Když jsem se toho odpoledne vplížila do kanceláře mého šéfa, byla jsem si jistá jedinou věcí: buď se mi to povede, nebo mě vyrazí. Ten risk mě neodolatelně přitahoval. Asi kolem 15. hodiny, kdy všichni v kanceláři byli zabraní do práce, jsem se přesunula do šéfovy místnosti. Věděla jsem, že ve čtvrt tam bude mít schůzku s manažery oddělení. Schovala jsem se pod jeho stůl, stín mě pohltil a v místnosti zůstalo ticho. Jen moje vlastní tepání mi připomínalo, jak šílené to celé je.
Dveře se otevřely dřív, než jsem čekala.
Jeho hlas — hluboký, jistý — zaplnil místnost. „Začneme,“ prohlásil tónem, který nepřipouštěl odpor. Zastavil se u stolu, jen pár centimetrů ode mě, a já i v tom temnu cítila přítomnost někoho, kdo má věci vždy pod kontrolou.
Usadil se. Stůl se lehce pohnul. Jeho noha se mimoděk dotkla mé ruky a on se zarazil. Na okamžik ustal i jeho dech. Nevím, jestli poznal, že jsem pod stolem, nebo si myslel, že narazil jen do části stolu, ale po pár vteřinách pokračoval ve své promluvě s kolegy, jako by se nic nestalo. Rozhodla jsem se, že nebudu čekat a ve chvíli, kdy na jeho dotaz odpovídal jeden jeho podřízený jsem oběma dlaněmi lehce sáhla na jeho stehna.
Lekl se a mírně odsunul od stolu. Všichni ztichli. Teď šlo o všechno, pomyslela jsem si. Kolega, který mluvil se ho zeptal: „Děje se něco, Tome?“
„Vůbec ne,“ odpověděl můj šéf a dodal: „Jen mi spadla na zem tužka. Pokračuj.“
Přitom se ohnul pod stůl, jakože zvedá tužku a uviděl mě. Jen se pousmál a narovnal se zpátky. Věděla jsem, že dnes si opravdu zamlsám.
Bavil se dál s kolegy naprosto klidně, ale jeho tělo prozrazovalo jinou realitu. Pevná linie jeho stehen, napjaté držení, to tiché varování v tom, jak se narovnal v křesle. Nikdo z kolegů nic netušil. Jen on a já.
Na nic jsem už nečekala a pustila se do práce. Měla jsem přeci jen šéfa před nosem... Po krátkém hlazení jeho lýtek a stehen jsem přešla k poklopci. Měl na sobě džíny, takže jeho boule v rozkroku byla nepřehlédnutelná. Pohladila jsem ji a lehce pomačkala. Vzal to jako znamení a začal mluvit hlasitěji. To proto, abych mu mohla rozepnout poklopec.
Nenápadně se nadzvedl a já mu popotáhla džíny pod kolena až k lýtkům. Seděl na židli tak majestátně, jen v boxerkách. Nemohla jsem jinak a přiložila nos na jeho bouli. Neskutečné, co jsem ucítila.
Mužnost, síla, nápaditost a stres. To vše bylo cítit z jeho zapoceného rozkroku. Nadzvedl se podruhé a stáhl si boxerky. Vyklouzlo péro i koule. Penis už byl polotvrdý, koule s pytlem lehce přitažené k tělu. Zasténala jsem si pro sebe, jen tak potichu. Přede mnou byl ochlupený rozkrok čtyřicátníka, který schovával opravdový poklad.
Celá schůzka pokračovala, ale atmosféra se proměnila. On byl ledově klidný navenek — přesně takový, jaký býval při jednáních. Ale já cítila, že uvnitř v něm pulzuje úplně jiná energie. Vzala jsem jeho penis do ruky a ohrnula předkožku. Vylezl jeho žalud a já ho začala oblizovat. Přišlo mi, že jsem cítila mix potu a moči. O to víc mě bavilo mu jazykem udělat takové malé očištění.
Z olizování jsem přešla k sání žaludu. Vzala jsem ho do pusinky a začala cumlat. Potichounku, abych nemlaskla a neprozradila se. Sliny v pusince obalovaly žalud do příjemného vlhkého tepla a asi i proto mu jeho klacek tak rychle trčel.
Cumlání se začalo měnit v rytmické kouření. Prostě trčící péro, na které se krouživě naráží moje hlava. Snad dvě minuty v kuse jsem takhle hluboce kouřila a poslouchala, jak šéfův hlas v odpovědích zní poněkud oslabeně. Měl co dělat, aby nevzdechl.
Přestala jsem sát jeho péro a začala ho honit. Dostala jsem totiž chuť na jeho koule plné teplých čerstvých vitamínků. Cucala jsem je a olizovala. Bavilo mě jazykem cítit, jak mě chlupy z jeho koulí lehce bodají do jazýčku. Trošku mě zamrzelo, že se nešlo dostat mezi jeho půlky, ale aspoň díky tomu, jak byl na židli posunutý trošku víc dolů, tak jsem si mohla k jeho prdeli přičuchnout.
Neskutečná nádhera. Zapocené půlky prozrazovaly, že jeho řitní otvor musí být ta nejsladší část jeho těla. Jakobych zapomněla na čas. Jen jsem ho honila a čuchala k jeho chlapské prdeli.
Najednou ale řekl: „Tak budeme už končit.“ A nejspíš tím myslel, že se blíží jeho výstřik.
Ano, bylo to tak. Péro mu tuhlo a žalud vypadal masitější. Začala jsem znovu kouřit, teď už pomaleji, ale víc nadoraz po koule. Stačilo pár takových přírazů a začal stříkat.
Vystříkla první, druhá, třetí dávka a já hned polykala jeho sladko hořkou medicínu. Nikdy jsem neochutnala nic tak sytého jeho šéfovo sperma.
Kolegové se začali zvedat a v místnosti nastal rachot. Toho Tomáš využil a rychle si natáhl boxerky a džíny. Ještě mi zvládl pod stůl hodit kus papírku se vzkazem: Jsi nejlepší čubí!
Odešel s kolegy z kanceláře. Já chvilinku počkala, potom vylezla a odešla zpátky ke svému stolu. Celý zbytek dne jsem myslela na to, že člověk má jít za svými sny. Tak to zkuste taky.
