Nejkrásnější chvíle a začátky..
Táňa… byla jiná, měla pocit že to tak jak má být, jen s tím rozdílem našeho věku, které pomalinku odtávalo se soužití nás "dvou" ale nějak neomezovalo. Jako by začala mládnout a vrátila se o 15let zpět a začala žít ten život o který přišla "dříve" když byla těhotná.. doba, kdy každá holka skákala na diskotékách, nové poznání.. mladý život, škola atd. Měla už jiné kritéria, nová pravidla života, tak i přivést na svět nový život..to už byli jen další povinnosti tak i rozhodnutí.
Docvaklo mi o něco později.. že vlastně ta "pauza" mateřství, kdy se jí narodil syn.. tak se jí mládí přerušilo. Já byl ten který -- který Ji to mládí ji na chvilku vrátil zpět a mohla ho řídit pevně v rukou semnou a vrátit se zpět na začátek, kdy ho ztratila. Nechci to vyznačovat jako sobeckost, o tom žádná.. každý mladý člověk se musí vyřádit a pak i pro "někoho" spadnout na hubu aby pochopil že takový je život "tvrdý" ale život si řídíme sami a ne podle napsanýmu scenáři.
V její přítomnosti jsem cítil něco, co se těžko popisuje — směs klidu, něhy a tichého napětí. Jako by mezi námi proudila energie, kterou jsme oba cítili, ale nikdo ji nepojmenoval.
Návštěvy už nebyly jako návštěvy. Byly jako návraty. Do prostoru, kde jsem se cítil doma. Kde jsem věděl, kam sáhnout pro hrnek, kde jsem mohl v klidu sedět na gauči, kde jsem znal rytmus domácnosti. A Táňa? Ta mě přijímala s otevřeností, která byla víc než jen pohostinnost. Byla to důvěra.
Občas se na mě podívala tím zvláštním pohledem — jako by v něm bylo něco víc. A já, v sobě, cítil, že pro ni nejsem jen „kamarádův známý“. Byl jsem její hřebeček. Ne v tom povrchním smyslu, ale jako někdo, kdo jí přinášel radost, pozornost, možná i pocit, že je znovu viděná.
Před kamarádem (jejím synem) jsme si s Táňou museli držet odstup. Bylo to nepsané pravidlo, tiché porozumění, že to, co mezi námi vzniká, patří jen nám. A tak jsme se naučili mluvit očima, dotýkat se pohledem, a když už došlo na polibek nebo letmý dotek, bylo to na „tajňačku“.
Byly to chvíle, kdy se svět zpomalil. Když jsme se míjeli v kuchyni a naše ruce se na okamžik dotkly. Když jsem jí podal hrnek a naše prsty se setkaly o vteřinu déle, než bylo nutné. Když jsme se potkali na chodbě, a ona se na mě usmála tím svým tichým úsměvem, který říkal víc než slova.
A pak, když kamarád odešel do pokoje nebo se věnoval něčemu jinému, přišla ta kratičká chvíle — polibek za rohem, dotek na zádech, plácl po zadečku.. Táňa sáhla do trenek, Já zas kontrola do kalhotek "vlhká prcinka" prsty zalepené.. takové tiché „jsem tu“. Vše probíhalo hravě, tam kde se náhodou Táňa pro něco, ohnula do trouby.. byl jsem na blízku "tvrdé mý péro" které se trnulo přes legíny a cítil teplo a vlhko.. byli to chvíle kdy jsem se tu divokost se zatáhlímy drápy, držel na uzdě.. Bylo to jako hra jak kočka a myš.
V těch chvílích jsem cítil, že jsme si blíž než kdykoli jindy. A že to, co mezi námi roste, není jen touha. Je to důvěra. Sdílené ticho. A pocit, že jsme si navzájem dovolili být zranitelní.
Dny plné vzrušení postupně gradovaly. Už nestačily letmé doteky, tiché pohledy, ani polibky na tajňačku. Potřebovali jsme čas jen pro sebe. Promluvit si beze svědků. Být spolu bez přetvářky.
A tak jsme se domluvili. Já před kamarádem řekl, že jedu za příbuznými do jiného města. Táňa zas, že má domluvené víno u kamarádky. Ale pravda byla jiná... Mířili jsme na chatu. Na jednu noc. Jen my dva.
Cesta byla tichá, ale plná očekávání. V autě jsme si občas vyměnili pohled polibky, doteky, na její stehna.. po rukách, který říkal víc než slova. Na chatě bylo všechno prosté — dřevo, ticho, vůně lesa. Ale právě v té jednoduchosti se skrývala svoboda. Mohli jsme být sami sebou. Bez rolí, bez tajemství.
Táňa si sedla na pohovku, sundala bundu, podívala se na mě s tím klidným, ale hlubokým pohledem. „Tak jsme tu,“ řekla tiše. A já věděl, že to není jen o místě. Byli jsme tam — spolu. Opravdově.
Zatopil jsem v krbu.. připravil dřevo, a jak se plameny rozhořely, místnost se pomalu naplnila teplem. Venku se stmívalo, ticho lesa obklopovalo chatu jako ochranný plášť. Uvnitř se začínalo odehrávat něco, co jsme oba dlouho cítili, ale teprve teď si to mohli dovolit.
Táňa mezitím připravila lehkou, delikátní večeři. Všechno bylo jednoduché, ale s péčí — jako by každé sousto mělo být součástí večera, který si budeme pamatovat. Nechybělo víno. Jemné, červené, s vůní, která se mísila s dřevem a teplem z kamen.
Když se objevila ve dveřích, měla na sobě hedvábné "koktejlky" šaty. Lehké, splývavé, s pohybem, který připomínal vodu. A pod nimi… nic. Ale nebylo to provokativní. Bylo to důvěrné. Jako gesto, které říká: „Jsem tu. Opravdově. Bez bariér, vem si mě, jsem celá Tvá“
V tu chvíli se mezi námi rozhodovalo o touze. Rozhodovalo se o důvěře. O tom, že jsme si dovolili být zranitelní, otevření, a že jsme si vybrali jeden druhého — ne kvůli tomu, co se dá vidět, ale kvůli tomu, co se dá cítit.
Z večeře jsme si nakonec vzali jen pár soust. Ne proto, že by nebyla dobrá — Táňa ji připravila s péčí a jemností, která byla pro ni typická. Ale protože atmosféra mezi námi začala houstnout. Slova ustupovala tichu, pohledy byly delší, doteky jistější.
Bylo to, jako by všechno, co jsme si do té doby jen naznačovali, najednou dostávalo tvar. Naše polibky byly hladové, ale ne netrpělivé. Doteky byly odvážné, ale stále něžné. Bylo v nich všechno — napětí, touha, ale i hluboký respekt.
Moje ruce a prsty už Ji sjížděli po těle, zadeček na klitoris, prcinka už byla náramně připravená, vlhká až čvachtající.. její kozičky, bradavky jsem sál, kousal.. Táni ruce ze mě servala triko," šelma" pak rukou na mý "mladé péro" který bylo tvrdé připravené do prcinky.. přenesl jsem Táňu do kuchyňky, posadil Ji na linku... vrhnul se na její hladké nožky zlíbal jsem ji, vnitřek stehna na prcinku, která tekla jak "šťavnatá broskev "když kousneš a vše ti teče kolem, její šťáva se mísila se slinami.. vzal jsem Ji kolem pasu a otočil zády, jednu nožku ji dal na linku, v předklonil si Ji, vyšpulila na mě prcinku, nádherně otevřenou.. vzal jsem péro a pomalinku do "ní" vniknul.. neskutečná slast, vibrace.. Táňa vzdychala, začala něžně až zrychlovat, přirážela o "stošest" a první její orgazmus, který jsem cítil na mým "tvrdým péru" zabořené až po kořen, kdy mě jednou rukou držela za pytlík.. jak rozlévá se teplo po celém těle..energie, štávička teče po jejím stehně, nádherné teplo.. držel jsem aby si to užívala ještě déle a snažil ji udržovat v euforii.. tak abych nezačal stříkat hned, oddaloval jsem co šlo.. --tady chci zdůraznit.. neměl jsem tolik plný pytel, byl jsem připravený ale dostatek semene pro Táňu.
Vlídný její pohled, hned se na mě přitiskla a řekla "tak Hřebečku teď je řada aby jsi se mi teď a tady vycákal do prcinky ano ?" řekla jak učitelka.. líbezně až rozmazleně.. posadila se mi na linku kuchyně v roztáhlé póze, tak že paty si opřela o linku.. prcinku měla ve výšce mého péra.. nebyla potřeba pomoc ruky na vniknutí.. péro šlo krásně do prcinky samo.. šoustal v týhle poloze, jak na houpačce.. hrál jsem si sní, péro pomalinku vyndal, krásně, ladně přejel na pysky a pak rychle vrazil.. Táňa okamžitě vryla nehtama do mých zad, zavrněla a řekla to její "já se z tebe zblázním ty můj "hřebečku" mý tempo bylo ladné, to spojení bylo v synchronizaci, celou dobu jsem si koukali do očí kdy poznávali reakce co se nám líbí a "piloval" jsem její pocity k dokonalosti. Cítil jsem že už to na Táňu jde znova, oči v sloup, tváře se ji zabarvili do růžova, rty rudý, vlhký.. dal Ji znamení "jemné štípnutí na její zadeček" že hřebeček je připraven "stříkat" a naše tempo zplívalo, cítila že "hřebeček" už pulzuje v ní.. obě ruce si dala na můj zadek a přitáha si mě začala dlouze líbat a její nástup už další orgazmus, který byl epický.. Já začal stříkat .."po prvé do prcinky", ano začal jsem ji plnit, mladé semeno v její prcince měla blahodárné pocity, neskrávala pocit odhodlanosti a prcinku si nechala plnit.. Táňa byla divoká, třásla sebou.. linka vibrovala.. .. Táňa v sedmém nebi.. euforie, tiskla se na mě, záchěvy země, hřebeček držel a stříkal do prcinky, cítil jsem jak v sobě pak Táňa povolila, hřebeček jí krásně pomazlil, pomalinku vytáhnul pero z prcinky.. cítil jsem jak se jí šťávička s mojim semínkem roztéká po pracovní desce linky.
Dlouhý polibky který pak násobila, polibky na krku na těle, bříško.. vzala si mého "hřebečka" do pusinky, pěkně ho očistila, kuličky vzala do pusinky a lehounce si oddychla, zatočili se ji panenky v očích a vrhla se na můj krk a rameno, "jak holka co čekala na kluka, který se ji právě vrátil z vojny.."
Táňu jsem odnesl "odevzdanou" na pohovku. V náručí byla lehká jako dech, ale v srdci těžká jako okamžik, který měl všechno změnit. Její ruce se mi opíraly o ramena, oči se vpíjely do mých, a v tom tichu mezi námi bylo víc než slova. Táňa se usmála. Ne tím společenským úsměvem, ale tím, který si člověk schovává pro chvíle, kdy ví, že je milován. A já cítil, že tohle není jen tělesné. . Byla to odpověď na všechny nevyřčené otázky. Ležela vedle mě, dech se jí pomalu uklidňoval, a v očích měla zvláštní lesk — směs úžasu, něhy a něčeho, co se nedá snadno pojmenovat. Otočila se ke mně, pohladila mě po tváři a s tichým úsměvem zašeptala:
„Hřebečku… to bylo tak krásné.“
Její hlas byl měkký, ale v těch slovech bylo všechno. Překvapení. Vděčnost. A možná i něco, co si sama neuměla vysvětlit. Pak dodala, skoro jako by mluvila spíš pro sebe:
„Krásné… hluboké… chvílemi jsem nechápala, co se děje. Co se mnou děláš?“
A já tam jen ležel, Táňa na mé hrudi, držel ji za prcinku která krásně odtála a vnímal, že to, co jsme právě prožili, nebylo jen fyzické. Bylo to setkání dvou duší, které si dovolily být spolu naplno. Bez masek. Bez strachu. Jen s tím, co je skutečné...
