Bar nových začátků - soutěžní povídka

Kurevský život. To bylo první, co mi prolítlo hlavou, když jsem si to štrádoval do toho zapadlýho baru na rohu. Čtyři roky s Luckou, čtyři roky, kdy jsem si myslel, že mám všechno pod kontrolou – a pak bum, najdu ji v naší posteli s mým kámošem Tomášem. S Tomášem, co mi půjčoval auto, když jsem měl bouračku, a co jsme spolu chlastali na chatě. Fakt peckový kamarádství, ty vole. Chtělo se mi zvracet, ale místo toho jsem si vzal bundu a vypadl. A teď jsem tady, v tomhle baru, co vypadá, jako kdyby ho někdo vybavil z bazaru z devadesátek. Neonový nápisy, lepivý pulty, smrad lihu a levnýho piva. Ale je mi to jedno. Potřebuju se zlit.

Sedám si k pultu, objednávám si panáka Jacka. „Rovnou dvojitý,“ vrčím na týpka za barem. Je mladší, možná kolem pětadvaceti, s vlasama, co mu padají do očí, a s takovým tím pohodovým úsměvem, co máš chuť mu hned věřit. Na zástěře má nášivku se jménem – Radim. Fajn, Radime, nalej a neotravuj. On ale nejen naleje, ale hned se opře o pult a povídá: „Těžkej den, co?“ „Těžkej život,“ odseknu a kopnu do sebe panáka. Štípe jak prase, ale je mi to jedno. „Dej mi další.“ Radim se zasměje, nalije, ale pořád na mě kouká. „Vypadáš, jako bys chtěl někomu rozbít hubu. Nebo aspoň něco rozmlátit. Co se děje?“ Normálně bych mu řekl, ať si strčí zvědavost do prdele, ale něco na něm je. Není to ten klasický barman, co jen leští sklenky a kecá o fotbale. Má v očích takovou divnou jiskru, jako kdyby ho fakt zajímalo, co mi je. Nebo aspoň umí dobře hrát, že jo. Tak mu to vyklopím. O Lucce, o Tomášovi, o tom, jak jsem teď sám a jak mi přijde, že každej na světě je hajzl. On poslouchá, občas přikývne, dolije mi sklenku. A pak, když domluvím, se jen tak lehce usměje a řekne: „To je pěkně na hovno, kámo. Ale víš co? Někdy musíš všechno poslat do hajzlu, abys našel něco lepšího.“

„Jo, jasně,“ zavrčím, ale něco na těch jeho slovech mě zasáhne. Možná je to ten jeho tón, nebo ten pohled, co mi projíždí až někam do žaludku. Nebo je to jen ten chlast, co mi začíná mlžit hlavu. V každém případě, Radim je nějakej magnetickej. Přestávám vnímat ty lidi kolem, ten hluk, ten smrad. Vnímám jenom jeho, jak se pohybuje za pultem, jak mu svaly hrajou pod tím přiléhavým trikem, jak se mu koutky zvedaj, když na mě mrkne. Kurva, Petře, co to s tebou je? To je ten chlast, nebo co? „Kolik ti je?“ zeptám se, jen abych něco řekl, protože ticho mezi náma začíná být divný. Těžký. Jako kdyby se tam něco hromadilo. „Dvacettři,“ odpoví a přitom si mě prohlíží. „A tobě?“ „Třicet,“ zamumlám. „A připadám si na sto.“
On se zasměje, hluboce, a ten zvuk mi vibruje někde v hrudi. „Třicet je přesně ten věk, kdy začínáš chápat, že svět je pěkný bordel, ale taky může být i zábavnej. Stačí si vybrat, co chceš.“ „A co chceš ty?“ vyletí ze mě, než si to stihnu rozmyslet. Kurva, proč jsem to řekl? Ale Radim se jen usměje, ještě širší, a nakloní se přes pult blíž. Cítím jeho dech, voní po mátový žvýkačce a troše whisky, co si sám dřív cucnul. „Já? Já chci všechno,“ řekne tiše, skoro jako šepot.

Radimův šepot mi pořád zní v hlavě. Kurva, co to znamená? A proč mi z toho naskakuje husí kůže, i když mám v sobě už tři panáky a půlku piva? Sedím na té rozvrzaný barovce a civím na něj, jak se vrtí za pultem, leští sklenku, co už dávno září, a přitom na mě občas střelí pohledem. Takovým tím pohledem, co ti říká: „Vím, co chceš, ale ještě si to nepřiznáš.“ A já si fakt nejsem jistej, jestli to chci přiznat. Ale něco v těch jeho očích je, v tom, jak se mu rty zvedají, když se na mě dívá. „Co furt tak koukáš?“ vybafnu, protože to ticho mezi náma je už tak nabitý, že by to mohlo odpálit pojistky v celým baru. Potřebuju něco říct, nebo se zblázním. Radim se uchechtne, odloží sklenku a opře se o pult, tak blízko, že cítím teplo jeho těla. „Koukám, protože je na co,“ řekne a mrkne na mě. Kurva, to byla narážka, nebo si to jen domýšlím? „Jo, jasně, na zhroucenýho třicátníka, co má chuť všechno kolem sebe podpálit,“ odseknu a snažím se znít sarkasticky, ale můj hlas zní spíš jako chraplák, co má žízeň po něčem jiným než po chlastu. „I zhroucenej třicátník může mít svý kouzlo,“ odpoví Radim a nakloní se ještě blíž. „Hlavně když má takový ty oči, co říkají: ‚Pomoz mi zapomenout.‘“ Srdce mi buší, jako kdybych právě uběhl maraton. Co to kurva je? To mě balí, nebo si ze mě jen dělá srandu? Ale ten jeho pohled není žádná sranda. Je v něm něco hladovýho. Jako kdyby mě chtěl sežrat, a já si nejsem jistý, jestli bych se bránil. „A ty jsi co, nějaký terapeut za barem?“ zamumlám, abych získal čas, a kousnu se do rtu, protože najednou si uvědomím, že si ho prohlížím – jeho krk, co se zvedá z toho trika, jeho svalnatý ruce.

„Terapeut, zachránce, milenec... vyber si,“ řekne. „Co bys chtěl, Petře?“ dodá a poprvé použije moje jméno. Zní to v jeho puse jinak. Hrubě. Intimně.„Já... já chci dalšího panáka,“ vyhrknu, protože to je jediný, co mě napadne, aby tohle napětí přežilo. Ale Radim se jen zasměje, nalije mi, a když mi podává sklenku, jeho prsty se lehce dotknou mých. Je to jen vteřina, ale cítím to až někam do páteře. Jako elektrický šok, co tě probudí, i když jsi myslel, že už jsi dávno mrtvej. „Pomalu, kámo,“ řekne tiše. „Některý věci chutnaj líp, když si je vychutnáš.“ A pak se odtáhne, jako by nic, a jde obsloužit nějakýho opilce na druhým konci pultu. Já zůstávám sedět, s tou sklenkou v ruce, a cítím, jak mi v kalhotách něco tvrdne. Kurva. To se mi nestalo ani s Luckou, ne tak rychle. Co tenhle kluk se mnou dělá?
Další hodinu se to mezi námi pořád stupňuje. On hází narážky, já je chytám a vracím, i když mi to nejde tak hladce jako jemu. „Nezvládáš moc chlast, co?“ řekne, když se mi trochu zamotá hlava. „Možná bys měl zkusit něco jinýho, co tě postaví na nohy.“ „Jako co?“ odpovím a zkouším ho přečíst. On se jen usměje, nakloní se přes pult a zašeptá: „Počkej tady do zavíračky, ukážu ti to.“


A pak už je to tady. Bar se pomalu vyprazdňuje, poslední štamgasti se loudají ven, a Radim začíná uklízet. Křičí na mě, abych neodcházel, že mi dá ještě jednoho na cestu. Ale oba víme, že žádná cesta nebude. Sedím tam, srdce mi buší, ruce mám zpocený, a koukám, jak zhasíná neony a zamyká dveře. Klíč cvakne v zámku, a najednou je ticho. Jen my dva, v tom jinak prázdným baru, a vzduch je tak hustý že bys ho mohl krájet nožem. Radim se otočí, opře se o dveře a podívá se na mě. „Tak co, Petře? Pořád chceš toho panáka, nebo zkusíme něco zajímavějšího?“

Stojí opřený o dveře, s tím jeho šibalským úsměvem, a já cítím, jak mi krev buší v uších, v žilách, v kalhotách. Kurva, co dělám? Ale než si stihnu odpovědět, moje nohy mě samy zvednou z té barovky a jdu k němu. Každý krok je těžší, ale nemůžu zastavit. On na mě kouká, oči má jako dva plameny, a když jsem kousek od něj, natáhne ruku, chytne mě za triko a přitáhne si mě. Jeho rty dopadnou na moje, tvrdě, hladově, a já mám pocit, že mě někdo praštil obuškem do hlavy. Jeho pusa je horká, chutná po whisky a po něčem, co nedokážu pojmenovat, ale chci to žrát dál. Líba mě, jako kdyby mě chtěl rozpustit, jeho jazyk se proplétá s mým, a já mu to vracím, i když jsem úplně mimo. Ruce mu sjedou na můj zadek, sevře ho, a já vyheknu do jeho pusy, protože to je tak kurevsky intenzivní, že mi málem vybouchne hlava.
„Ty vole,“ zamumlám, když se na chvíli odtáhne, ale on se jen ušklíbne a strhne mi triko přes hlavu. Moje ruce dělají to samý, zvedám mu to jeho přiléhavý triko a najednou stojíme proti sobě, hrudník na hrudník, oba ztěžka oddychujem. Má kůži rozpálenou, pár chlupů na prsou, a já si uvědomím, že ho chci ochutnat. Ale než stihnu něco udělat, Radim mě přitlačí ke zdi baru, kolenem mi roztáhne nohy a začne mi rozepínat kalhoty.

„Co, co děláš?“ vyhrknu, ale můj hlas zní jako chraplák, co prosí o víc. On se jen zasměje, klekne si přede mě a stáhne mi džíny i s boxerkama najednou až ke kotníkům. Můj pták vyskočí, tvrdší, než kdy byl, a já cítím, jak mi rudnou tváře. Kurva, tohle je šílený. „Uvolni se, Petře,“ řekne Radim a jeho hlas je teď hlubší, skoro jako vrčení. A pak to přijde. Jeho rty se dotknou špičky mého ptáka, jen lehce, jako kdyby ho chtěl ochutnat, a já zasténám tak hlasitě, že mě to vyděsí. On se na mě podívá, s tím jeho úsměvem a pak ho vezme do pusy, celého. Hluboko, horko, mokro. Jeho jazyk se točí kolem žaludu, líže tu citlivou kůži pod ním, a já mám pocit, že se mi podlomí kolena. Chytím ho za vlasy, nevím, jestli ho chci odtáhnout, nebo přitlačit blíž, ale on to bere jako povzbuzení. Začne mě kouřit, pomalu, ale pevně, jeho rty kloužou po mém ptákovi, a přitom mě masíruje rukou u kořene.

„Kurva, Radime...“ vzdychám, protože to je tak dobrý, že se mi točí hlava. On se na chvíli odtáhne, jen aby se usmál, a pak se pustí do mých koulí. Vezme jednu do pusy, jemně ji saje, převaluje ji jazykem, jako kdyby to byl bonbón. Je to tak intenzivní, že se musím opřít o zeď, jinak bych se sesypal. Druhou kouli masíruje prsty, tlačí na ni, tahá, a já jenom sténám, protože tohle je něco, co jsem nikdy nezažil. Lucka mi nikdy nic takového neudělala, a já jsem teď v jinym vesmíru.
A pak přijde další šok. Cítím jeho prst jak mi vjíždí mezi půlkama. Než stihnu zaprotestovat, tlačí na můj zadek, jen lehce, ale dost na to, aby mě to prohlo jako luk. „Uvolni se,“ zašeptá znovu, a já to udělám, protože jsem teď jenom těsto v jeho rukou. Jeho prst vklouzne dovnitř, pomalu, a ten pocit je tak divný, tak cizí, ale zároveň taky výborný, až se mi zatmí před očima. Přitom znovu kouří mýho ptáka, rychleji, hlouběji, a jeho prst se ve mně hýbe, trefuje něco, co mě nutí křičet.

„Radime... já... kurva!“ vyheknu, a pak to přijde. Orgasmus mě smete jako lavina. Stříkám mu do pusy, znovu a znovu, a on to všechno chytá do pusy a polyká, Jeho jazyk mě čistí, dokud nejsem úplně suchý. Klesnu na zem, zadýchaný, zpocený, a koukám na něj, jak si otírá pusu a usmívá se, jako kdyby právě vyhrál závod. „Ty vole... co to bylo?“ vydechnu, protože jsem úplně mimo. Zmatený, ale tak naspídovaný, že bych mohl zbořit zdi. Bylo to kurva dobrý. Ne, bylo to nejlepší, co jsem kdy zažil. Radim se zvedne, rozepne si kalhoty a jeho pták je najednou přede mnou – tvrdý, lesklý, pěkně velký. „Teď je řada na tobě,“ řekne s tím jeho šibalským tónem. Do prdele, já to nikdy nedělal. Ale po tom, co mi ukázal, mu to dlužím. A hlavně – hrozně mě to láká ho zkusit ochutnat.

Kleknu si, ruce se mi třesou, a vezmu ho do ruky. Je horký, tvrdý, a já si připadám jako idiot, co neví, co dělá. Olíznu špičku, chutná slaně, trochu divně, ale není to špatný. Pak ho vezmu do pusy, jen kousek, protože víc nedám. Snažím se napodobit, co dělal on, ale je to boj. Dusím se, kašlu, a Radim se zasměje, ale ne zle. „Pomalu, Petře, jen si hraj,“ řekne a hladí mě po vlasech. Tak to dělám – lížu, saju, rukou ho honím, a i když to není žádné mistrovství, Radim začíná sténat. Po chvíli mě chytne za hlavu, párkrát přirazí a pak se udělá. Jakmile ucítím první teplé výstřiky jeho semene vyplivnu mu péro z pusy. Stříká mi na bradu, na triko, a já to jen otřu, protože jsem pořád v šoku, že jsem to udělal. „Fajn první pokus,“ řekne Radim a zvedne mě na nohy. „Příště to vychytáš.“
„Příště?“ zamumlám, ale on se jen ušklíbne a políbí mě, a já vím, že tohle nebyl konec.

Sedím na zemi, pořád zadýchaný, s chutí Radima na rtech a jeho semenem na triku. Kurva, co se to se mnou děje? Ještě před hodinou jsem byl chlap, co chtěl jen spláchnout zradu svý ex, a teď jsem tady, s tvrdým ptákem a hlavou plnou myšlenek, co by mě normálně vyděsily. Ale s Radimem to není děsivý. Je to jako droga. Chci víc, i když si to pořád nechci přiznat. On stojí nade mnou, kalhoty pořád rozepnutý, s tím jeho šibalským úsměvem, co mi říká, že tohle byl jen začátek. „Vstávej, Petře,“ řekne a natáhne ke mně ruku. Jeho hlas je teď hlubší, skoro jako příkaz, a já poslechnu, i když mi nohy ještě trochu vrávorají. Chytí mě za zápěstí, pevně, ale ne tvrdě, a táhne mě za sebou. „Pojď, ukážu ti, co se dělá za barem.“
„Co.? Za barem?“ zamumlám, ale už jdu, jako poslušný pes, co čeká na další odměnu. Přejdeme za pult, odsune bokem sklenice a flašky a udělá místo. Smrdí to tu pivem, lihem a něčím, co je asi Radimova kolínská. Pak mě přitlačí břichem k pultu, a já cítím jeho tělo za mnou, horký, pevný, naléhavý.
„Vystrč ten zadek,“ zašeptá mi do ucha, a jeho dech mě pálí na krku. Kurva, to není vůbec dobrý, to je tak šílený, ale moje tělo poslouchá dřív, než moje hlava stihne protestovat. Vyšpulím zadek, ruce se mi opírají o pult. Jsem úplně odkrytý, zranitelný, a přitom tak nadržený, že bych mohl znovu explodovat.
„Uvolni se, kámo,“ řekne Radim, a pak cítím jeho prsty – kluzký, asi si je olízl nebo našel nějaký lubrikant. Jeden prst mi sjede mezi půlky, pomalu, jen krouží kolem mého otvoru, a já se napnu, protože to je pořád divný. Ale jeho druhá ruka mě hladí po zádech, uklidňuje mě, a tak se pomalu uvolňuji. Ten prst vklouzne dovnitř, jen kousek, a já vyheknu, protože to není bolest, ale něco jinýho. Intenzivního. Radim se nehýbe, jen čeká, a pak začne prstem pomalu kroužit a zajíždět do mě víc a víc. Protahuje mě, a já začínám sténat, i když se za to stydím.

„To je ono,“ zamumlá a přidá druhý prst. Teď je to víc, tlak, plnost, ale on nikam nepospíchá, je tak šikovný, že mě to nebolí. Naopak – cítím, jak mi pták zase tvrdne i když jsem se před chvílí udělal. Jeho prsty se ve mně pohybujou, roztáhnou mě, trefujou něco, co mě nutí křičet, a já se musím kousnout do rtu, abych nevzbudil půlku ulice. „Ještě jeden,“ řekne a přidá třetí prst. Teď je to už na hraně, ale on ví, co dělá. Masíruje mě, protahuje, a jeho druhá ruka mi sjede na ptáka, lehce ho honí, jen tak, aby mě udržel na hraně. „Kurva, Radime...“ vzdychám, protože to je tak úžasný, že už nevím, kde jsem. On se zasměje, a pak cítím, jak jeho prsty mizí. Slyším šustění, cvaknutí – asi otevřel šuplík – a pak zvuk trhání obalu. Kondom. Srdce mi buší, protože vím, co přijde, a jsem z toho vyděšenej, ale zároveň to chci víc než cokoliv jinýho. „Neboj se, Petře,“ zašeptá, a pak cítím špičku jeho ptáka, jak tlačí na můj řitní otvor. I přes kondom cítím, jak je horký. Připadá mi obrovský. Pomalu vklouzne dovnitř, jen kousek, a já zasténám, protože to je moc. Ale Radim je trpělivý a čeká, hladí mě po bocích, a pak přirazí trochu hlouběji. Bolest se míchá s rozkoší. Musím se zapřít o pult ještě víc, protože mi nohy slábnou. Začne se hýbat, pomalu, ale pravidelně, a jeho ruka mi pořád honí ptáka, pevně, v rytmu jeho přírazů. „Ty vole, jsi tak krásně těsnej,“ zamumlá, a jeho hlas je tak sexy, že mě to žene ještě víc. Přiráží rychleji, hlouběji, a pult pod náma vrže, sklenky na něm cinkají, jako kdyby jsme hráli nějakej pojebanej koncert. Jeho pták mě plní, trefuje ten bod, co mě nutí křičet, a jeho ruka na mém ptákovi je neúprosná. Pevně mě svírá, zrychluje tempo. „Stříkej, Petře,“ zašeptá mi do ucha, a to mě dorazí. Orgasmus mě smete, stříkám na pult, na jeho ruku, a moje tělo se třese, jako kdyby mnou projel proud. Radim přirazí ještě párkrát, pak zasténá, a cítím, jak se kondom ve mně plní.

Chvíli jen stojíme, zadýchaný, zpocený, mezi těma sklenicema. On mě políbí na krk, lehce, a pak se odtáhne, sundá kondom a hodí ho do koše. „Není špatná, tahle noční směna,“ řekne s úsměvem, a já se musím zasmát, i když jsem pořád v šoku, co jsem to vlastně udělal.

Stojím opřený o ten lepivý pult, kalhoty pořád u kotníků, zpocený jak po maratonu a s hlavou, co se mi točí jako po litru vodky. Radim si vedle mě zapíná kalhoty, s tím jeho šibalským úsměvem, jako kdyby právě jen umyl sklenky a ne mě. Kurva, co jsem to provedl? Ale víš co? Bylo to tak sakra dobrý, že mi to ani nevadí. Lucka a Tomáš mi můžou políbit prdel – a Radim už to vlastně udělal, ne?

„Tak co, Petře, ještě jeden panák na cestu?“ mrkne na mě a sahá po flašce, co stojí mezi těma cinkajícíma sklenicema, co jsme málem shodili. „Ty vole, myslíš, že po tomhle ještě zvládnu chlast?“ zasměju se, ale hlas mám pořád chraplavý, jako kdybych celý večer křičel na koncertě. On se jen uchechtne, nalije dva panáky a jeden mi podá. „Na nový začátky,“ řekne a přiťukne si se mnou. Koukám na něj, na ty jeho vlasy, co mu padají do očí a napadne mě, že tohle možná fakt není konec, ale začátek něčeho doteď nepředstavitelného. Ale kurva dobrýho. „Na nový začátky,“ zamumlám a kopnu do sebe panáka. Radim se opře o pult, kouká na mě a pak řekne: „Víš, Petře, tenhle bar má jednu vadu. Po zavíračce je tu hrozně bordel. Ale myslím, že jsme ho dneska pěkně... uklidili, ne?“ A mrkne, jako kdyby právě vymyslel nejlepší fór století. Já se rozchechtám, až mě bolí břicho. „Jo, kámo, uklidili jsme to jak profíci. Ale příště si vem hadr, ať to tak nelepí.“ On se zasměje, hodí po mně utěrkou a pak si mě přitáhne na poslední rychlou pusu. „Příště, Petře. A teď šup ven, nebo tě tu nechám zamčenýho do rána.“

Vylezu z baru, nohy mě pořád moc neposlouchají a venku mě praští chladný vzduch. Otočím se, vidím Radima, jak zhasíná poslední světla, a napadne mě, že tenhle večer byl možná ten nejlepší způsob, jak poslat všechno starý do prdele. A víš co? Už se těším, až přijdu na další rundu.