Vzduch v lese byl chladný a voněl po vlhkém jehličí a tlejícím listí, vůně, kterou Sára vždy milovala. Ale dnes jí ten známý klid nestačil. Každý krok na měkké lesní půdě, každé šustění listí pod nohama, jen prohlubovalo prázdnotu v jejím srdci.
Vzala si volno a odešla do jejich staré chaty v horách, místa, které si vybrala, aby našla klid. Místo toho v ní procházka probouzela jen vzpomínky a palčivou touhu.
Došla na mýtinu, kde se před rokem smála s Petrem. Seděla na staré, dřevěné lavičce, slunce jí hřálo do tváře, ale ona cítila jen chlad. Vzpomněla si, jak ji tady poprvé políbil, jak se jeho rty dotkly jejích a jak se jí podlomila kolena. Vzpomněla si na sílu jeho paží, když ji objal, na jeho smích, který se rozléhal po údolí, a na jiskru v jeho očích, když se na ni díval.
Zavřela oči a představila si, že stojí vedle ní. Cítila jeho přítomnost tak silně, že ji to bolelo. Toužila po jeho doteku, po jeho hlase, po tom, jak ji dokázal rozesmát i v ty nejhorší dny.
Les byl nádherný, ale jeho krása byla pro Sáru jen kulisou k její osamělosti. Každý strom, každý pták, každá květina jí připomínala, co ztratila.
S těžkým srdcem se zvedla a vydala se zpět k chatě. Cesta, která měla být útěkem do klidu, se změnila v pouť plnou touhy a smutku. Věděla, že příroda jí může nabídnout mír, ale jen ten jeden muž jí mohl nabídnout domov a naplnit prázdné místo v jejím srdci.
