Jakub stál jako přimrazený, zatímco Ariel, ten nádherný, bledý cizinec, si s lehkostí svlékl mokrou bundu a položil ji na starou dřevěnou truhlu u dveří. Vzduch se kolem něj třpytil, nebo se to tak alespoň Jakubovi zdálo, a jeho vůně ..ta směsice deště, koření a něčeho nevyslovitelně lákavého ...se okamžitě rozlila po celé předsíni. Pod bundou měl černé, přiléhavé tričko, které dokonale obkreslovalo jeho štíhlou, ale svalnatou postavu. Jakub si všiml, že ačkoliv byl Ariel mokrý, jeho vlasy i oblečení vypadaly, jako by právě vystoupil z nějakého módního časopisu, nikoliv z deštivé roudenské noci.
„Neměl jste klíče?” zeptal se Jakub, snažil se znít přirozeně, ale jeho hlas zněl spíš jako pískání koťátka.
Ariel se na něj otočil s mírným úsměvem, který odhalil dokonalé, alabastrově bílé zuby. „Nebyly potřeba. Dveře byly otevřené. A i kdyby nebyly, déšť by mi to stejně nevadil.” V jeho hlase zněl náznak pobavení, nebo snad něco hlubšího.
Jakubovi se vybavily zprávy o mrtvých zvířatech a jeho studium rituálů, kde se často objevovaly zmínky o „bytostech noci”, které dokázaly přecházet mezi světy. Srdce se mu rozbušilo, ale paradoxně v něm narůstala i zvědavost, která přehlušovala strach. Byl Ariel lovec, nebo spíše... něco jiného?
„Pojďte do kuchyně,” řekl Jakub a snažil se udržet klidný výraz. „Mám čaj. Jste promrzlý.”
Ariel ho následoval. Jeho chůze byla tichá, elegantní, jako šelma. Když prošel kolem Jakuba, jemně se otřel o jeho ruku. Jakub ucítil chlad, až mrazivý chlad, který přišel z Arielovy kůže, ale zároveň i elektrický výboj, který ho projel od prstů až do morku kostí. Ariel se na něj sotva podíval, ale Jakub si byl jistý, že ten dotyk nebyl náhodný.
V kuchyni stál Jakub zády k Arielovi a snažil se tvářit, že se soustředí na přípravu čaje. Cítil Arielovu přítomnost za sebou. Bylo to jako být uvězněn v místnosti s dravcem ..ne nutně nebezpečným, ale rozhodně fascinujícím a plným nečekaných možností.
„Děkuji,” řekl Ariel tiše, když Jakub podal hrnek s horkým bylinkovým čajem. „Ale obávám se, že na čaj nemám chuť.”
Jakub se otočil. Ariel se na něj díval s výrazem, který nedokázal rozluštit. V jeho očích se něco míhalo – žár, temná touha, téměř hmatatelný hlad. Byl to ten stejný hlad, který Jakub zahlédl již u dveří, ale teď byl intenzivnější, téměř drtivý.
„Ale... jste přece promrzlý,” zamumlal Jakub.
Ariel se usmál, pomalu, lascivně. „Jsem. Ale to se dá napravit i jinak než čajem.” Udělal krok směrem k Jakubovi. Vzduch v kuchyni zhoustl.
Jakubovo srdce teď tlouklo jako splašené. Cítil, jak se mu chvějí ruce, ale zároveň se nemohl odtrhnout od Arielových očí. Byly jako ledová propast, která ho lákala k pádu. Cítil na sobě každý Arielův pohled, který klouzal po jeho tváři, krku, hrudi. Bylo to děsivé, ale i neuvěřitelně vzrušující.
„Co tady vůbec děláte?” zeptal se Jakub, snažil se vyhnout pohledu do jeho očí. „V téhle vesnici...”
Ariel se zastavil, jen pár centimetrů od Jakuba. Natáhl ruku a jemně se dotkl Jakubova krku, jeho prsty byly ledově chladné, ale dotyk spalující. „Hledal jsem,” zamumlal. „Hledal jsem někoho. Někoho, kdo by mi mohl ulevit od věčného hladu. Někoho... jako jsi ty, Jakube.”
Jeho palec přejel po Jakubově pulzující žíle na krku. Jakub sevřel rty, potlačil vzdech. Věděl, že by se měl pohnout, utéct, ale jeho tělo bylo paralyzované, jeho mysl omámená tou blízkostí, tím dotykem, tou myšlenkou na "hlad".
„Hlad po čem?” zeptal se šeptem.
Ariel se sklonil blíž, jeho dech, chladný jako zimní vítr, ovíval Jakubovu tvář. Jeho rty se téměř dotýkaly Jakubova ucha. „Po životě, Jakube,” zašeptal. „Po dotycích, po vášni... A po tvé krvi.”
