Arielova slova, ten chladný šepot o krvi, rezonovala Jakubovou myslí. Jeho palec stále spočíval na Jakubově tepně, a každý úder jeho srdce se zdál být zesílený, téměř bolestivý ve své intenzitě. Jakub cítil, jak se mu ježí chloupky na zátylku, ale zároveň ho zaplavoval podivný, hluboký klid. Strach byl sice přítomen, ale byl to strach, který se mísil s neodolatelnou fascinací. Jako by stál na okraji propasti, věděl, že pád je nevyhnutelný, ale zároveň ho lákala hloubka pod ním.
Ariel se odtáhl jen o milimetr, jeho oči, ty ledově modré drahokamy, se upíraly přímo na Jakuba. „Pojď blíž, Jakube,” zašeptal, a tentokrát v jeho hlase zněl příkaz, tichý, ale nekompromisní. Bylo to, jako by se jeho slova nešířila vzduchem, ale pronikala přímo do Jakubovy mysli, obcházela jeho vůli a usazovala se hluboko v jeho podvědomí.
Jakub neměl na výběr. Jeho nohy se pohnuly samy od sebe, zkrátily vzdálenost mezi nimi. Teď už se Arielovy chladné prsty nesoustředily jen na Jakubův krk, ale stáhly ho blíž, jejich těla se téměř dotýkala. Arielova bledá tvář byla tak blízko, že Jakub cítil jeho dech – chladný a sladký zároveň.
„Podívej se mi do očí, Jakube,” přikázal Ariel, a jeho hlas byl nyní ještě hlubší, téměř hypnotický.
Jakub se snažil vzdorovat, odvrátit zrak, ale bylo to marné. Jeho pohled byl připoután k Arielovým očím, které se zdály být teď ještě intenzivnější, s temným vírem uprostřed, který ho vtahoval dovnitř. Cítil, jak se mu rozplývá vědomí, jak se mu myšlenky stávají nejasnými, mlhavými. Jeho vlastní vůle se stahovala, ustupovala, nechávala prostor Arielovi.
„Teď mě poslouchej, Jakube,” řekl Ariel tiše, jeho hlas nyní zněl jako nejjemnější pohlazení. „Jsi můj. Tvé tělo, tvá mysl, tvé touhy. Jsou mé.”
Jakubovi se zamotala hlava. Cítil, jak se mu do žil vkrádá teplo, které nemělo nic společného s venkovním chladem, ale spíše s ohněm, který se rozhořel v hloubi jeho nitra. Byl to oheň touhy, poddajnosti, úplné a naprosté odevzdanosti.
„Ano,” zašeptal Jakub, jeho vlastní hlas mu zněl cize. „Jsem tvůj.”
Ariel se usmál. Tentokrát to byl úsměv dravce, který dostal svou kořist, ale zároveň i úsměv milence, který získal to, po čem toužil. Jeho prsty se posunuly z Jakubova krku k bradě a jemně ji pozvedly.
„Dobrý chlapec,” zašeptal Ariel, jeho rty se jen o vlásek minuly Jakubových. „Budeš mi sloužit, Jakube. Budeš mou hračkou, mým společníkem, mým... zdrojem. A budeš to milovat.”
Arielovy oči se na okamžik rozzářily s nečekanou, téměř krvelačnou jiskrou, ale pak se opět zklidnily do hypnotické modře. Jakub se necítil vyděšený. Necítil se ani zdrcený. Místo toho ho zaplavoval pocit úlevy, jakoby břemeno jeho vlastního rozhodování bylo najednou pryč. Vše, co teď existovalo, byl Ariel.
Ariel se pomalu sklonil, jeho rty se jemně dotkly Jakubovy šíje, těsně pod uchem. Jakub se zachvěl, ale ne odporem, nýbrž čirým očekáváním.
„A teď, můj milý Jakube,” zašeptal Ariel, jeho dech mu zvedal vlasy. „Ukaž mi, jaký jsi poslušný.”
Jakubovo tělo se napjalo, připraveno splnit každý, i ten nejmenší rozkaz. Cítil, jak se v něm probouzí něco nového, něco temného a neznámého, ale zároveň vzrušujícího a nesmírně lákavého. Byl zcela v Arielově moci, a to, co by dříve považoval za noční můru, se teď jevilo jako nejkrásnější sen. Sen o podrobení, o vášni, o životě ve stínu upíra.
