Vysoký, ramenatý chlapi, zarostlí týpci, na kterejch jsem mohl oči nechat.
No a protože byli bílí a bylo to mimo turistickou sezónu, bylo mi jasný, že jsou to ti, co přiletěli za mnou.
Zdálo se to jako dobrej nápad, postavit odsolovačku se solárním pohonem a najmout si na to týpky z Česka.
Tady na rovníku, mezi desítkami atolů a stovkami ostrovů, je ale každej dobrej nápad tak trochu velkej problém.
A přesně proto jsem potřeboval je.
Tři techniky, kteří si prošli dost špínou světa, a ještě víc spravili.
A kdybych měl upřesnit lokaci… no, řekněme, že by se téhle trojici a jejich osvětový činnosti v oblasti elektroinstalací popularizace opravdu nemusela líbit.
Byli to chlapi, co se o sobě moc nevyjadřují.
Neumí se chlubit. Umí jen udělat věci, který ostatní považují za nemožný.
A když jsem je viděl tam stát u malého letištního výlezu, zkoumat mě od hlavy k patě nebylo těžký pochopit, že jsem pro ně prostě „ten týpek z Evropy, co si myslí, že ví, co dělá“.
První, Petr, ten nejvyšší, s ramenama jak skříň, si stáhnul z hlavy kšiltovku a odhalil ostře střižené tmavé vlasy.
Druhej, Marek měl vousy, jaký v Praze vidíš jen u týpků, co padli do crossfitu a už toho nenechali.
A ten třetí, blonďák Tomáš s tetováním přes půl krku, měl výraz člověka, co se budí i spí s podezřením, že všechno okolo je jedna velká improvizace.
A možná měl pravdu.
Vzduch byl těžkej a hustej tak, že se skoro dal krájet mačetou.
Když jsem k nim došel, první promluvil ten blonďák:
„Vy jste Milan?“
Kývl jsem.
„Dobře,“ řekl jsem a ani jsem se neusmál. „Auto je tamhle.“
Nebyla to nabídka.
Byl to pokyn.
A já věděl, že s těmahle třema to tak bude celý.
Žádný zbytečný řeči.
Naházeli bagáž do auta a vyrazili jsme. Žádný hra na formality.
Jenom chlapi uprostřed vlhkýho tropickýho vzduchu, kterej obepínal těla jako další vrstva kůže.
Ještě když jsme šli k autu, všiml jsem si jedný věci, oni byli mokří ještě dřív, než je udeřilo vedro. Jako by z těch jejich těl sálalo něco těžšího než pot.
A já jsem se přistihl, že se těším na večer. Vždycky, když někomu řeknu, co dělám za práci, lidi si myslí, že to je úžasnej job, ale on většinou není.
Ale jsou výjimky a já měl pocit, že jedna teď zrovna začíná.
Protože s takovejma třema, v takovýhle exotický prdeli světa… se nestane nic obyčejnýho.
Z auta jsme přeházeli všechno do člunu. Týpek, který nás vez člunem na náš ostrov se ptal na váhu, a to bylo vtipný, všichni jsme řekli 99 Kg.
Když jsme po té hodině na člunu dorazili k základně, která působila přesně tak, jak ostrovní stavby v období dešťů působí, vždycky trochu jako sen, trochu jako torzo, a hodně jako místo, kde se žádná evropská pravidla nevyskytují.
Moje království.
Dva lodní kontejnery postavené do elka a za nima třetí.
Jeden kancelářsko–dílenský, druhý obytný šatna, sprcha, kuchyňka, dvě malé ložnice.
Mezi nimi dvorek, na něm přístřešek z plechu a pod ním jídelní stůl, který pamatuje lepší roky.
Třetí kontejner byl sklad.
A dusno.
Neskutečné dusno.
Vzduch hustý, jak kalná teplá voda.
Už se zatahovalo. Jižní obloha nabírala ten kovový odstín, který znamená jediné, brzy bude pršet, a hodně.
„Tady žiju já,“ ukázal jsem na kancelář, kde byla stará postel, stůl, dvě židle a ventilátor, co vrčel, ale nefoukal, vzduchotěsná a chlazená skříň se serverem a muj kufr, kterej sloužil zároveň jako trezor a místo, kam nechci aby proniklo vlhko a hmyz.
Chlapi jen kývli. Ten největší řekl:
„My jsme viděli fotky ložnice, to je náhodou super, teď jsme byli skoro měsíc v Iráku a tohle je proti tomu luxus.“ Měli malý eseróčko a všichni tři byli jednatelé a jediní zaměstnanci, bylo složité je sehnat a ještě složitější najít termín.
Pak jsem je vzal dál, ukázat materiál, rozpracovaný rozvody, trubky, kabely, dvě velké bedny s měděným drátem a přípravou na strukturovanou kabeláž a celou hrubou stavbu, která bude za rok čisté technologické centrum pětihvězdičkového resortu. Všechno podle jejich zadání.
Teď to teda byl jen obdélník z betonu, podzemní stavba, tma, černé stěny a louže vody na podlaze.
„Tady budete mít svoje království vy,“ řekl jsem.
„Dobře,“ odpověděl blonďák, kterému už se tričko lepilo na záda.
„Tady to aspoň nebude takový vedro.“
„To si piš, že bude,“ dodal prostřední a prstem si setřel pot z čela.
Na chvíli zafoukal vítr.
Kov kontrukce před vchodem zavrzal.
V dálce zahřmělo.
„Půjdeme zpátky,“ řekl jsem. „Za chvilku to přijde, je období dešťů.“
Jakmile jsme přišli, zablesklo se a okamžitě zhaslo světlo.
„Elektřina nejde,“ řekl největší.
Nijak překvapeně.
Spíš jako člověk, kterej je zvyklej, že v jeho oboru se nic neobejde bez toho, že něco nejde.
Ještě není úplná tma, a mám tady venkovní sprchu, kdyby se vám nechtělo do šatny, kde je na chcípnutí.
„V pohodě,“ řekl prostřední. „Jsme na rovníku, ne v hotelu.“
Blonďák vytáhnul láhev, ještě studenou od letu, a pozvednul ji jako trofej.
„Grantska,“ řekl hrdě. „Akce dva plus jedna.“ A já nakoupil dvakrát.
V tu chvíli se v kuchyňce otevřely dveře a vykoukla Fatma.
Malá, rychlá, nezbytná.
Ta, která tu držela svět v chodu, jídlo, prádlo, čistý ručníky, občas i trochu zdravého ženského rozumu.
„Sendviče!“ oznámila tónem ženy, která ví, že tři chlapi a jeden Evropan přijdou unavení, hladoví a žízniví.
Na stole přistála plechová mísa plná club sendvičů, každý zabalený v papíru a mísa hranolek a čtyři lahve vody.
„Já jdu,“ dodala, už s helmou v ruce. „Bouřka přijde za deset minut. Já nechci zmoknout.“
Její stará modrá Vespa z roku 1975, lak oloupaný, chrom zašlý, ale motor nesmrtelný, zaburácela venku a Fatma zmizela, než kdokoliv stihl říct děkuju.
To byla celá ona.
Blonďák otevřel Grantsku prstem tak silným, že prorazil papirovou plombu bez zaváhání.
Podal mi láhev.
„Dej si první,“ řekl.
Já na to automaticky sáhl po skleničkách.
„Počkej,“ zvedl obočí a uchechtl se. „První flašku pijeme z jedný lahve. To je naše tradice.“
Ten smích byl nakažlivej.
Upřímnej.
Chlapskej.
Napil jsem se.
Pálilo to.
Ale sedlo to.
„Tohle je lepší než úvodní formality,“ řekl ten největší, když si vzal láhev a pořádně si loknul.
A začali jsme si všichni představovat.
Já jim řekl svoje jméno, i když už ho už znali.
Oni mě postupně zasypali svými:
Petr. Marek. A blonďák Tomáš.
Každej úplně jinej typ, ale dohromady to fungovalo jak dobře seřízený generátor.
Jedli jsme sendviče, rukama hranolky, pilo se z jedné láhve, smáli jsme se.
Tomáš vyprávěl, jak jim na letišti v Dubaji kontrolovali batohy a našli cívky kabelů.
„Mysleli si, že pašujeme měď,“ smál se. „A my jen elektrikáři. Arabskej celník ukázal na mý tetování a řekl, že vypadám nebezpečně. Já mu řekl, že jsem nejhodnější v partě.“ Smál se Petr.
Druhou láhev jsme otevřeli, když se spustil první vítr.
Plech střechy nad námi zavibroval, jako by si odkašlal.
Vlhkost se dala krájet, ale vzduch byl příjemnější.
Pohledy chlapský.
Někdy krátký, někdy delší, někdy úplně mimo význam slov.
Byli jsme už lehce opilí tak akorát, aby se atmosféra rozvolnila, ale svět se nepřeklopil.
Tomáš náhle vstal.
„Jdeme do moře!“ zvolal radostně.
„Do vody se tady v noci se nechodí,“ řekl jsem rozhodně. „Žraloci.“
Petr zvedl hlavu: „Jsou tu žraloci?“
„Jsme na rovníku. Jsou všude tam, kde je hluboká tma a krvavej měsíc.“
Všichni ztichli, jako by to byla legenda, které se má věřit.
„Tak aspoň sprcha!“ navrhl Jirka a mávnul směrem k obytnému kontejneru.
Jenže přesně v tu chvíli…
…se nebe roztrhlo.
Bouřka, první rána.
Tak silná, že vibrace prošla stolem a nám vibrovaly hrudní koše.
A pak to přišlo.
Zhaslo úplně všechno.
Proud šel do háje.
Ventilátor se zastavil.
Světlo zmizelo.
Zůstala jen tma a zvuk deště, který bušil do plechu.
Jediné světlo bylo občasné modrobílé záblesky přes listy palem.
A taky teplo — obrovské, hutné, dotěrné teplo.
Marek si stáhl tričko.
„Tak to bude zajímavá noc,“ pravil.
Tomáš se opřel o stůl, jen v kraťasech, spocenej, rozesmátej.
Petr se podíval na mě, poprvé trochu jiným pohledem než pracovním.
„Tak co šéfe,“ řekl pomalu, „jak to tady přežijeme?“
A přesně v tom okamžiku tma, déšť, tři chlapi, jeden tropický ostrov a já jsem věděl, že noc ještě nekončí. Tušil jsem, že spíš právě začíná.
„Klid, v pohodě, klidně se umyjte chlapi, bouřky tu vypadaj děsivě, ale to je tím mořem kolem nás,“ řekl jsem. „Jo a sprcha sice není luxus, ale funguje.“
Dal jsem jim baterky, staré Maglity, těžké jak zbraně. A oni se se smíchem vydali do šatny.
Já si šel na chvíli sednout do kanceláře opřít se, dát se dohromady.
Z toho dne, z té bouřky, z těch tří.
Nejradši bych se vyhonil, protože ty jejich dvojmysly mě párkrát rozpálily.
Ani jsem si na něj nesáhnul a ozvalo se zaklepání.
Hned na to dvě krátké rány pěstí, přesně styl chlapa, kterej nečeká na svolení.
Otevřel jsem.
Byl to Tomáš, ten blonďák.
Vlasy už mokré, kraťasy přilepené od potu a vlhkosti, hrudník se zdvihal těžkým dechem.
A baterka mu osvětlovala polovinu obličeje, což mu dodávalo výraz nějakého vikingského technika.
„Hele… ta voda neteče,“ řekl a podrbal se za krkem. „Pustili jsme to, nic. A kluci už zase chlastaj místo toho, aby se myli..“
V tu chvíli mi to došlo.
„Do prdele,“ vydechl jsem. „Já vám neřekl o kohoutu na stropě. Nádrž se ohřívá nahoře. Ten ventil je nahoře, kvůli té ohřevné nádrži. Taková ta černá plastová, tam se přečerpává voda na ohřev“
Tomáš se zasmál.
„Půjdeš tam se mnou?“ zeptal se.
Ne otázka.
Nenucený pokyn.
Jako by to byla nejpřirozenější věc na světě.
Vyšel jsem s ním zpátky do obytného kontejneru.
Dusno se dovnitř nahrnulo jako pára z kotle.
Bouřka osvětlila palmy venku, modrý stroboskopický záblesk protáhl čas.
„Ty vole fakt bouřka, tys nelhal“, řekl Petr.
Byl to na ně ale pohled.
Petr a Marek úplně nazí, s kapkama potu na zádech, ramenou, prsou, prdelích.
Svítilny ležely na zemi, takže místnost byla osvětlená jen občasnými blesky zvenku.
To světlo dopadalo na jejich těla jako na sochy v muzeu, jenže tyhle sochy žily, smály se, mlátily se ručníkama.
„Ty vole, neteče to!“ řval Petr a prásknul Marka ručníkem přes zadek.
Marek se ohnul, zasmál se a vrátil mu to.
„Kdyby aspoň ten proud šel! Zapnul bych větrák. Tady je jak ve výhni!“
Ta místnost byla malá.
Fakt malá.
A byli tam tři chlapi mokří, zpocení, nahatý, bez ostychu.
Prostor doslova vibroval.
A já mezi nima.
Tomáš za mnou se opřel o rám dveří, ručník přes rameno. Měl nádherný tetování, na krku a na prsou až dolu na břicho.
„Tak co, šéfe?“ řekl tiše, skoro s úsměvem.
„Ukážeš nám, jak se to tady otevírá?“
Bouřka už mlátila plech střechy jako bubeník, kterej má špatný den.
„Tady,“ řekl jsem a ukázal nahoru.
„Kohout je ve stropě. Musí se otočit naplno.“
Než jsem stihl dojít k tomu žebříkovému stupátku přidělanému na stěnu, ozval se hluboký, klidný Petrův hlas:
„Já tam vylezu.“
Petr, ten největší z nich.
Nahý, široký, zpocený.
Široký svalnatý stehna, nohy pětačtyřicítky.
Stál tam, jako by to byla jeho sprcha, jeho kontejner, jeho ostrov.
Přistoupil k tomu stěnovému kovovému žebříku, byly to tři úzká stupátka, nic víc, položil ruce na kov a vyšplhal nahoru tak, že mu pracoval každej sval na zádech. Všimnul jsem si, jakou má pěknou prdel.
V té malé místnosti to vypadalo jako záběr z filmu.
Blesk venku, jeho ramena v modrém světle, kapky potu stékající po páteři.
„Hej, bacha,“ zavolal Marek. „Ať nespadneš, to kovový klouže jako svině!“
Petr se zasmál.
Takovým tím samčím, samovolným smíchem chlapa, kterej se cítí ve svým těle jako doma.
„Neboj,“ zamručel. „Drží mě příroda.“
Pak natáhl ruku ke stropu a nedosáhl.
„Kurva,“ zafuněl. „Je to vejš než jsem myslel.“
Tomáš se ke mně otočil:
„Lehce to neuděláme, co?“
A pak to přišlo samo.
Zvedl baterku, šel blíž k Petrovi a řekl:
„Počkej, já ti podržím.“
Jenomže v tom malém prostoru nebylo kam jít.
A tak jsme se všichni tři já, Tomáš a Marek natlačili pod Petra.
Těla vedle sebe, ramena na ramenou, kůže na kůži.
Žádný prostor.
Žádný odstup.
Jen jejich dech, tělesné teplo a bouřka, která zvenku přitlačovala atmosféru ještě níž.
To už jsem myslel, že mi praskne čurák.
„Držím,“ řekl Marek, položil ruku na Petrovo stehno, jako když jistíš horolezce.
A v tu chvíli jsem byl tak blízko, že jsem ucítil teplo jejich těl jako druhou kůži.
Marek za mnou, Tomáš po boku, Petr nade mnou čtyři chlapi v prostoru, kde bys sotva roztočil ručník. To se mi snad jenom zdá, napadlo mě.
„Zkus to otočit,“ řekl jsem tiše, protože najednou se nehodilo mluvit nahlas.
Petr natáhl ruku.
Vypjal hrudník.
Svaly se mu napnuly.
Nade mnou bylo jeho chlupaté podpaží.
A pak řekl:
„To je utažený jako kráva a klouže to. Držte mě někdo.“
Marek se zasmál.
„Však tady jsme všichni tři ti držíme, to ti nestačí?“
Petr se spustil o pár centimetrů níž, natlačil se hrudníkem do stěny… a jeho stehno sjelo přímo ke mně.
To nebyl dotyk.
To byla nehoda, o kterou příroda sama řekla: teď.
Můj dech se zastavil.
A Petr to poznal.
„Máš to?“ znovu zamručel, tentokrát hlubší, skoro dunivě.
„Jo,“ vyšlo ze mě.
A jeho stehno zůstalo přesně tam, kde bylo.
Teď už to nebyla náhoda.
Nachýlil se ještě o centimetr víc.
Stačil jeden další pohyb a stalo se to.
Zátka nahoře v nádrži klapla.
Kohout se pohnul.
Sprcha začala téct.
A nikdo se ani nepohnul.
Protože něco silnějšího, než voda teklo právě v tom prostoru mezi námi.
Tomáš udělal krok blíž.
Marek přestal dýchat.
A Petr… ten zůstal viset nade mnou, se stehny u mýho boku, s tělem napjatým jak luk.
„Hotovo,“ řekl tiše.
Ale to byla jen technika.
To, co bylo skutečně hotovo, viselo mezi námi — horké, těžké, nepojmenované.
Sprcha už zurčela, ale nikdo tam nešel.
Stáli jsme pořád ve čtyřech v té malé umývárně, kde se pára míchala s potem, whisky a tropickým vzduchem, který měl v sobě víc živočišnosti než kyslíku.
A pak to udělal blonďák Tomáš.
S úsměvem, kterej jsem viděl už v autě, takovej ten „hele, my ti to klidně řeknem“ výraz.
Podal mi tu otevřenou lahev.
Držel ji za hrdlo dvěma prsty, jako by mi nabízel něco, co oba víme, že není jen whisky.
„Hele,“ řekl. „My se tady s klukama… občas nějak zabavíme. Spolu“
Řekl to lehce.
Neutrálně.
Jako něco, co se na rovníku v období dešťů prostě děje.
A pak se uchechtl a opřel se zády o plechovou stěnu.
Petr ten největší, se jen usmál koutkem.
Takovým tím „teď už je to venku, kámo“ způsobem.
Já jsem nahmátnul hrdlo láhve, napil se ale Marek ji nepustil.
Naše prsty se dotkly.
A ani jeden z nás ten dotyk nepřerušil.
„Neboj,“ řekl tiše.
„Neděláme nic, co by někomu nebylo příjemný.“
„Ale jo,“ „Občas jo, řekl a chytil mě za bradu a přiblížil se, ale místo mě políbil Mareke. „Nikdo tady nehraje na… normy a pravidla, dořekl Petr.“
Ticho.
Jen sprcha s tekoucí vodou čůrkem a bouřka venku. Marek vypnul sprchu a já jsem si všimnul, že má z těch tří největší břicho, je nejchlupatější a je fakt sexy.
Zadívali se na mě tři chlapi, ani ne tak, že by čekali nějaký povolení.
Ale tak, že mi dávají možnost pochopit něco, co mezi nimi evidentně fungovalo dávno.
Marek se napil z lahve hned po mně, bez otření hrdla. Pohled nezpustil z mýho.
„Tu třetí flašku vypijeme spolu. My čtyři,“ řekl.
Tomáš natáhl ruku, Marek mu ji podal, a když se napil on, podal jí mně, jako by se nic nedělo.
Petr vzal další flašku a postavil ji na polici.
„A sprchování počká, nejsme žádný princezny,“ řekl a začal chcát do kanálku a já musel uznat, že na to jak jsme všichni pod parou, má pořád dobrou koordinaci.
Peťo ti si dobytek, že chčiješ takhle bez dovolení. Řekl Marek a jeho hlas byl hlubší než bouřka venku. Co když Milan nemá rád chlapi, co chčijou ve sprše.
A pokračoval „Hele… chceš vědět, jak to mezi náma je, nebo ne?“
Ta věta byla výzva.
A zároveň pozvánka na akci.
Mezi čtyřma chlapama v tropický umývárně se sprchou za zády.
„Já mám rád chlapy, co chčijou kde se jim zachce.“ Řekl jsem, abych rozbil případné obavy, že jsem netykavka.
Petr si vzal whisky, upil a podal mi ji bez jediného slova.
Když jsem ji bral, jeho ruka se dotkla mýho předloktí.
První byl Petr. Ten největší. Svaly jak z oceli, ruce jako svěráky. Položil mi ruku kolem ramen.
Tak, že jsem ucítil, jak má ruku teplou, těžkou a pevnou.
A nepustil .
Díval se mi přitom do očí ne vyzývavě, ne drze, ale s takovým tím tichým klidem velkýho chlapa, kterej ví, že mu stačí jeden pohyb, aby změnil dynamiku celé místnosti.
Marek, se posunul blíž k nám.
Ne provokativně spíš přirozeně, jako když se v malé místnosti všichni posouvají tam, kde je víc energie než světla.
Moje rameno se mi o něj na okamžik otřelo.
Byl rozpálenej z vedra a whisky.
Svaly pod kůží pevný, ne vysekaný do magazínu, ale chlapsky pevný, funkční, těžký.
A on se neodtáhl.
Tomáš se proti nám opřel o plechovou zeď a řekl „Hele,“
„Mezi náma třema si fakt nikdo na nic nehraje.“
Petr mě pustil.
A pak mě zlehka chytil za paži, jen aby mě odsunul centimetr stranou.
Vzal jsem si zpátky lahev.
Napil se.
A když mi ji bral Marek z ruky, jeho prsty přejely po hřbetu mý dlaně, a zatímco pravou rukou si přihnul lahev, aby si loknul, levou mě chytil za krk, podal Petrovi lahev a přitisknul rty na ty moje a pustil mi tu dávku whisky do pusy se slovy.
„Nepolykej to, dej to Petrovi“
Podíval jsem se na Petra a ten se mi nastavil a já viděl zblízka jeho krásně tmavý oči a ostře řezanej obličej.
Zcela vědomě pak otevřel pusu a vytáhnul ze mě whisku smíchanou se mýma a Markovými slinami a v tu chvíli se mezi nás nacpal Tomáš, kterej byl první z tý trojice, kterej mě chytil za péro přes kraťasy a převzal si dávku od Marka.
To se ale už Petr věnoval mejm kraťasům.
Zatímco mi je svlíkal, Marek mě začal líbat.
Vysokej skoro jako já, svalnatej, tmavej a opálenej.
Objímali se a líbali a třeli tvrdejma rozkrokama o sebe, ale Petr byl najednou zase mezi náma.
A poznával mý tělo od bradavek přes břicho až k tvrdýmu ocasu.
Hrál si se mnou jazykem, pak mi vzal ruku a naslinil mi prsty a přejel mou rukou po jeho stojícím stožáru. Petr měl obrovskou kládu, všechno na něm bylo gigantický. I chuť, výdrž a taky mysl.
Byl to úžasnej pocit, dotýkat se těch tří chlapů na jejich nejcitlivějších místech.
Pokaždý, když jsem Markovi přejel po žaludu, přenesla se křeč i do mýho těla.
Cejtil jsem, jak mi někdo sevřel ocas.
To byl ten okamžik, kdy jsem přestal sledovat, kdo co dělá.
A říkám, „chlapi, já ztrácím kontrolu a přehled, nevím, čí ruce jsou kde.
„Myslím, že bys to měl přestat už řešit, takhle si nic neužiješ kámo“, řekl Tomáš.
No, a to by byla velká škoda, protože naše firma je tady široko daleko ta nejlepší, řekl Petr, plácnul mě přes prdel a já jsem začal cítit jeho tvrdou obrovskou kládu mezi půlkama.
To mě docela vyděsilo, jednak jsem nebyl ani trochu připravenej ta takový věci a pak, jeho čurák byl ze všech největší už klidový poloze.
Chytil mě zezadu za ruce pod lokty a v podstatě mě donutil přenést na něj svou váhu, což bylo příjemný, zároveň mě to dost znehybnilo.
A tak jsem se s jeho kládou narvanou mezi půlkama nebránil Markovi, který měl lehce kousal do levé bradavky ani Tomášovi, kterej se mi zabořil do podpaží a já cítil jeho jazyk a všimnul si hada, kterého má vytetovaného na krku. Je dobrej, co? Řekl Marek a si myslel mě, protože Petr za mnou odpověděl „Řikal jsem vám, že to bude zajímavej týpek, že to musíme vzít, i když ta vodní bilance vypadá podivně“.
Chtěl jsem se zeptat na tu vodní bilanci, ale Petr začal pomalu ojíždět, jen tak lehce, jen špičkou ocasu. V každém případě by se nehodilo to ho tahat byznys. Přejížděl jsem mu levačkou po pěkně vypracovanejch svalech, ruka klouzala po zpoceném těle, ale jak byl za mnou, mohl jsem se jen domnívat, čeho se dotýkám. Všechno bylo tvrdý a zpocený a chlupatý. Měl svaly jak vysoustruhovaný.
Mezi tím se Tomáš posunul k mýmu péru, který vydatně uslintávalo. Než jsem se zorientoval, kdo je kde, klečel jsem a rukama se opíral o rozloženou sedačku v ložnici naproti koupelně, měl jsem roztažený nohy a čuráka v něčí tlamě, zatímco Petr mě začínal klátit svým utahovákem.
Marek se posadil za sedačku přede mě nacpal mi svůj ocas před obličej.
Což bylo dobrý, protože jsem si uvědomil, že ten, co mě kouří, je Tomáš.
Markovo péro bylo napůl tvrdý a bylo asi tak stejně velký jako moje. Krásně mu vonělo a chutnalo slaně.
V mým věku už toho není moc, co bych kdy dělal poprvé, ale tenhle pocit, kdy ve mě klouže tlustá kláda, u toho mě kouří týpek, kterýho ani nevidím, jen ho držím za koule a jiný péro mam v tlamě já, to byla premiéra.
Navíc to všechno byli chlapi, se kterýma bych si to rozdal i nebejt na ostrově.
Ale když už jsem na tom ostrově byl…
Zhluboka jsem dejchal a celý mý tělo zaplavila touha, jakou jsem už pěkně dlouho nepoznal.
Slabiny mi svíralo vzrušení a klacek v Tomášově puse jsem měl jak z betonu.
Tomáš objížděl žalud a na uzdičce si dal fakt záležet.
Prstama mi přitom jemně masíroval plný koule a do toho do mě bušil Petr.
Hlasitě jsem vzdychal a přirážel.
Ucejtil jsem vedle ocasu ještě prsty na díře a prohnul se, abych mu vyšel vstříc.
Byl jsem jak v jiný dimenzi.
Celej svět indickýho oceánu a přilehlýho okolí se smrsknul mezi mý nohy, koule a díru, odkud mi proudily do těla dávky neskutečný slasti.
Petr ho vytáhnul a zasunul do mě hned dva prsty najednou a snadno nahmatal prostatu. Zaskučel jsem asi dost nahlas, ale tady to nevadilo. Drž hezky, te’d se ti to teprve bude líbit.
Mohl jsem klidně řvát na celý i na celej svět.
Rytmicky jsem se prohybal v bocích a Tomáš mi sevřel ocas v puse a fakt mistrovsky mě kouřil. Jeho jazyk pořád kmital kolem žaludu a zespoda po celým ocasu a obě ruce se zabejvaly mojí dírou a koulema. Tomáš je dobrej pracant, moc toho nenamluví, napadlo mě.
Marek zrychlil a šoustal mou tlamu a skoro až krk v prudkejch rychlejch přírazech.
Mezi tím se Petr vyměnil s Tomášem a já poznal důraz klády nesmělého Tomáše, kterej se nezdál na první podle takovej drsňák. Pak Tomáše vystřídal na chvíli Marek, čímž se moje díra po třech ocasech už neměla šanci ani na chvíli vrátit do původních rozměrů.
Lehnul jsem si na záda a Marek se narazil na moje stále ještě tvrdý péro. Mrdal se sám a já jsem díval na jeho nádherný vousy, na jeho svalnatý prsa a na to jak se honí, než mu Petr narval čuráka do pusy. To byl teprve výhled. Než jsem stačil myslet na to, kde je Tomáš, přistála mi u pusy Grantska a já se nalokal, abych spláchnul ty organický příchutě, kterých jsem měl plnou pusu.
Vrchol se blížil rychlostí světla a já se na něj nechal vynést na vlnách rozkoše, která se nedá popsat. Tenhle zážitek už asi nic nepřekoná, a to jsem si vždycky maloval, jak někde sbalim černýho chlapa a poznám nějakou mezirasovou slast. Ale pokaždý zvítězil pud sebezáchovy a strach.
Petrovy prsty jsem měl uvitř. Petr mě zezadu trochu škrtil, ale jen tak lehce.
Marek povytáhnul ocas a začal s křikem stříkat do mý tlamy. Já křičet nemohl, protože jsem měl plnou pusu Markova ocasu a mrdky, ale za vydatného funění jsem vyprázdnil svý plný koule někam dolu, do Tomášovy tlamy.
Pak mě Petr s prstama stále v mý díře otočil na záda a jako kdyby se s Tomášem domluvili, oba se nade mnou vyhonili do mý tlamy, o čehož asistoval Marek a lízal mrdku z mých rtů a myslel jsem chvíli, že se asi udělám, ale pak to přešlo.
Viděl jsem tuhle scénu v pornofilmech snad tisíckrát, ale zažít to v reálu byla fakt jiná disciplína.
Kurva, mám já to ale zajímavou práci.
Marek si podržel Petrův škubající ocas v puse pěkně dlouho a pak všechno spokojeně spolkl.
Pak mě začal líbat a já jsem slyšel, jak Petr líbá Tomáše a pak Petr zase začal líbat mě a pustil mi do pusy dávku slin s mojí mrdkou, kterou měl od Tomáše.
„Kámo, my skončíme v pekle, ale to je jedno“, řekl Petr a nalokal se další lahve.
V noci jsme toho moc nenaspali.
Povídali jsme si o všem možným, o tom, jak každej z nás dostal od života přes držku.
O rozpadlejch vztazích, o průserech na stavbách, o tom, jak se chlap naučí držet hubu a krok.
A mezi tím vším viselo ve vzduchu to, co se stalo v umývárně a v ložnici ne jako hanba, spíš jako tajemství čtyř chlapů, kteří byli zrovna ve správnou chvíli na stejným ostrově.
Byli tam se mnou něco přes týden.
Makali, nadávali, chlastali, spravovali, přestavovali a mrdali a všechno jsme dělali společně, žádný dvojky, žádná separace.
A když pak odjížděli tím samým malým vodním letadlem, vypadalo to, jako kdyby se nic zvláštního nestalo.
Jen skupinka tří stokilovejch techniků, co dokončili zakázku.
Jenže teď po nějakým čase vím, že takhle uvolněně, syrově a naplno jsem se už v tak velkým kolektivu nikdy potom necítil. Zažil jsem nějakou tu experimentální trojku, ale ve srovnání s tímhle to nestálo za řeč.
Jako kdybych si tam na rovníku odškrtl nějakou skrytou kolonku v sobě, která do té doby neměla jméno.
Často si na ně vzpomenu.
Na jejich přímočarost.
Na to, jak řekli, co chtějí, a prostě to udělali, bez tanečků, bez her, bez toho nekonečného přeměřování sympatií a neschopností říct, co vlastně chci a co mi dělá dobře a co mě naopak nezajímá, které mezi gayi dělá ze seznamování para olympijskou disciplínu.
Tihle tři byli alfasamci.
Na nic si nehráli, jejich svět neměl zbytečná slova, jen záměr a realizaci.
A to mě na tom bavilo nejvíc.
No a od tý doby, když vidím v Duty Free litrovou Grantsku, cejtim takový pálení kolem prostaty.
Po návratu do Dubaje, kde jsem v té době měl v té době pronajatý byt, jsem samozřejmě udělal to, co dělá zodpovědnej promiskuitní čtyřicátník. Druhý den jsem seděl v čekárně American Hospital Dubai, mezi expaty v oblecích a místníma v kandúrách a nechal si nabrat krev na všechny možný STD.
Doktor, sympatickej Kanaďan, se mě jen zeptal, jestli „to bylo hodně zajímavé“. Řekl jsem, že ano. Výsledky byly negativní. Všechno v normě. Tělo v pohodě, krev v pořádku.
Jestli něco zůstalo mimo normu, tak to nebyly testy, ale vzpomínka.
Na vlhkej vzduch, dunění bouřky do plechu, čtyři chlapi v umývárně a ten pocit, že aspoň na chvíli neexistuje nic jinýho než těla, smích, pot, kůže na kůži a vědomí, že zítra se prostě zase vstane a půjde se dělat práce, kvůli který jsme tam všichni přijeli.
A možná právě proto mi tenhle rovníkový týden připadá dodnes jako nejčistší forma špinavý radosti, jakou jsem kdy zažil.
