Zpráva přišla pozdě večer. Ahoj, viděla jsem tvoje fotky na Insta. Moc se mi líbí, jak pracuješ se světlem. Děláš i soukromé focení mimo ateliér?Klikl jsem na profil.
Modelka podle fotek spíš žena, která přesně ví, jak vypadá, a umí to využít. Žádné laciné pózy, spíš jistota, že nepotřebuje dokazovat nic navíc.
Odpověděl jsem: Díky. Ano, dělám. Co máš na mysli? Trvalo pár minut, než odpověď přišla: Chtěla bych něco komorního. Ne klasické glamour, spíš atmosféru. Teplo, voda, svíčky. Možná wellness nebo vana. Nic vulgárního. Jen nálada.Zastavil jsem se u toho slova Zní to zajímavě. Máš nějakou konkrétní představu, nebo to necháš na mně? Mám místo. Můj známý má wellness studio, po zavíračce tam bývá klid. Dám ti adresu. A jestli ti to vyhovuje, můžeme se sejít v pátek večer. Chvíli jsem přemýšlel, než jsem napsal zpět. Pátek, večer, wellness, svíčky. Souhlasím. Přinesu světla, ale možná je ani nebudeme potřebovat. Usmála se v emoji. Tak jo. A jedna podmínka žádné publikování fotek. Tyhle budou jen pro mě. Možná pro tebe, pokud se ti budou líbit. Ten tón jistý, ale ne vzdálený.
Přesně takový, který nutí člověka představovat si víc, než je napsáno.
Ještě chvíli jsme si psali o detailech o barvě světla, o koupeli, o tom, jestli chce, aby bylo něco vidět víc, něco míň. Nebylo to flirtování. A přece mezi řádky bylo cosi, co mě nutilo dívat se na její zprávy znovu. Když jsem pak vypnul počítač, měl jsem zvláštní pocit.
Jako by focení, které mě teprve čekalo, už začalo ne ve světle svíček, ale někde mezi obrazovkou a představou, která pomalu ožívala v mé hlavě.
Pátek se přiblížil rychleji, než jsem čekal.
Od rána jsem byl neklidný. Kontroloval jsem vybavení, i když jsem věděl, že ho stejně použiju jen minimum. Objektivy, náhradní baterie, malý stativ, dálková spoušť. A pak svíčky. Koupil jsem celé balení různé velikosti, barvy, dokonce i několik vonných, i když jsem tušil, že vůně nebude na fotkách vidět.
Zůstávala otázka, co si obléct. Fotograf by měl splynout s prostředím, ale ne vypadat, jako že tam nepatří. Nakonec jsem zvolil tmavou košili, lehkou bundu a černé kalhoty. Jednoduché, nenápadné.V šest večer přišla zpráva .Už jsem tam. Kód ke dveřím 2479. Přijď rovnou dolů do wellness části, je to vzadu za recepcí
Cestou jsem přemýšlel, jaké to bude. Focení s někým, koho člověk zná jen z pár zpráv, je vždycky trochu skok do neznáma. Ale tentokrát to bylo jiné. Něco na jejím tónu, jistotě, jakou měla, mě zneklidňovalo a zároveň přitahovalo.
Wellness bylo tiché. Jen slabé světlo z chodby a tlumený šum vody.
Otevřel jsem dveře a ucítil teplo, vůni dřeva a páry. Na stole ležely svíčky, ručníky, pár drobných rekvizit skleněná koule, vínová látka, miska s plátky růží.
Ahoj, ozval se tichý hlas.
Stála u vířivky. Vlasy stažené do uzlu, přes ramena přehozený župan.
Jsem ráda, že jsi přišel, řekla a usmála se.
To místo je dokonalé, odpověděl jsem, zatímco jsem pokládal tašku s vybavením.
Chtěla jsem, aby to bylo jiné než ateliér. Tam je všechno moc… přesné. Tady se dá dýchat, řekla tiše a rozsvítila pár svíček.
Plameny začaly tančit po stěnách, světlo se odráželo od vody. Teplo vzduchu se mísilo s jemným pachem vosku.
Zvedl jsem fotoaparát, zkusil pár testovacích záběrů. Stíny se chovaly přesně tak, jak jsem doufal.
Necháme to jen na svíčkách, řekl jsem. „Jsou perfektní.
Přikývla.
Dobře. Tak já se připravím.
Odešla za zástěnu. Slyšel jsem šustění látky, pak tiché šplouchnutí vody.
Zůstal jsem stát s fotoaparátem v ruce, světlo svíček se odráželo v objektivu a všechno kolem zpomalilo.
Když se vrátila, vstoupila do světla tiše, jako by do něj patřila odjakživaVoda ve vířivce se leskla jako tekuté sklo.
Kolem plály desítky svíček některé na okraji, jiné dál na policích. Jejich plameny se chvěly a zrcadlily ve vodě, v páře, i v jejích očích.
Vzduch byl těžký a vlhký. Každé nadechnutí vonělo po vosku a teplé vodě.
Zvedl jsem fotoaparát, ale chvíli jsem nefotil. Jen jsem ji pozoroval.
Seděla napůl ve vodě, vlasy měla rozpuštěné a vlhké. Pára se kolem nich zvedala a občas zachytila světlo svíček, které se v nich rozprsklo do jemných zlatých záblesků. Vypadalo to, jako by měla ve vlasech oheň.
Můžeme? zeptal jsem se tiše.
Přikývla, nepatrně.
Cvaknutí závěrky se rozlehlo prostorem. Po každém záběru jsem čekal, dokud se voda znovu neuklidnila. Vše bylo zpomalené, měkké, plynulé jako by čas ztratil tvar.
Zkus se trochu pohnout k levé straně, řekl jsem. „Tam, kde se světlo láme do páry.“
Udělala krok, a ten pohyb byl tak pomalý, že pára kolem ní zatančila. Na chvíli se její tělo ztratilo v mlze jen obrys ramen, světlo svíček a kousek vlasů, které se třpytily jako žhavé nitky.
Zachytil jsem to. Cvaknutí. A další.
Takhle, vydechl jsem, spíš pro sebe.
Podívala se ke mně, koutky úst jí zlehka cukly do úsměvu.
Ty nefotíš lidi, řekla pak tiše. Ty fotíš, co je mezi nimi.
Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem pomalu spustil fotoaparát a sledoval, jak se jí po rameni svezla kapka vody, jak se pára kolem ní rozptýlila a zase vrátila.
Byla to chvíle, kterou jsem nechtěl přerušit ani slovem, ani pohybem.
Svíčky kolem nás dohořívaly a v jejich slabém, zlatavém světle se všechno zdálo měkčí, skutečnější.
Dáme si pauzu? zeptal jsem se nakonec.
Ano, přikývla a opřela se o okraj vířivky. Vlasy se jí rozprostřely po vodě, v nich zůstalo světlo svíček, které se pomalu rozpíjelo jako barva na hedvábí.
Sedl jsem si naproti. Pára se vznášela mezi námi, jako by se nechtěla rozhodnout, ke komu patří.
Víš, řekla po chvíli, vždycky jsem se bála takových focení. Ale tohle je… jiné.
Možná proto, že tu nejde o tělo, odpověděl jsem. „Jde o světlo.
Na okamžik se usmála. A o to, kdo ho drží.
Svíčky zapraskaly. Pára se pohnula.
A všechno kolem se ztišilo, jako by i voda čekala, co bude dál.
Poslední snímek.
Závěrka cvakla tiše, skoro neslyšně a pak se ozvalo jen šumění vody.
Pára pomalu klesala k hladině, světlo svíček ztratilo sílu, jejich plameny se nakláněly, jako by i ony cítily únavu.
Odložil jsem fotoaparát na ručník a protáhl si prsty.
Hotovo, řekl jsem tiše.
Otevřela oči. Už?
Ano, pousmál jsem se. Víc by to ani neuneslo… světlo je unavené.
Zasmála se ne nahlas, jen tím měkkým, tichým smíchem, který se nešíří prostorem, ale zůstane někde blízko u tebe.
Ty mluvíš o světle, jako by bylo živé.
Někdy je, odpověděl jsem.
Zůstala chvíli ve vodě, než vstala. Kapky jí stékaly po zádech, ztrácely se v páře. Sáhla po ručníku, pomalu se do něj zabalila a posadila se na lavičku.
Já mezitím sfoukl první svíčku.
Plamen sykl a místnost se ponořila do polostínu.
Ukážeš mi něco? zeptala se.
Přikývl jsem a posadil se vedle ní. Na displeji se rozsvítily první snímky.
Světlo obrazovky se odráželo v její tváři. Dívala se soustředěně, klidně.
Tady… ukázal jsem na jednu fotografii, „to světlo ve vlasech, vidíš? To byla náhoda. Odraz svíčky přes páru.
Naklonila se blíž. Cítil jsem vůni vody a vosku, i teplo, které z ní sálalo.
Vypadá to, jako bych ho měla v sobě,“ řekla tiše.
Chvíli jsme mlčeli. Jen jsme seděli a sledovali, jak se na displeji střídají obrazy.
Každý z nich byl jiný, ale všechny měly v sobě něco, co se nedalo vysvětlit.
Nechci, abys ty fotky mazal, řekla nakonec.Neměl jsem to v plánu.
Pousmála se. Dobře. Až je upravíš, pošli mi pár z nich. Ale ne všechny.
Proč ne všechny? Některé… patří jen tomu večeru.
Když jsem odcházel, wellness už bylo skoro ve tmě. Poslední svíčka dohořívala, pára se ztrácela.
Ještě jsem se otočil seděla tam, zabalena v ručníku, s hlavou skloněnou, a světlo jí kreslilo kolem vlasů zlatý lem.
Zavřel jsem dveře.Venku byla noc. Chladná, tichá, a přesto naplněná stejným teplem, které zůstalo tam uvnitř.
Cítil jsem, že některé okamžiky nejsou určené k tomu, aby se sdílely.
Stačí, že existovaly aspoň jednou, aspoň pro dva lidi.
Uběhly dva dny.V bytě bylo šero, jen modravé světlo z monitoru osvětlovalo stůl. Na obrazovce se střídaly fotografie z pátečního večera jedna po druhé, pomalu, jako by měly svůj rytmus.
Klik.Na první byla pára, která se zvedala nad vodou. Světlo svíček se lámalo a mizelo v mlze, zůstával jen obrys.
Klik. Další snímek vlasy, které se leskly jako rozžhavené dráty, kapky vody, které vypadaly jako jiskry. A oči. Klidné, ale hluboké, s něčím, co tam ten večer možná nebylo vidět.
Zvětšil jsem fotografii.V rohu rámu se zrcadlil můj vlastní odraz rozmazaný, téměř neznatelný.
Na okamžik jsem měl pocit, že tam pořád jsme. Ona, já, světlo svíček a voda, která šeptá o věcech, které se nesmí vyslovit.
Sáhl jsem po šálku kávy, už dávno studeném.Zastavil jsem se u jedné fotografie, která mě přitáhla víc než ostatní.
Na ní se neotáčela k fotoaparátu. Hlavu měla skloněnou, vlasy částečně zakrývaly tvář. Ale v tom záběru bylo všechno teplo, ticho, dech.
Chvíli jsem ji jen pozoroval.Potom jsem kurzorem označil soubor a uložil ho stranou, do složky bez názvu.
Nepojmenované, jako ten večer.Telefon na stole krátce zavibroval.
Zpráva: Viděla jsem pár záběrů, co jsi poslal. Jsou krásné. Díky. A… možná bychom to mohli někdy zopakovat. Ale jinak. Díval jsem se na ta slova dlouho.
Pak jsem je nechal být, bez odpovědi.
Na monitoru zůstala poslední fotografie záběr, který jsem si nechal pro sebe.
Pára, svíčky, voda.
A mezi tím ticho, které se nedá zachytit, jen znovu prožít.
