Kapitola druhá - Odevzdání se
Otevřel jsem jí dveře. Jakoby ze mně najednou všechno spadlo. Taky koneckonců, já byl v příjemnější pozici. U sebe doma, starší a především vše ve svých rukou mající. Úplně vše. Tedy minimálně již brzy.
Pozdravila: "Ahoj," a usmála se, aby tím snad trochu zamaskovala svou nervozitu. Nutno říci, že se jí to moc nedařilo.
Pokynul jsem a rukou ji vybídl aby vstoupila. Porovnala si tašku na svém rameni a pomalu, velmi opatrně, vkročila do svého nového, dočasného domova. Rozhlížela se kolem po bílých zdech, jakoby na nich viděla díla starých mistrů. Po pár krocích se prudce otočila, když slyšela zacvaknout dveře. Jakoby ji to trochu probralo, hned si shodila bagáž a začala se zouvat.
"Promiň, našlapu Ti tady," říkala, když si rychle a neohrabaně snažila odepnout pásky sandálků, obepínající její kotníky.
Pomyslel jsem si, že bych ji možná měl trochu uklidnit, aby nebyla tak nesvá. Ale asi by to v takové chvíli bylo stejně k ničemu. Být na jejím místě, byl bych na tom možná ještě o dost hůř. Tak jsem se rozhodl pro opačný postup, trochu ji v tom vykoupat, alespoň bude zábava.
"Neboj, však já si tě vycvičím, na to se můžeš spolehnout," odpověděl jsem a mírně nadzvedl koutky. Z její tváře jsem nevyčetl nic zřejmého. Byla to směsice úsměvu a zděšení, strachu a zvědavosti.
Když se konečně vypořádala s těmi sandálky, nechal jsem ji mne následovat do obývacího pokoje. Je to starý dům, vchod má v malém přílepku, z pohledu na dům z venku u levé štítové stěny, a potom prostředkem vede chodbička napříč celým přízemím. Doleva i doprava se pak dveřmi vstupuje do jednotlivých místností. Napravo vedoucí dveře jsou do velkého, prostorného, obývacího pokoje s pohledem do ulice a předzahrádku, na levě straně je kuchyně, jídelna a spíž. Na konci chodbičky je situováno schodiště vedoucí průběžně jak nahoru do patra tak dolů do sklepa. Vedle něj jsou rovněž další dveře vedoucí na verandu a do zahrady. Ta je velká, prostorná a všemožně zarostlá, nebyl ještě čas ji úplně začít udržovat. Sympatické je, že jak na verandu, tak ani do větší části zahrady, není od sousedů nijak vidět. Naše aktivity se tím tak nebudou muset omezovat pouze na interiér. V patře mám potom ložnici, koupelnu a dva další pokoje. Ty byly až doteď prázdné, avšak nyní je jeden z nich již pěkně vybaven. Bude to totiž pokoj Eliščin.
Prvně jsem ji však dovedl do obyváku. Tam ,vedle běžného nábytku, který tak v obývacích pokojích bývá, stál uprostřed stůl, s dvěmi židlemi proti sobě. Na stole ležely dva menší stohy papírů. Smlouvy, pro každého jedna kopie. Vedle nich kolmo, úhledně položená propiska. Uprostřed na malém běhounu tácek s džbánem holé vody a dvě malé skleničky. Než všechny formality probereme, může to chvíli trvat. A může u toho vysychat v krku.
"Posaď se," říkám neutrálním hlasem a ještě jí i pomohu gentlemansky odsunout židli.
"Díky," odpovídá s úsměvem a úlevou, že konečně sedí. Teď se už nemusí bát podlamovaní kolen.
Usednu naproti ní, rozhrnu papíry a začnu věnovat pozornost prvnímu listu. "Tak tedy, pustíme se do toho. Jsou tady prvně nějaká základní ustanovení, obecné věci, zásady a potom jednotlivé přílohy. Moje i tvoje práva a povinnosti, potom přílohy týkající se povolených a zakázaných aktivit a praktik tak, jak jsme se shodli."
Nervózně mě sleduje a taky si bere do ruky první stranu. V právnické řeči tam stálo rozdělení jednotlivých stran. Já byl dále uváděn jako Majitel, ona jako otrokyně. První zajímavější věci byly naše práva a povinnosti. Především teda ty její. Já si v jednoduchosti mohl dělat cokoliv při čem ji neohrozím na životě a mám povinnost dodržovat safe word, bezpečné slovo. To zní "Pampeliška" a v případě, že je dotyčné bráněno v mluvení, smluvený signál jsou "nůžky na obou rukách. Jako při hře kámen, nůžky, papír. Jinak si s ní ale můžu dělat co se mi zlíbí.
Výřezem z jejich povinností:
- Poslouchat na slovo každý příkaz
- Oslovovat výhradně Pane, vždy vykat
- Snažit se být dobou otrokyní a dopřát svému Majiteli veškeré potěšení a pohodlí
- Nesmí promluvit bez vyzvání
- V přítomnosti Majitele se nesmí postavit, pokud nebude určeno jinak
- Nesmí požívat alkohol ani jiné návykové látky, musí být vždy plně připravena sloužit
- Nesmí si bez svolení Majitele sejmout z krku obojek nebo se o to jen pokoušet
- Nesmí jist u stolu, nýbrž pro ni k tomu vyhrazeném místě
- Po domu, kdy bude mít status otrokyně, budu mít Majitel přístup k jejímu telefonu a bude oprávněn na něm dělat cokoliv uzná za vhodné. Zároveň otrokyně nemá nárok na telefonu cokoliv vyřizovat, pokud jí to nebude dovoleno
- Otrokyně musí jíst zdravě nebo jakkoliv Majitel určí
- Otrokyně musí pravidelně cvičit, udržovat své tělo ve formě a v kondici a zároveň se musí každý den protahovat, aby zůstala dostatečně ohebná
- Dům smí opustit pouze s majitelovým svolením
- Po dobu otroctví bude mít na starost veškeré domácí práce jako je vaření, úklid, nakupování, péče o zahradu.. Čas na ně vyhrazený bude když Majitel odejde do práce
- ...
Všechno jsme prošli, na střídačku četli bod po bodu, odstavec po odstavci. "Vše v pořádku, vše souhlasí?" zeptal jsem se.
"Ano, souhlasí," odpověděla. Na venek už taky působila klidněji, uvnitř ji však ta slova drtila. Byla vzrušená jako nikdy, zároveň si však jasně a zřetelněji uvědomovala situaci, že se dobrovolně vrací o staletí dozadu. Všechny úspěchy emancipace, všechno to odkládá, přehlíží a odmítá, aby se stala pouhým majetkem muže. Zároveň myslela i na svoje rodiče, kteří jí vychovali a dali péči a ona teď se svým životem nakládá takto. "Asi by na mě nebyli úplně pyšní, co?" zeptala se sama sebe v duchu když mi souhlasně přikyvovala. "To ale nehraje roli, nemůžu to tak brát. Nedělám nic zlého, je to prostě něco, co mě učiní opravdu šťastnou," dodala si kuráže a vystoupila ze světa pochybností zpět ke smlouvě.
"Přejděme k další příloze," řekla po odmlce a obratli na další list. Na tomto byly vyjmenovány jednotlivé praktiky, pomůcky a činnosti a za nimi bylo vždycky na výběr ano/ne. Opět jsme se bod po bodu střídali ve čtení a potom zakroužkovali onu odpověď. Zde měla samozřejmě hlavní slovo Eliška. Nutno ovšem řict, že kolonka ne zůstala v podstatě nevyužitá. Zakroužkovali jsme ji jen u fekálních záležitostí, nějakého řezáni a bodání... prostě věci, které by stejně nikdo normální nepraktikoval, ale v rámci "právní" smlouvy muselo být vše ošetřeno. Naopak povoleno je jakékoliv svazovaní a znehybňování na jakkoliv dlouho za použití jakýchkoliv znehybňovacích prostředků. Rovněž jakýkoliv typ roubíku, svorek, dilda, vibrátoru a všech ostatních myslitelných hraček je povolený. Mohou být aplikovány jednotlivě či více zároveň, čistě na mém osobním uvážení a opět na jakkoliv dlouhou dobu. Tresty mohou být různých rozsahů, od nějakého ústního napomenutí po ty opravdu tvrdé, jakožto výprask jakýmkoliv nástrojem s libovolný počtem ran, zavření do klece, bondage v nepříjemné poloze, odejmutí jídla, nucené cvičení, psychologické tresty a cokoliv dalšího, popř. libovolné kombinace. Zároveň se otrokyně musí podvolit jakémukoliv fetiši, který se mi v tu dobu bude zamlouvat, samozřejmě jejich výčet je též předem domluvený. Patří tam fetiše zaměřené na jednotlivé části těl různé druhy oblečení a materiálů, exhibicionismus, smyslová deprivace, lechtání, teplo/chlad. food play, pet play... To vše pod podmínkou, že otrokyni nebude způsobeno žádné zranění ani žádné trvalé trvalé tělesné změny. Zároveň, pokud by otrokyni začala téci krev, musí být daná činnost okamžitě ukončena. Oba sice máme rádi tvrdý extrém, ale ne krev. A na tom panovala od začátku jasná shoda.
Dokončili jsme kroužkování, poslední odrážka vyšla na mě. Teď byla se čtením na řadě ona. V této příloze zbývala poslední odrážka, možná spíš odstavec. Tuto poznámku si tam prosadila ona, trvala na ní a i její znění si sama formulovala. Teď četla: "Otrokyně poníženě žádá Majitele, aby s ní bylo zacházeno velmi hrubě, tvrdě a obzvlášť ponižujícím způsobem. Během těchto 30 dní si chce sáhnout na úplné dno, zažít největší možné pokoření. Nesmí být kladen sebemenší důraz na její potřeby, pocity nebo přání. Otrokyně se chce cítit absolutně bezmocně, degradovaně a poníženě. Očekává tedy maximální možnou přísnost, hrubost a žádný soucit."
Opět na ni pohlédnu, jestli to myslí vážně a naposledy jí nabídnu možnost to vyškrtnout. Sám vlastně nevím, jak to mám jako splnit. Mám se prostě chovat jako úplné hovado? Jako asi bych to zvládl, moje choutky tomu odpovídají, ale je to tak správně? Přeci jen až to všechno skončí, bude zase normální lidská bytost a vrátí se do normálního provozu. A to i náš vztah, ať už je vlastně jakýkoliv, nikdy jsme si neřekli, že spolu třeba chodíme. A teď si to najednou necháme nadefinovat takovouto šílenou smlouvou?
"Hele, vzhledem k tomu, že to je jenom na měsíc a ne třeba na několik let nebo celý život, tak chci, aby to bylo opravdu co nejintenzivnější. Nechci nic olovičatého. Prostě si ze mně udělej poslušnou děvku. A kdyby něco, tam Pampeliška," a usmála se, pevně přesvědčená o správnosti a důležitosti tohoto bodu. Není kam uhnout, mysl nás obou je až příliš zamlžená touhou a chtíčem.
Prošli jsme ještě nějaké další body a teď už tam zbýval jen poslední list. Na něm bylo připraveno místo pro podpis. Oba jsme uchopil propisky. Myslím, že nám oběma trochu prokluzovaly ve opocených prstech. Já se podepsal rychle, už nedočkavý dalšího kroku. Eliška ještě chvíli váhala. Nakonec začala psát.
25.7.2025 v Brně.... Eliška H*******
A stalo se. V ten moment ztratila svoje práva tak, jak je měla až doposud. Byl z ní pouze majetek, vlastněný předmět.
Vstal jsem od stolu a povídám: "Zvedni se, udělej dva kroky dozadu a klekni si."
"Ano, Pane," odpověděla a v tu chvíli jako by z ní všechno spadlo. Už nemusela nic řešit, jen dělat co se jí řekne. Cítila však, jak se jí do hlavy dere horkost. To bylo uvolnění toho všeho napětí a vzrušujících představ, které jí poslední měsíc nedávaly spát. Teď byly skutečné. Udělala teda přesně tak, jak jsem řekl.
Já se otočil a z šuplíku jedné komody vytáhnu onen obojek, který byl již zmíněn ve smlouvě. Přistoupím k ní, hledím do jejich vlahých očí plných očekávání a pokory. "Toto je symbol tvého postavení. Bez mého souhlasu jej nebudeš nikdy sundávat. Dokud patříš mě, nosíš ho. Rozumíš?"*
"Ano, pane, rozumím, pane."
Rukou si odhrne vlasy na stranu, abych jí ho mohl nasadit. Je to kvalitní kožený výrobek. Má vínově červenou barvu. Když jsem ho před týdnem kupoval, nevzal jsem cíleně obyčejný černý, protože by na ní zanikl. Tohle bude o mnoho lepší. Kromě kůže má rovněž prvky z jiného materiálu, a to ocelové zamykání na zámeček, který jí bude viset vzadu na krku, a na přední straně nerezové oko o průměru asi 4 cm. To bude sloužit jako místo pro přichycení vodítka, ale zároveň je na něm pověšená pěkná psí známka s nápisem "SLAVE." Když jsem jí ho utáhl kolem krku, trochu se polekala. Nečekala ho tak těsný. Nicméně je zevnitř příjemně polstrovaný a esteticky je daleko pěknější, když ji obepíná někde uprostřed krku a neplandá volně až kdesi na klíčních kostech. je pod ním místa tak na dva prsty.
"Teď patříš mně, jenom mně," povídám a strkám si klíček od obojku do kapsy ke svazku zbylých klíčů.
"Konečně..." pomyslí si otrokyně sama pro sebe.
Kapitola třetí - Zabydlování
První příkaz, co ode mne dostala, byl, aby se doplazila pro tašku a pokračovala s ní se mnou nahoru. Záměrně píšu doplazila, nesmí se v mé přítomnosti postavit, pokud jí to nedovolím, takže šla po čtyřech. Můj zrak se zaměřil na její pěkný zadek, který na mě zákonitě musela vyšpulit. Jakmile byla u tašky, začala ji jednou rukou pomalu strkat před sebou a potom ji pomalu s námahou táhla po schodech nahoru. Od prvních minut velmi poslušná, jako kdyby jí to snad bylo přirozené...
Když jsme došli do jejího pokoje, mohla v něm vidět svou postel, starou, vyrobenou z ocelových trubek. Stála v rohu místnosti. Dále tam měla spoustu hraček a propriet pověšených na hřebíčky různě okolo po stěnách, po domácku svařenou klec, co jsem pro ni udělal, velké zrcadlo, aby se viděla při tréninku postojů a protahování, jeden malý stolek s židličkou, kde se může upravovat, misku na jídlo a vodu vedle toho stolku na zemi a v protilehlém rohu místnosti naproti posteli záchod s kočkolitem, kdyby jí bylo někdy z jakéhokoliv důvodu odepřeno v noci opouštět svůj pokoj. To všechno z rohu místnosti pod stropem monitorovala malá kamera, kterou jsem mohl kdykoliv zkontrolovat na svém mobilu.
Poslední zařizovací předmět tvořila malá šuplíková skříň pro její osobní věci. Dovolil jsem jí, aby si do ní vybavila tu svoji tašku. Přesunula se tedy před komodu, sedla si na na paty a začala. K jejímu překvapení nebyla prázdná. Bylo tam pro ni ode mne nachystaných pár kousků spodního prádla, různých děvkovských oblečků a taky pár párů bot, převážně extrémně vysokých podpatků.
První si vyskládala svoje spodní prádlo a ponožky, obojeho měla asi na týden. Potom pár triček, tílek topů, dvoje šaty, jedny takové lehké letní a druhé plesové, krásné, černé. Potom jedny kalhoty, troje různé kraťasy , mikina a bunda kdyby náhodou, šatek atd. Další šly na řadu taštičky s hygienickým pomůckami a líčením. Potom už zbývalo jen několik málo dalších věcí, co povětšinou jenom tak ledabyle pohodila na dno posledního šuplíku. Když byla hotová, natočila se směrem ke mě a v nastavených dlaních mi podávala mobil a jakousi plastovou obálku.
"Mobil má vypnuté zaheslování, nebude Vás to obtěžovat a máte do něj pohodlný přístup, Pane."
"Velmi dobře, a co ta obálka, je tam všechno, jak jsme se domluvili?"
"Samozřejmě, Pane."
Oboje jsem přijal. V té velké plastové obálce byly jednak ony účtenky z dnešního dopoledne, které jí dle domluvy budu proplácet na účet. Dále tam je celá její peněženka a hlavně všechny doklady, který vlastní. Teď je nebude potřebovat, otrokyni by nebyly k ničemu, tudíž je všechny, OP, ISIC, kartičku pojištěnce i řidičák, pěkně uzavřu u sebe v trezoru a za měsíc jí to vrátím.
"Teď se svlékni do spodního prádla," povídám jí a ona se hned začíná činit sedne si na zadek a stáhne si kraťasy. Potom už opět klečící přetáhne přes hlavu tílko. Oboje odhodí vedle sebe, klečí a čeká, co bude.
"Tebe doma nenaučil skládat si svoje hadry? To tam taky děláš takový bodel?"
"Já.. ehm.. ne, Pane, omlouvám se, hned to uklidím."
"No a honem, na tohle si tady zvykat nebudeš holčičko, doba, kdy tě rodiče rozmazlovali skončila. Budeš fungovat a bude tady pořádek, rozumíme si?"
*"A-ano, Pane," a snaží se poskládat si ty věci, ovšem není to nic moc. Slečinka doma nikdy nic moc nedělala, byl jsem upřímně zvědavý, jak zvládne starost o celý barák a ještě chlapa do toho.
"Teď je jediný tvoje doma tady, a tady poroučím tady já!"
"Doma....," řekne polohlasem
