Vytáhl provazy. Jeden, druhý, třetí. Pozorovala jsem ho, jak si je chystá, pokládá si je vedle sebe, dívá se střídavě na ně a na mě a přemýšlí, kde začne.
Čekala jsem na pokyn, který měl každou chvíli přijít a nedočkavě pozorovala jeho pohled, který bloudil po mém těle. Natáhl se po mé ruce a já s láskou sledovala, s jakou péčí ji zavazuje a svazuje k té druhé. Sledovala jsem, jak provaz obtáčí kolem dokola, proplétá ho, jak se moje ruce stávají jednou a jeho oči sledují vlastní práci. Jak je zaujatý. Jak se mu to líbí. Vzrušuje ho to. Miluje to. A já miluju být jeho. Vlastní mě. S každým nádechem vnímám, jak moc zase vzrušuje mě, když mu patřím. Celá.
Vidím jeho oči, jak se na mě dívají, sledují můj spokojený úsměv, ujišťují se, že je vše tak, aby to vyhovovalo nám oběma. Když si potvrdí, co potřeboval vidět, pokračuje dál ve svazování, dokud mě nemá přesně tak, jak chtěl. Jsem jeho. A můžu si to připomínat po celý zbytek dne, kdy vidím obtisky od provazů na svých rukou, s potěšením sleduji, jak krásně byly svázané k sobě a myslím na to, jak skvělé je, patřit někomu takovému. A čím víc patřím já jemu, tím víc cítím, jak patří on mně. Je můj. Můj Pán.
