila málo, ale vždy přesně. Každé slovo mělo váhu. Každý pohled byl jako dotek, který sliboval víc, než kdy mohla splnit. A on věděl, že ji nikdy nebude mít, ale nedokázal si představit den, kdy by přestal chtít.
Jednoho večera ho pozvala. Bez vysvětlení, jen krátká zpráva:
„Dnes přijď. Možná pochopíš.“
Byt byl potemnělý, voněl po víně a parfému.
Neřekla nic, jen ho posadila a nechala ho čekat.
Každou minutu napětí natahovala, jako by jí dělalo radost sledovat, jak se snaží pochopit, co přijde.
Když se nakonec naklonila k němu, podívala se mu přímo do očí a tiše řekla:
„Pořád si myslíš, že tohle skončí tak, jak chceš?“
Neodpověděl. Věděl, že jakákoli slova by jen ztratila smysl.
Usmála se a sáhla do kabelky.
Vytáhla něco chladného, kovového. Přitáhla ho k jeho očím, aby viděl každý detail.
„Podívej se,“ řekla tiše, s lehkým úsměvem, „tohle je něco, co tě drží tam, kde chci já.“
Její prsty se jen dotkly jeho rukou. Napínala hru, nechávala ho čekat, viděla, jak se mu zrychluje dech a jak se mu třesou prsty.
„Uvidíme, jak dlouho vydržíš jen stát a sledovat,“ zašeptala, „bez toho, že bys mohl cokoliv udělat.“
Zavřela dlaň kolem předmětu a klíčky si schovala u sebe.
Zvedla pohled a tiše dodala: „Teď už víš, co znamená mít naději.“
A on pochopil, že ji neztratil.
Jen se změnila v něco jiného v tichou, studenou jistotu, že odteď patří tomu, co nikdy nebude jeho.
A naděje… naděje opravdu umírá poslední.
