Byla to myšlenka, která mě posedla už dávno - ten druh zvědavosti, co hlodá vytrvale vzadu v hlavě. Kluby s all you can sleep místnostmi, rudým sametem, vířivkou, sdílenými těly. Celé roky to byla jen fantastická teorie, odkládaná jako hříšná záložka v jinak nudné knize (víceméně) monogamie. Jenže vztah skončil, nový se nerýsoval a tak zůstala prázdnota, kterou nešlo vyplnit slovy. Rozhodla jsem se jít. Byl to prostý, pudový rozkaz: Po čase stráveném v bezpečí jednoho náručí jsem se chtěla vrhnout do chaosu, do naprosté svobody anonymity. V Brně.
Vstoupila jsem sama. V tomhle světě, kde se vše točí kolem párů a skupin, bylo mé sólo entree raritou a provokací. Hluk a hudba v mých uších na chvíli utichly - ne slyšitelně, ale pocitově. Skoro všechny oči se na mě otočily. Tíha hodnotících pohledů, které se mi zavrtávaly do kůže. Neútočily, jen čekaly. Kolem zápěstí jsem si utáhla sytě tyrkysový pásek - nechtěla jsem být lovena, barva pásku dávala jasně najevo: nechci být oslovena, vybírám si sama. S touhle tichou deklarací síly jsem se zanořila do polostínu, našla si místo u barového pultu a následující půlhodinu jsem jen dýchala tu atmosféru.
Vzduch v tom sklepním prostoru byl těžký, prosycený směsí drahých parfémů, alkoholu a pachu těl, která se už dávno přestala ovládat. Bylo to přesně to, co jsem potřebovala. Vypnout mozek a stát se jen masem. Jen nervovými zakončeními. Hledala jsem únik ze stálosti nudné části života.
Seděli u baru. Byli jako dvě štěňata, krásní, mladí, sotva jedenadvacetiletí. Měli tu svěžest, kterou v tomhle doupěti hříchu nikdo jiný neměl. Ona měla oči jako srna, co se právě rozhodla skočit do propasti, a on ji držel kolem pasu tak majetnicky, až se jí bělaly klouby. Oční kontakt trval vteřinu. Možná dvě. Elektrický výboj, který projel místností, by rozsvítil polovinu Prahy. Srna spatřila někoho podobného svému druhu.
„Tak tři nejžhavější prvky v Brně bychom měli. Co zjistit, jak silná bude ta reakce?“ zeptala jsem se trapným vtipem. Reakcí byl smích a představení se.
David a Šárka.
Vzali mě mezi sebe, jako by tam pro mě bylo místo odjakživa.
David již od pohledu působil jako moderní antická socha. Sportovní styl života se propsal na jeho figuře, hnědé vlasy mu padaly do čela a výstřih jeho trička schovával stříbrný řetízek, který se odhalil až později když se mi houpal přímo před očima tam a zpátky, tam a zpátky, tam a zpátky, přesně v rytmu jeho přírazů. Jako kyvadélko hypnotizéra, zatímco do me vrážel v rytmu, který nedovoloval nádech. Ten kov se leskl v šeru pokaždé, když se ke mně sklonil, aby mi ukradl výkřik přímo z úst. Antickou sochu, jako by někdo polil horkým olejem - svaly na ramenou se mu napínaly pod zpocenou kůží, tvrdé a neúprosné.
A pak tu byla ona. Kontrast, který pálil. Šárka. Tmavé vlasy místy přecházející do zrzava, výrazné oči svítící do dálky a pevný výstřih skrývající víc než Davidův medailonek. Její prsa měla ten dokonalý, přirozený tvar - vypadaly jako těžké kapky deště, které právě dopadají z nebe, zastavené v čase gravitací. Ranní vzpomínka na to jak jsem je držela oběma rukama jako tonoucí se záchranného kruhu, zatímco jsem klesala níž, mezi její stehna. Když jsem se rty dotkla jejího klínu, zaplavila mě chuť vanilky a vlastního vzrušení. Bylo to sladké, opojné, naprosto odzbrojující. Chvěla se mi na jazyku a já pila její rozkoš, zatímco on mi rukou tlačil hlavu do jejích slabin, abychom se všichni tři propojili v jeden pulzující orga(ni)smus.
Ztratili jsme pojem o tom, kde končí jedno tělo a začíná druhé. Ta noc neměla čas. Zmizel. Existoval jen rytmus. Vyzkoušeli jsme všechno, co ten sametový prostor jedné místnosti s dvěma okny nabízel. Byli jsme propletenec končetin na kraji postele, pozorovatelé u zrcadlové stěny, kde jsme sledovali vlastní odrazy, cizí a zvrácené. On mě bral zezadu, zatímco ona mě líbala, pak jsem já byla tou, kdo určoval tempo jim oběma. Bylo to jako divadlo bez scénáře. Střídali jsme role - pán, otrok, milenec, věc. Každá pozice byla novou větou v příběhu, který jsme psali potem a dalšími tekutinami.
V příběhu jsme nezůstali sami. Cítila jsem je dřív, než jsem je uviděla. Dveře se pootevřely a stíny z chodby se protáhly dovnitř. Páry v maskách, županech, osamělé ženy s dravým pohledem. Stáli tam v tichosti, se skleničkami v rukou, a sledovali nás jako představení v Národním divadle. Jejich pohledy nás nehladily, ty nás bičovaly. Koukali zblízka i zpoza oken. Nikdo se ovšem neodvážil zapojit, nechali to na nás. Cítila jsem, jak jejich vzrušení nabíjí vzduch statickou elektřinou. Každý náraz, každé zrychlení dechu bylo pro ně. Hráli jsme pro publikum, které ani nedutalo, jen lačně hltalo naši mladost a naši bezbřehost. Byli jsme jejich pornem, živí a dýchající, a já nikdy necítila větší moc, než když jsem se jim podívala přímo do očí a hlasitě vyvrcholila.
Vždycky mě fascinovala ta fáze, ten klinický reset. Post-nut clarity. Chaos náhle zemřel a zvířecí pnutí povolilo. Mozek, který byl celou noc jen sluhou pudů, se najednou restartoval, a v té prázdnotě začaly krystalizovat myšlenky. Bylo skoro pět, klub se pomalu vyprazdňoval, hluk z hlavní místnosti utlumil personál, jako když někdo ztlumí rádio. Přesunuli jsme se do proskleného koutu, kde bublala vířivka. Usadili jsme se, stále obnažení, v horké, chlorované vodě, a poprvé za celou noc jsme si skutečně začali povídat. Bylo to paradoxní. Po noci plné mlčenlivé, hmatatelné komunikace, jsme konečně promluvili slovy. Mluvili jsme o zkouškách, o bytech v Brně, o tom, co budeme zítra jíst k obědu. Najednou jsme nebyli jen soubor prvků, ale Lucie, Šárka a David.
Když nám pak došla i všední témata, podívala se Šárka na mě.
„Tohle se nestalo,“ zašeptala.
„Tohle se stalo víc, než cokoliv tam venku,“ odpověděla jsem.
