Pomalinku jsem vstal, dívky jsem probudil, ale jen jsem pokynul, aby spaly dál. Jen se k sobě přitulily zase spokojeně oddychovaly. Já se zabalil do pláště a vydal se do kuchyně pro něco na zub. Nejraději mám medové koláčky s lesním ovocem.
Měl jsem štěstí.
Kuchařka právě z pece vyndala další várku.
Hned přede mě postavila ošatku a k tomu nalila hrnek teplého mléka.
Připadal jsem si jako malý chlapec. Najedl jsem se více než do syta. Také Vám dojde mléko dříve než koláčky? Ještě pár koláčků zbylo, tak jsem je zabalil do látky a se džbánem mléka jsem se vrátil do ložnice.
Dívky byly již probuzené a jen tak se nahé válely na posteli. Protahovaly se a měnily polohy, abych měl na ně krásný výhled ze všech možných úhlů.
Viděl jsem jejich krásné růžové kundičky, jak se již pomalinku začínají lesknout od vzrušení.
Alžběta s Klárkou toho po chvilce nechaly, vrhly se na šátek s koláčky a hladově si je cpaly do úst. Alžběta se chopila džbánku s mlékem a začala ho pít s takovou vervou, až ji mléko začalo téci po bradě, přes prsa až na bříško. Klárka nelenila, a začala ho z jejího těla slízávat. Pak došlo k jejich výměně.
Já si ten pohled užíval, ale po včerejší noci jsem byl již dostatečně uspokojen a vysán.
Nakonec jsem je vyhnal do kádě, aby ze sebe smyly všechnu špínu, sice se činily, ale i přesto jsem nevěřil, že by se vše očistilo.
Já se odebral do sálu, kde mě očekával kastelán s hromadou úkolů a povinností, které mě čekají.
Ponořil jsem se do papírování. Měl jsem výhodu, že umím číst i psát. Zásobování hradu se zdálo být v pořádku. Mýtné se vybíralo, poddaní odváděli na hrad požadovaný díl zásob. Jen v kalendáři bylo znamení, že jsem měl již včera od sousedního pána přijmout platbu 30 stříbrných jako splátku půjčky.
Zeptal jsem se kastelána, jak to s tím vypadá. Kastelán přisvědčil, že skutečně platba měla proběhnout, ale žádný posel s omluvou, natož s penězi se nezastavil.
Pojedu mu naproti, připrav mi koně a dva zbrojnoše. Za hodinu vyjíždíme.
Šel jsem se obléknout. Nebral jsem si zbroj, jen pěkný prošívaný kabátec, meč, dýku a plášť. Zastavil jsem se ještě za děvčaty, ale ta si užívala radovánky v kádi plné teplé vody. Polibky jsem se rozloučil a měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou a nespadl za nimi do kádě.
Ještě jsem pak na Klárku houkl, ať dává na paní Alžbětu pozor, poklidí mi v komnatách a pomůže v kuchyni. Jen tak tak jsem uhnul mokrému hadru, který po mně hodila.
Po té jsem se zastavil ještě v kapli na rychlou modlitbu.
Na nádvoří již na mě čekali dva zbrojní v plné zbroji a tři koně.
Vyhoupli jsme se do sedel a vyrazili jsme.
Cesta pozvolna utíkala, čas nás netlačil, a tak jsme koně nehnali.
K polednímu jsme se již dostali na konec lesa, před ním byla planina s kopcem, na kterém se tyčil hrad Jenčov.
Bylo to akorát včas, žaludek mi již dával vědět, že je čas k obědu, a to celkem hlasitě.
Něco se mi nezdálo.
Pootevřená brána, ale nikde nikdo, ani stráž, ani lidé pracující v podhradí.
Náhle z brány vyběhla žena, úplně nahá, a snažila se doběhnout k lesu, vzápětí z brány vyběhl muž, mrštně hodil kamenem. Nebožačku trefil asi do hlavy, protože se okamžitě sesunula k zemi a nehýbala se.
Muž k ní poklusem doběhl, opatrně se rozhlížel, ale nás neviděl. Stáli jsme ve stínu lesa.
Ženu chytil za vlasy, a táhnul ji zpět do hradu, kde se za ním zavřela brána.
Tak to vypadá na pořádný průšvih.
Poslal jsem jednoho zbrojného pro zbytek posádky a ještě pro pár lidí co jsou schopni bojovat, a pro nějaké nářadí, jídlo, ale ať nechá na stráži alespoň tři statné chlapy.
Zbrojný tryskem zmizel v lese.
Odhadl jsem, že se posila vrátí se setměním.
Zatím jsme obhlíželi terén, vymýšleli taktiku a sbírali lesní plody na zahnání hladu.
Našli jsme krásný strom, který se hodil na beranidlo, a další, ze kterého by se dal udělat žebřík.
K večeru, skoro za tmy dorazila posila, bylo nás 15.
Ukázali jsme jim stromy.
Zbytek se dal do díla my dva jsme se mohli najíst.
Nastala tma.
Na hradě nesvítilo žádné světlo, jen nad nádvořím se vznášel dým ozářen od ohně.
Jako první vyrazila skupina se žebříkem, v ní nás bylo 9, druhá šestičlenná skupina měla beranidlo.
Plán byl jasný, pokusíme se nepozorovaně dostat do hradu pomocí žebříku, a kdyby to nevyšlo, měli jsme odlákat lidi od brány.
Nakonec to dopadlo lépe než jsme všichni doufali.
Přelezli jsme hradby, bylo to dobré, nikde nikdo. Pomalu jsme se blížili k bráně.
Na nádvoří hořel oheň, který osvětloval okolí.
Okolo ohně posedávalo, polehávalo několik lidí, popíjeli víno přímo ze džbánů a bylo jim veselo. Své okolí moc nevnímali.
Z čeledníku se ozývalo sténání a pláč.
Postupovali jsme rychle přes nádvoří.
Blížili jsme se k ohni. A pak jsme je chytli, zacpali ústa a podřízli jsme je. Nikdo nevydal ani hlásku.
Opatrně a potichu jsme otevřeli bránu.
Všichni jsme byli uvnitř.
Rozestavili jsme se po nádvoří a okolo čeledníku.
Opatrně jsem do něj nakoukl pootevřenými dveřmi.
Na seně bylo několik nahých dívek i žen, všeho věku. Od malých holčiček po staré báby. Všechny měly roztažené nohy a krvavý klín. Některé nebožačky ještě dýchaly, u některých jsme asi přišli pozdě.
Tři chlápci si tam zrovna užívali na dívkách.
Nebrali na jejich pláč ohledy a tvrdě je šukali.
Přiblížili jsme se k nim. A pak nápřah a sek, tři hlavy se skutálely na zem do sena.
Dívky jsme museli hned utěšit, a uklidnit, aby nezačaly z toho ječet.
Rozběhli jsme se k paláci.
Dveře do kořán. Všude nepořádek, rozbitý nábytek, rozházené nádobí a v dálce bylo slyšet jakési ťukání.
V síni nikdo nebyl.
Postupovali jsme po schodech do patra.
Na chodech jsme míjeli mrtvolu hradního pána s mečem v ruce.
Nakoukli jsme do předpokoje. Jeden z útočníků spal opit v rohu místnosti, v ruce držel prázdný džbán na víno, meč mu ležel opodál celý od krve. Druhý opilec bouchal jílcem meče na dveře ložnice. Byly to masivní dveře, kameny okolo zámku i pantů byly již částečně vylámány, ale stále držely.
Předpokládali jsme, že to jsou velitelé.
Udělali jsme ještě krok. A náhle jsme vykřikli hrůzou. Na dřevěném kříži vysela hlavou hradní paní. Její ohanbí bylo celé opálené, a její zbytek těla nesl známky po mučení.
Zmocnil se nás vztek. Chytli jsme oba opilce, svázali jsme je a hodili do ohně na nádvoří.
Zajímalo nás, proč se snažili dostat do ložnice.
Vrátili jsme se tam.
Slušně jsem zaklepal, a představil se: jsem Ondřej z Týřova. Je tam někdo? Útočníci byli zabiti. Již jste v bezpečí. Haló???
Nic.
Asi tam hledali jen truhlu s penězi.
Pak se přišourala jedna z děveček, co přežila řádění nájezdníků.
Byla zabalena jen do pláště, ale i tak byla vidět krev, která ji stékala po noze na podlahu.
Okolo hradního pána prošla mlčky, jen mu udělala kříž na čele.
Hrůzou vykřikla a omdlela, až když uviděla hradní paní.
Znenadání se zpoza dveří ozvalo dívčím hlasem
"Marie, to jsi ty?"
Rychle jsme děvečku probudili.
A otázka zazněla znovu.
Ano paní, jsem to já. Klidně otevřete. Hrad je v bezpečí.
Dveře se otevřely a za nimi byla k smrti vyděšená mladá dívka, která objímala malého chlapce.
Oba po otevření dveří uviděli svou umučenou matku a to již jejich nervy nevydržely a oni omdleli.
Položili jsme je do postele.
Všechny mrtvoly jsme rozdělily na útočníky, čeleď a hradního pána s paní, které jsme umístili do hradní kaple.
Nechal jsem poslat pro kněze.
A sám sepsal list pro krále, kde jsem mu vše vylíčil.
Co bude dál s Jenčovem to ukáže až čas.
Nechal jsem tu část mužstva a se zbytkem jsem se vrátil na Týřov.
Tam jsem se naložil do lázně, ukusoval pečínku a jen odpočíval.
Můj odpočinek neměl dlouhého trvání. Katka s Alžbětou přišly hned co jsem spolkl první sousto.
Hned ke mě do kádě, omývaly mě, i sebe, a snažily se mě přivést na jiné myšlenky. Nakonec začaly soutěžit, která mě dokáže uspokojovat ústy pod vodou déle.
Alžběta vydržela déle, ale Klárka získala svou odměnu.
Ráno jsem na Jenčov s doprovodem poslal nějaké služebnictvo, aby pomohlo s opravou a úklidem hradu.
Nemrzely mě ty peníze, o které jsem přišel, ale spíš drzost lapků, kteří se odvážili zaútočit na hrad.
Musím být opatrnější. Posílit obranu i osádku, ale hlavně lapky nemilosrdně stíhat.
Usnul jsem v objetí svých miláčků. Díky nim, jsem spal až do oběda.
Pokračování příště
