Firma mě v lednu poslala do Trondheimu, to je nádherný město na severu Norska, ale nikdo normální nemá v tuhle dobu důvod, aby tam jel, protože je tam hrozná zima a tři a půl hodiny denního světla.
Lidi tam v létě jezdí obdivovat fjordy, to ale nebyl můj případ.
Nikomu jinému se tam nechtělo a já byl ve firmě půl roku i s cestou a na rozdíl od ostatních dobře mluvím anglicky a německy. Jinou kvalifikaci jsem neměl, ale vykroutit se z toho nedávalo smysl.
Tak jsem se vydal na cestu do místa, který jsem musel na letišti dvakrát vyslovit a paní na přepážce na mě koukala tak, jako bych si to město vymyslel.
A nedivím se.
Je to místo, kde je nepřetržitý ledový vítr, kde sníh jen tak neleží, ale funí ti do ksichtu, je všude a připomíná ti, že sever prostě není turistická atrakce, ale životní postoj.
První den jsem se snažil bejt za hrdinu.
Řekl jsem si, že dva kilometry mezi kanceláří a hotelem zvládnu „po seversku“ pěšky.
Nejsem přece žádná sračka.
Asi po sedmi minutách jsem přestal cítit tváře.
Po deseti prsty.
Po patnácti jsem se přistihl, že přemýšlím o tom, že jsem nenapsal závěť a když se rozvádím, kdo ví jak o může dopadnout, když tady umrznu.
Druhý den už jsem jezdil taxíkem.
A třetí den jsem si taxík zavolal i z hotelového lobby do restaurace na stejné ulici o pár bloků dál.
Byla tam taková zima, že i sníh vypadal unaveně. Všude bílo.
A šero.
Svítání v 10 ráno a soumrak ve 14 odpoledne.
Všude svíčky.
Ten večer jsem seděl v lobby a čekal, až roztaju, když jsem si všiml něčeho, co absolutně nezapadalo do koloritu norské polární apatie.
Chlapa v tričku.
V krátkým.
Svalnatýho.
Tričko přiléhavý.
A v Trondheimu v lednu to působí asi jako kdyby někdo šel v péřovce po poušti.
Byl to týpek jako vikingskej bůh, široká ramena jak dveře od stodoly, hrudník, který napínal bavlnu tak, že by se dala použít jako buben a pazoury s žílama, který se rýsovaly i přes světlý chlupy. Krátký, ale dokonale tvarovaný vousy, světle modrý oči, takové ty „vikingský“, které nepotřebují mluvit, protože vše ostatní říká tělo a jazyku stejně nikdo nerozumí.
A jen prošel kolem, zanechal za sebou vlnu tepla, která tam fyzicky nemohla existovat.
Na vteřinu se naše oči setkaly, ale nevěnoval mi vůbec žádnou pozornost.
Měl jsem dvě možnosti, ignorovat ho (což je možnost čistě hypotetická, protože kdo by to dokázal), nebo zjistit, co dělá takovej týpek v tričku v lednu v Trondheimu.
Můj mozek vybral možnost číslo dva.
A tak jsem šel do hotelového SPA, tak nějak jsem tušil, že by tam mohl být třeba v sauně, sám nebo v odpočívárně sauny třeba s manželkou, v nejhorším případě bude plavat v bazénu.
Po první sauně jsem seděl zabalenej v ohromnym ručníku, snažil se vnímat vlastní krev, jak se pomalu vrací do periferií, týpek tam nebyl, ani v odpočívárně.
A tak jsem si řekl, že si udělám fajn večer, což v mým případě na služebce znamená, že si dám ještě dvě sauny, pak si nechám přinést něco zdravýho k večeři do pokoje, pak si pustím porno, vyhoním se a těsně před usnutím vyžeru všechny čokoládový tyčinky z minibaru, pak si dám slaný buráky, ještě jednou se vyhonim a pak usnu s výčitkama, že jsem promrhal večer a porušil všechny pravidla zdravého života..
No a vtom se otevřely dveře.
A vešel Viking. Tentokrát jen v šortkách.
A najednou mi došlo, že svět fakt není fér.
Protože některým týpkům stačí dýchat, aby vypadali jako plakát z posilovny.
„You’re the guy from the lobby,“ řekl a usmál se.
Jeho angličtina měla ten tvrdý, čistý, severský řez.
Jako kdyby každé slovo prošlo pilou.
Přikývl jsem.
Na víc jsem neměl kapacitu tělo mi subjektivně roztávalo, mozek mrznul a pár deci krve se honilo mezi čurákem a pravačkou.
„I’m on break,“ dodal. „If you want a massage… first one is free.“
Je zajímavé, že některé nabídky mají v sobě skrytou teplotu.
Tahle měla tak 39 °C.
„Ty… jsi masér?“ vydechl jsem.
„Yes,“ pousmál se.
„Sports therapy. Deep tissue. Athletes. Strong pressure.“
U toho posledního se na mě podíval způsobem, který měl tlak sám o sobě.
„Jsem… ehm… hodně zatuhlej,“ řekl jsem.
„I can see that,“ odpověděl.
A přeletěl mě pohledem nahoru a dolů jako někdo, kdo přesně ví, kde začít.
Pak dodal:
„Come in. I’ll warm you up.“
Málo vět v životě je tak dobře formulovaných a ta angličtina je úžasná. Kdo ví, jak by to znělo norsky.
V masérně bylo teplo.
Konečně skutečné teplo.
Až tam, když rozsvítil lampu, jsem si uvědomil, jak opravdu vypadá.
Záda tak široký, že by na ně šly napsat dějiny Norska, ruce jak z lodního dřeva, kůže světlejší, ale teplá, s jizvičkami od tréninku, ale žádnej albín.
Silnej krk, kterej by posloužil jako reference pro anatomické atlasy a na prsou zastřižený světlý chlupy, ne přehnaně, ale ale bylo vidět.
To jsem viděl často u kulturistů.
Pod nádhernejma bicepsama mu trčely světlý chlupy z podpaží.
A když se postavil za mě, položil mi ruku na rameno tak lehce, že jsem čekal, kdy zapraská vzduch.
„Relax,“ řekl tiše.
A měl hlas, kterým by se daly uklidňovat rozbouřené fjordy.
Jeho ruce byly teplé, nebo spíš horké.
Ohromné a pevné.
Dotýkal se mě se samozřejmostí člověka, který ví, že na severu je fyzická práce víc než zdraví, je to jejich jazyk.
Jel dlaněmi od ramen po páteři místy, kde mi tělo ztuhlo jak zamrzlá řeka.
A on to rozmrazil, kousek po kousku, tlakem, který byl na hranici bolesti.
„You spend too much time at a desk,“ poznamenal.
„Your back is fighting you.“
Jo, můj životní příběh v jedné větě.
„Turn around,“ řekl.
A když jsem se otočil, byl tak blízko, že jsem slyšel jeho dech – hluboký, klidný, naprosto pod kontrolou.
Měl tu severskou vůni mužského těla, čistou, lehce slanou, s nádechem zimy, která žije pod kůží.
„Better,“ řekl.
„But you need more work.“
Samozřejmě že jsem potřeboval.
Potřeboval jsem víc práce, víc tepla, víc tohohle… člověka.
A pak řekl větu, která zamrazila i v té horké místnosti:
„If you want… I can give you private session tomorrow. After my shift. Very special.“
Zvedl obočí.
Pomalý úsměv, který se neposílá náhodou.
„It helps… when you have someone who is not afraid of strong pressure.“
A já jen řekl:
„No to já se tlaku vůbec nebojím, naopak.“ Pak jsem litoval, že vypadám horlivě.
Masáž byla úžasná, když mi masíroval chodidla, musel si všimnout erekce, ale dělal že nic nevidí.
Dal jsem mu číslo pokoje a domluvili jsme se, že přijde rovnou na pokoj a já si zatím mám dát deseti minutovou horkou sprchu a dal mi lahvičku s modrozelenou tekutinou, kterou mám použít jako sprchový šampon.
Druhej den ráno jsem nastavil klimošku na +26 a vyrazil do kanceláře.
Odpoledne jsem se vrátil z jednání asi o hodinu dřív, než jsem měl, a tak jsem měl dost času se připravit na masáž opravdu velmi důkladně ze všech stran.
V pět a jednu minutu se ozvalo zaklepání.
Vypadal opět fantasticky, na sobě měl nátělník, ale takový ten hodně volný, co je vidět vlastně vše, takže si říkám, proč ho vlastně nosí, a volné kraťasy, ve kterých šel ten pár svalnatých a zároveň šlachovitých chlupatých nohou asi po schodech, protože vypadal docela v tepový frekvenci.
V podpaží držel srolovanou masážní podložku a osušky a díky tomu byl vidět krásný světlý trs chlupů tamtéž. Jeho opálené žilnaté ruce byly pokryty jemným potem, takže se leskly, vlastně tak jak jeho tělo.
„Byl jsem si ještě zacvičit v gymu“ řekl mi a já jsem si v tu chvíli uvědomil, že na mým youtube je mnohem přehrávější obsah Těhotnej kuchař, než Oliver Sjostrom, což je trenér se kterým jsem rok cvičil online a dostal mě do skvělý kondice, ale já z ní pomalu ustupuju. Vinou toho kuchaře, pochopitelně.
Koukám na něj a místo abych řekl, teda, na tobě není jediná chyba, chci tě líbat, chci tě obejmout, chci olízat celý tvý tělo, čuchat tvýho severskýho ptáka, prohrábnout ti koule, kouřit ho, nechat se zcákat, nechat se poflusat, vylízat ti díru, nechat se omrdat, protáhnout ti tu vikingskou prdel, říkám jen:
Výborně, pojď dál“.
Po nějaké době povídání o Trondheimu, kterej mě pořád moc nezajímal, jsme se dostali ke slíbené masáži.
Ale už při vyprávění jsem nesledoval fjordy.
Sledoval jsem jeho ruce velké, silné, přesto pružné.
A zápěstí.
A krk, na kterém se rýsovaly svaly, které musely zvednout něco těžšího než jen hotelové ručníky.
A on si toho všiml.
Úsměvem, který nepotřeboval překlad.
„Tak,“ řekl, když domluvil, „můžeme začít.“
Postavil se.
A teprve teď jsem si všiml, že s masážní podložkou s sebou přinesl složený tmavý sarong.
Jemný, tenký, skoro průsvitný, uvázaný takovým tím jednoduchým uzlem, jaký nosí maséři v Thajsku nebo na Bali. Co s tím bude dělat?
Položil ho na postel a podíval se na mě:
„Při tantrické masáži musíte být svlečený celý,“ řekl naprosto klidně.
„Jinak tělo neotevře to, co má.“
Pak dodal pomaleji:
„A masér taky. Aby nevznikla nerovnováha.“
No tak právě z toho jsem měl strach, říkám si pro sebe.
Prostřel na koberec ohromnou masážní podložku, která byla z purpurové lehké tkaniny.
Když ji prostíral, koukal jsem mu jeho svalnatou prdel a na to jak mu hrajou svaly a když se na mě podíval, zapomněl jsem předstírat, že se nedívám.
Nestyděl se.
Ani trochu.
Bylo na něm vidět, že pro něj je tohle normální.
Možná až rituální.
„Je to pro vás v pořádku?“ zeptal se.
Byla to otázka, ale jeho hlas měl ten tón, při kterém tělo odpoví dřív než hlava.
Přikývl jsem až mi křuplo v krční páteři, aby se třeba neoblíknul.
„Dobře,“ řekl potichu.
„Tak se svlékněte.“
Neodešel.
Nedal mi soukromí.
Jen stál.
Jako strážce, který čeká, až překročím práh.
A já ten práh překročil.
Když jsem byl nahý, přehodil mi přes bedra ručník ne proto, aby zakryl, ale aby označil první krok rituálu.
A pak on.
Pomalým pohybem si přetáhl tričko přes hlavu.
Pak kalhoty.
Nejdřív byl vidět jeho pupík a od něj vedoucí linka upravených chloupků vedoucích dolů a zase jsem viděl tu jeho bouli, kterou překrytou sarongem.
Zůstal stát jen v tom tenkém, tmavém sarongu uvázaném nízko na bocích.
Vlastně kdyby ho neměl, jeho kláda by snad ani nevypadala tak velká.
Byla to nejintimnější forma oblečení, která víc odhaluje, než zakrývá.
Nepohnul se, jen řekl:
„Lehněte si na břicho. A dýchejte.“
Atmosféra
Ztlumil světla.
Jako by věděl přesně, kolik tmy snesu.
Zatáhl závěsy.
Pokoj se proměnil v jeskyni, kde je jen dech a tělo.
Ještě předtím, než jsme začali, vytáhl z telefonu svůj playlist a do hotelového audia pustil dlouhou verzi „Guru Ram Das“ od Mirabai Ceiba, takovou tu pomalou, mantrickou hudbu, co se ti nejdřív zdá nudná, ale za pár minut zjistíš, že dýcháš v jejím rytmu.
Pak otevřel lahvičku s olejem.
I zvuk té zátky působil eroticky, i když ještě neudělal vůbec nic.
Vůně byla hřejivá, těžká, skandinávská, směs jalovce, cedru a něčeho zemitějšího.
„Dýchejte pomalu,“ řekl.
Jeho hlas byl najednou úplně jiný — hlubší, pomalejší, skoro hypnotický.
A pak jsem ucítil jeho ruce.
Dlaně položil na moje lopatky.
Bez váhání.
Bez ostychu.
Byly horké.
Ne teplé, ale horké jako by v nich měl žhavé uhlíky.
Palci mi projel mezilopatkový prostor.
Pak ramena.
Krk.
Každý pohyb byl přesný, jako by mapoval vnitřní napětí, o kterém ani já nevěděl.
Byl blízko.
A přitom se mě dotýkal pomalu, jako by nechtěl tělo jen masírovat, ale číst ho.
„Jste hodně stažený,“ řekl.
„Jako byste si všechnu tíhu světa držel sám.“
Jeho hlas byl blíž ucha, než měl být.
Ale nepohnul jsem se.
„Dovolte mi to z vás vzít,“ řekl tichounce.
„Bude to trvat jen chvíli.“
Jeho palce sjely o centimetry níž, po stranách páteře.
Dlaně roztavené, tělo tvrdé, dech pravidelný.
A moje tělo na to reagovalo okamžitě.
Nejde to skrýt, když někdo sahá takhle blízko, takhle pomalu, takhle jistě.
Pak si klekl.
Nade mnou.
Cítil jsem, jak jeho kolena končí milimetr u mých boků a jeho koule se dotýkají mých stehen.
„Bude to intenzivnější,“ řekl tiše.
„Ale všechno je v pořádku.“
Jeho ruce sjely ještě níž.
Pod bedra.
K hranicím, které se běžně nepřekračují.
Nekonkrétní, ale nezaměnitelné.
Tak blízko, že mezi námi zůstalo jen to, co jsme si zatím neřekli.
Dech se mi zrychlil.
On to slyšel.
A řekl:
Když řekl „Tak… teď. Jen dýchejte. Nic jiného po vás nechci.“,
položil mi ruce na záda tentokrát ne na svaly, ale přímo do středu hrudní páteře.
Byl to úmyslný začátek rituálu.
Jeho dlaně se nehýbaly. Jen spočívaly na mém těle, horké, pomalé, důvěrné.
Vdechl jsem.
A jeho prsty se lehce přitiskly.
„Tady začínáme,“ zašeptal.
„Tady je domov energie.“
Držel mě ne masérsky, ale jako někdo, kdo ví, že mužům často trvá, než pustí kontrolu.
Zrychlil se mi dech.
On to slyšel.
Jemně mi rozetřel olej po kůži.
A pak jeho ruce sjely od ramen až k bedrům v jednom dlouhém, pevném tahu.
Ne jako masáž.
Jako dotek, který má připomenout celé délky těla.
Potom nahoru.
Potom dolů.
Rytmické, soustředěné.
Jeho dech se sladí s mým.
A jediné, co jsem slyšel, bylo šustění sarongu, když se přesouval kolem mě.
„Teď tady,“ řekl, položil palce těsně nad místo, kde začínají hýždě.
Nebyl to nevinný dotek.
Ale nebyl ani sexuální, byl přesně na hraně.
Zatlačil palci do dvou míst, o kterých jsem do té chvíle netušil, že existují.
Teplo vystřelilo až k žaludku.
Tělo zareagovalo dřív než já.
„Tady držíte napětí. Hodně ho tam máte,“ pronesl klidně.
U něj všechno znělo klidně.
Pak položil ruce na obě strany páteře.
Každou dlaň na jednu stranu, palce po stranách obratlů.
A začal jezdil palci dolů… pomalu… a zase nahoru.
Přes bedra.
Zase ke krku.
A zpět.
Celá záda se mi pod ním chvěla.
Každý tah byl na hranici intimity.
Klekl si vedle mě tak blízko, že jsem cítil jak voní.
Mám rád, jak někteří chlapi voní. Neumím říct, čím to je.
Prostě koktejl feromonů.
Někdo jej ignoruje, já ho vnímám.
„Musím níž,“ řekl.
A ruka se přesunula k bokům.
Obě dlaně položil na moje kyčelní kosti.
Pečlivě, pomalu, vědomě.
Palce měl nebezpečně blízko mých koulí.
Sarong mu přitom sklouzl, níž na bocích a spadnu na mou dlaň.
Cítil jsem, jak ho sbírá a odhazuje nějak stranou.
A já cítil tep ve vlastním krku.
Bylo to zároveň rituální i erotické.
Silná dlaň na jednom boku.
Druhá dlaň na druhém.
Jemný tlak, pak větší, pak uvolnění.
Nikdy nesjel prsty tam, kam neměl ale byl těsně u hranice.
Někdy až tak těsně, že jsem nedýchal.
„Dýchejte,“ řekl.
A já poslechl.
Natáhl mi nohu.
Vzal ji do své obří ruky.
A začal masírovat zezadu od kolene až k těsné hranici hýždí.
Byl tak blízko, že jsem cítil horko jeho těla.
A teď už jsem nedýchal vůbec plynule.
Tohle je tradiční součást tantry, ale málokdo to umí.
Klekl si nade mě.
Cítil jsem jeho kolena po stranách boků.
A pak se pomalu předklonil, aby mi dlaněmi došel až k ramenům.
Jeho hrudník se lehce opřel o moje záda.
Ne váha — jen dotek.
Tep srdce.
Teplo kůže.
Muži v uzemněném kontaktu.
Jeho kláda a koule ležely na mých stehnech a já se pokoušel identifikovat komu z nás stojí víc.
Cítil jsem že teču na tu jeho podložku.
Ocasu jsem se ještě nedotknul a jsem před vrcholem.
Tělo to vnímá jinak než mozek.
A já už byl v bodě, kdy jsem cítil úplně všechno.
„Teď se nadechněte do pánve,“ šeptl.
Jeho dech byl na mém uchu.
Horký.
„A vydechněte do beder.“
Jeho ruce kopírovaly dech.
Jeho prsty se dotýkaly míst, která rozhodně nebyla součástí klasické masáže.
Svaly mi pod ním měkly.
A pak přišel moment, který by v normálním světě znamenal, že začínáme mrdat.
No ale zjevně ne tady.
Nadýchnul se.
Přejel mi mokrou dlaní od beder až k hraně, kde začíná nejcitlivější oblast.
Nezajel prsty tam.
Jen se zastavil
přesně před tou hranou.
„Tady,“ řekl hluboce
„se otevírá energie.“
„Chcete jít dál?“ zeptal se.
A já věděl, že teď už je jedno, jaká je venku tma nebo jaká je uvnitř teplota.
Protože tenhle viking věděl přesně, jak se z maséra stává něco úplně jiného.
YES,“ řekl jsem.
Slovo, které v tom tichém, vytopeném hotelovém pokoji zaznělo jinak než kdy jindy v mém životě.
Žádná nerozhodnost, žádná omluva.
Prostě ano.
Jeho oči, modré jako led, co jsem viděl toho dne v Trondheimu všude kolem se na okamžik nepatrně zúžily.
Ne jako nějaké varování.
Jako přepnutí do jiné osoby.
Masér zmizel.
Viking přišel na jeho místo.
„Dobře,“ pronesl tiše.
A položil mi dlaň na křížovou kost.
Ne pohyb.
Jen těžká, horká ruka na místě, které nikdy nikdo nedržel tímhle způsobem.
„Dál znamená,“ řekl a jeho hlas zhrubl ještě o odstín,
„že budete dýchat podle mě.“
Stiskl malinko víc.
Jen o milimetr.
Ale přesně tak, že se mi svaly stáhly a zase uvolnily, jako by na chvíli převzal kontrolu nad celou spodní polovinou těla.
„Nádech,“ řekl tiše.
Vdechl jsem.
Jeho prsty klouzaly pomalu vzhůru po páteři, každý obratel pod nimi povoloval, jako by ho hypnotizoval.
„Výdech.“
Přejel dlaní zpět dolů.
Tentokrát níž.
O chloupek níž, než by masér měl jet.
Byl přesně na hraně jako by otevíral zámek trezoru, ke kterému měl klíč jenom on.
„Ještě jednou,“ pronesl.
A já poslechl jako někdo, kdo už nepřemýšlí.
Klekl si vedle mě, těsně u mého boku.
„Teď vás otočím,“ řekl klidně.
Ruce měl pod mými rameny.
Pevné jako kleště.
Opatrné jako chirurg.
Jeden plynulý pohyb.
Jako by zvedal někoho, kdo patří do jeho péče.
Ležel jsem na zádech.
Nahý.
Vystavený.
Péro mám nateklý, ale raději se tam nedívám, jen cítím.
Zcela pod jeho rytmem.
On klečel nade mnou, nahý, jeho nalitá kláda byla tak napůl v erekci, krásný žilnatý čurák na jehož koci byl napůl obnažený žalud a pod nim koule.
Nepodíval se dolů, jak to dělají maséři, ale podíval se mi rovnou do očí.
Nebyla v tom žádná výzva.
Žádná otázka.
Jen věta, která ve mně rozechvěla všechno, co šlo:
„Teď vás povedu já.“
Dlaně položil na moje prsa, široké, horké, pomalu se rozprostírající jako váha tlaku na dveře.
Zatlačil.
Pomalý, pevný, těžký tlak směrem do podložky pode mnou.
Můj dech se zlomil.
„Tady držíte hodně,“ pronesl.
„Sílu. Ale taky napětí.“
Pomalu sjížděl dlaněmi k žebrům.
Palce klouzaly po liniích svalů na hrudníku.
Jeho teplo stoupalo s každým dotykem.
Pak se naklonil blíž.
Jeho hrudník se dotkl mého kolenem přitiskl moji nohu k matraci, aby se nehýbala.
„Dál znamená,“ řekl tiše,
„že teď budete jen ležet a nechat mě pracovat.“
Nepřestal se na mě dívat.
Jeho ruce sjely na břicho.
Kroužily kolem pupku.
Pak níž.
Ještě kousek níž.
Ne dotek toho nejcitlivějšího, to ne.
Ale tak blízko, že celé tělo napjalo všechny nervové zakončení.
Ocasem se dotýkal mého stehna.
Horkým.
Těžkým.
Mokrým.
Jeho hlas klesl, níž než předtím:
„Tady se otevírá druhá brána.“
Zastavil ruce kousek pod pupkem.
Zastavil se i čas.
„Až řeknete ano,“ dodal,
„půjdeme za ni.“
„Yes please, please!“ vyletělo ze mě.
Byla to volba, kterou jsem do té chvíle v životě neměl příležitost udělat.
Jeho ruce byly těsně nad hranicí mé nejcitlivější části.
A dech měl na mém krku.
„Řekněte to ještě jednou,“ zašeptal.
„A já vás vezmu dál, než by Trondheim kdy dovolil.“
Teď jste vy středem vesmíru, kolem vás není nic.
„Please. Yes.“ Zopakoval jsem. Roztáhnul moje pokrčené nohy a kleknul si stranou. Pustil si do dlaní dávku oleje, a začal prsty tlačit na mojí nadrženou díru.
„Nádech,“ řekl tiše.
Vdechl jsem.
Jeho prsty klouzaly pomalu dovnitř, nevím, jestli byly dva, ale byla to taková nálož hormonů, co mnou projela, že kdyby mi tam narval pěst, asi bych to necítil.
„Výdech.“
Jeho prsty kouzaly zpět ven s mým výdechem.
„Ještě jednou,“ řekl.
A já poslouchal a nepřemýšlel.
„Nádech“ tlak, uvnitř mě se rozlévalo horko, cítil jsem obrovskou sílu.
„Výdech“, uvolnění.
Dýchal se mnou.
Ještě jednou, a já jsem ani nepočítal, kolikrát se ve mně rozbalil a kolikrát prsty vytáhl ven.
Podíval jsem se mu do očí a neřekl jsem vůbec nic.
On se nadzdvihl a přesednul mezi moje nohy, ty vzal do svých dlaní a vlastně jsem jen kývl a on byl najednou ve mně.
Moje chodidla položil na svá chlupatá prsa a pak je posunul výš.
Zabořil se do mě až po koule.
Stačilo pár tahů a a já jsem zažil první orgasmus aniž bych se vůbec dotknul svého péra.
On nepřestával ve mně klouzat a já jsem cítil jeho tvrdý péro uvnitř, jak mi tlačí na prostatu a lítaly ze mě dávky mrdky, pocákal jsem mu bradu, prsa, sobě obličej… Zaplavila mě neskutečná vlna rozkoše, pak klidu a uvolnění.
Položil mi obě dlaně na podbřišek a řekl ať zavřu oči. Cítil jsem tlak a uvolnění, střídavě, začal jsem dýchat v jeho rytmu, aniž by mě instruoval.
Pak povolil, zvedl se a já já jsem jen slyšel, jak něco norsky šeptá tím jeho hlubokým sexy hlasem a když jsem otevřel oči, on nade mnou stál s rukama vztaženýma někam ke stropu, se zakoněnou hlavou a opakoval ta slova a já sledoval jeho ohromný hrudník a zarostlé vikingské podpaží, do kterého jsem se mu poté, co jsem mu poděkoval za on se sesunul dolů, ke mně na podložku, zabořil.
Takhle jsme chvíli zůstali, on se mě pak zeptal, kdy odjíždím a já zase jak mu tu masáž zaplatím.
Nechtěl po mě žádné peníze a řekl, že to nebyla žádná masáž a že rád přijde i druhý den, což se taky stalo.
Když jsem pak ležel na té purpurové podložce, ztichlý a vybitý z té zvláštní kombinace zimy za oknem a žáru uvnitř těla, došlo mi jedna věc:
Ačkoliv jsem v životě rozhodně nebyl svatý a vztahy jsem vždycky nežil úplně podle učebnice, tohle dodnes nepovažuju za nevěru.
Nevím, jak bych to obhájil u terapeuta, právníka nebo duchovního vůdce, ale v tom norském hotelovém pokoji to bylo tak čisté, jak jen něco fyzického může být.
On se choval celou dobu, jako by byl nástrojem mojí blaženosti.
Ne jako dobyvatel, ne jako lovec, ne jako někdo, kdo si přišel něco „vzít“.
Nebyl v tom žádný nárok.
Žádné „já“.
Žádné ego, co by potřebovalo potvrzení.
Jen přítomnost, dotek, vedení.
Měl jsem silný pocit, že to není o něm – je to celé o prostoru, který vytvořil, a o tom, co jsem si v něm dovolil já.
Kdybych v tu chvíli řekl ne, jen by se usmál, přikryl mě ručníkem a dal mi klasickou masáž zad. Takhle jsme jen oba přijali, co ve vzduchu už dávno viselo.
Od té doby, kdykoliv si na Trondheim vzpomenu, nevybaví se mi ani tak ten mráz, fakt, že tam jsou tři a půl hodiny světla, ani to, že mě tam firma poslala jen proto, že se nikomu jinému nechtělo.
Vybaví se mi ten zvláštní večer, kdy jsem v cizím městě, na konci světa, uprostřed zimy, potkal chlapa, kterej se ke mně choval ne jako k zákazníkovi, ale jako k člověku, kterému na pár desítek minut odloží vlastní ego stranou a jen mu podrží prostor, aby se nadechl, uvolnil a zažil něco, co si možná dlouho nedovolil.
V Trondheimu jsem si zamiloval dvě věci:
severskou zimu, protože po ní teprve člověk pochopí, jak vypadá teplo
a Vikingy, kteří umí být nečekaně jemní.
A když byl pak s přítelem v Praze a seděli u nás doma u stolu, oba milí, uvolnění a úplně normální, napadlo mě jen jedno:
Jo. Tenhle chlap dělá masáže zdarma jenom správnejm chlapům.
A já jsem rád, že jsem byl v Trondheimu aspoň jeho severský klient mimo pořadník.
