V rušném knihkupectví, skrytém v tiché boční uličce staré Prahy, se poprvé setkaly Ema a Sofie. Ema pracovala jako knihovnice, Sofie jako ilustrátorka dětských knih, která sem často chodila hledat inspiraci.
Jednoho deštivého odpoledne si Sofie všimla Emy, jak se s obdivuhodnou trpělivostí snaží najít zapomenutý svazek poezie pro staršího zákazníka. Její jemné pohyby a soustředěný výraz Sofii okamžitě zaujaly.
Od té chvíle začaly jejich náhodná setkání v uličce s beletrií přerůstat v něco víc. Nejprve to byly jen letmé úsměvy, pak krátké konverzace o oblíbených autorech a nakonec dlouhé hodiny strávené povídáním v malé kavárně za rohem. Ema oceňovala Sofiin nespoutaný, umělecký duch a Sofii přitahovala Emčina klidná síla a vřelost.
Jejich láska rostla pomalu, opatrně, jako vzácná květina. Bylo to spojení, které jim oběma dodávalo pocit domova a bezpečí. Jednoho večera, když se Praha zahalila do zlatého světla zapadajícího slunce a zvony z nedalekého kostela odbíjely sedmou hodinu, stály na Karlově mostě. Sofie se otočila k Emě, srdce jí bušilo a v očích se jí honila všechna ta slova, která dosud nebyla vyřčena.
"Ema, já... zamilovala jsem se do tebe," zašeptala, hlas se jí mírně třásl.
Ema se usmála, úsměvem plným porozumění a úlevy, jako by slyšela přesně to, v co doufala. Jemně vzala Sofii za ruku a propletla jejich prsty.
"Já do tebe taky, Sofie. Už dávno."
V tom okamžiku pro ně přestaly existovat zvědavé pohledy kolemjdoucích i ruch města. Byly jen ony dvě, spojené tichým slibem lásky, která byla stejně přirozená a krásná jako řeka protékající pod nimi. Věděly, že ať už před nimi stojí jakékoli překážky, společně je překonají.
