Déšť bubnoval na okenní tabule starého kamenného domu tak vytrvale, až se zdálo, že se stal trvalou součástí zvukové kulisy. Pro Jakuba, jedenadvacetiletého studenta historie z Prahy, se „Chřiby” .. osamělá chalupa, kterou zdědil po prababičce ... staly letní rezidencí, kterou si naordinoval jako únik od hlučného a uspěchaného města. Místo toho se ocitl v osadě Roudná, kde pršelo s takovou intenzitou, že by to meteorologové popsali jako „epický liják” a místní jako „prostě normální léto”. Roudná, zastrčená pod strmými, vždy mlhou opředenými kopci, byla tak zapadlá, že se zdálo, že ji mapy neuvádějí z rozmaru, ale spíše proto, aby ji nebylo nutné hledat.
Jakub, s hromadou knih a roztomilou, ale již poněkud proleželou pohovkou, byl odhodlán strávit zde léto studiem a prací na diplomce o raně středověkých rituáleech. Místo toho trávil většinu času sledováním, jak se kapky řítí dolů po špinavém okně.
Poslední dny však do monotónnosti vnesly znepokojivou notu. Zprvu to byl jen nesrozumitelný šepot místních ve venkovském koloniálu, pak se objevily noviny se zprávou, která se Jakubovi nezdála reálná: v blízkém lesíku bylo nalezeno několik uhynulých lesních zvířat .. srn a zajíců. Místní policie to uzavřela jako útok dravce, ale něco na těch zprávách bylo podivné. „Vysátá krev, ani stopa po roztrhané kůži,” říkali si starousedlíci, kteří v chalupě kupovali chleba a pivo, a jejich staré, vrásčité obličeje se tvářily ještě ustaraněji než obvykle.
Jakub se snažil ty zprávy ignorovat, ale ten pocit, že ho něco sleduje z hustého lesa nad vesnicí, se stal téměř hmatatelným. Možná to byla jen jeho přebujelá fantazie, kterou krmil studiem temné historie.
Ten večer se déšť na chvíli uklidnil, ustoupil jen tichému, kapajícímu dozvuku. Bylo kolem desáté a Jakub, neschopný se soustředit, se rozhodl, že si v kuchyni uvaří bylinkový čaj. Právě když se voda v konvici chystala vřít, uslyšel to. Tiché, ale zřetelné klepání na těžké dubové dveře.
V Roudné nikdo neklepal. Každý, kdo věděl o „Chřibách”, byl místní a prostě by vešel.
S mírným bušením srdce šel Jakub ke dveřím. Na prahu stál.
Byl vysoký, štíhlý, oděný v tmavé, dokonale padnoucí, ale mokré kožené bundě a černých džínách. Kapky vody se mu leskly ve zlatých, téměř bílých vlasech, které mu v neposlušných pramenech padaly do očí. Jeho pleť byla alabastrově bledá, až k neuvěření v místě, kde i největší samotář měl mít alespoň lehký náznak sluncem spálené kůže. A ty oči. Byly jasně modré, jako led v horském potoce, a upíraly se na Jakuba s takovou intenzitou, že mu v krku vyschlo. Byl to absolutně nejkrásnější muž, jakého kdy Jakub viděl.
„Dobrý večer,” pronesl cizinec hlasem tak hlubokým, že to znělo spíše jako šepot a tichý slib. Jeho přízvuk byl neidentifikovatelný, lehce cizí, ale přesto lákavý. „Ztratil jsem cestu. Hledám ubytování. Máte prosím volný pokoj, nebo jen kousek střechy nad hlavou?”
Jakub ztuhl. Vypadal naprosto omamně. Zapomněl mluvit. Možná, že jeho fantazie, zvířecí mrtvoly a temná minulost právě vstoupily do jeho obýváku.
„J... jsem Jakub,” vykoktal nakonec, pevněji se opřel o dveře, aby ho pustil dál. „Tady... se neubytovává. To je soukromé. Ale... prší. Pojďte dál.”
Cizinec se mírně usmál, takový ten úsměv, který by mohl Jakuba zlákat ke všemu. Udělal krok vpřed, překročil práh bez pozvání, a vstoupil do tepla chalupy. Okamžitě zaplnil malou předsíň intenzivní vůní mokré kůže a něčím, co připomínalo horský vzduch a temné koření.
„Děkuji, Jakube. Jmenuji se Ariel. A myslím, že jsem právě našel přesně to, co jsem hledal.” Jeho modré oči se na Jakuba znovu upřely, a tentokrát v nich Jakub zahlédl záblesk .. možná hladu, možná jen temné, hluboké touhy.
