Pod světly stromku [SOUTĚŽNÍ POVÍDKA]

V obýváku to vonělo skořicí, jehličím a něčím, co Tomáš nedokázal přesně pojmenovat – možná nostalgií. Za oknem padal sníh, u televize běžela nějaká stará pohádka bez zvuku a na nízkém stolku mezi dvěma křesly stála lahev červeného, kterou už dávno měli dopitou.

„Nechápu, že jsi fakt přijel,“ ušklíbl se Tomáš a pohrával si s prázdnou skleničkou. „Kdo dobrovolně tráví Štědrý večer u rozvedenýho cynika, co nemá ani kapra?“

„Hele,“ odpověděl Marek, opřený v rohu gauče, nohy natažené přes konferenční stolek, „rozvedený cynik má aspoň pořádnej Netflix, dobrou kávu a lidi, co ho mají rádi. Což je víc, než mají někteří v rodině.“ Pokrčil rameny a pousmál se. „A upřímně… moje máma by zvládla jezdit po městě se zlatým prasetem na vodítku a pořád by se mě ptala, kdy jí přivedu normální přítelkyni.“

Tomáš se zasmál, ale v tom smíchu byla slabá, krátká nota hořkosti. „Takže klasika.“

„Klasika,“ přitakal Marek a zakroužil vínem ve sklence. „Ty ses aspoň emancipoval. Jsi rozvedenej, single, svobodnej…“

„A čtyřicetiletý gej, co v paneláku zdobí vánoční stromeček z Ikey sám, protože dítě je na horách s exmanželkou,“ doplnil ho Tomáš suše. „Já ti nevím, jestli to je výhra.“

Markovi cukl koutek. „Nebuď dramatickej. Ten stromek vypadá dobře. A já jsem tady.“

Tomáš po něm střelil pohledem. Ten pohled se zdržel o chlup déle, než by u „kamaráda“ bylo nutné. Ale Marek si toho, zdálo se, všiml – nebo to aspoň nedal najevo jinak než tím, že koutky jeho úst na moment změkly.

Byli kamarádi už roky. Z kolejí, z nocí, kdy se učili na zkoušky do tří do rána a předstírali, že jim nejde hlava kolem vzájemných dotyků, které se daly vysvětlit „únavou“ nebo „srandičkami“. Pak přišly vztahy, práce, Tomášova svatba s ženou, kterou měl vlastně rád – jen v jiném směru. Marek někam zmizel do svého života, objevil se, když bylo potřeba, zmizel, když bylo moc.

A teď tu seděl. V šedém svetru, který mu zvýrazňoval ramena, s pár novými vráskami kolem očí. A s pohledem, který Tomáše v posledních měsících pronásledoval víc než kterýkoli jiný.

„Naleju ještě?“ přerušil ticho Marek a natáhl se pro lahev. „Nebo máš nějaký sváteční limit, doktore?“

„Můj jedinej sváteční limit je, abych neskončil na záchytce,“ odfrkl Tomáš. „Takže jo, nalej.“

Marek se zvedl, přešel kolem stolku a Tomáš si uvědomil, jak blízko je. Jak cítí lehkou kořeněnou vůni jeho vody po holení. Jak mu z ničeho nic přijde absurdně intimní to, že Marek stiskne hrdlo lahve prsty a víno se poslušně rozteče do skleničky.

„Kolik let se vlastně známe?“ zeptal se Marek, aniž by vzhlédl. „Patnáct?“

„Skoro dvacet,“ opravil ho Tomáš. „Za chvíli budeme mít výročí.“

„Tak to bychom si měli připít,“ usmál se Marek a konečně k němu zvedl oči. „Na naše skoro dvacetiletý výročí.“

Cinknutí skleniček bylo tiché, skoro neslyšné přes tikot hodin a šustění sněhu za oknem. Tomáš se napil a pocítil, jak se teplo vína mísí s jiným druhem tepla, které nemělo nic společného s alkoholem.

„Víš, co je zajímavý?“ začal Marek a pohodlně se znovu zabořil do gauče. Sedl si tentokrát blíž. Ne zas tak, aby se dotýkali, ale vzdálenost mezi nimi se viditelně zkrátila. „Že jsme to spolu nikdy pořádně neoslavili. Ani ty promoce, ani první práci, ani… rozvod.“ Mrkl na něj. „Všechno jsi nějak přešel.“

„Protože jsem to nechtěl rozmazávat,“ zabručel Tomáš. „Rozvod není věc, na kterou si otevřeš šampaňský.“

„Někdy jo,“ nesouhlasil Marek klidně. „Když to znamená, že konečně můžeš být tím, kým jsi.“

Tomášovy prsty se sevřely kolem skleničky. Tu větu slyšel v poslední době často – v hlavě. Z úst ale zněla jinak, zvlášť z těch Markových.

„Víš…“ začal, pak se zarazil. Přemýšlel, jestli to říct. Jestli to nepokazit. Jestli nechce zkazit tenhle večer, to teplé světlo, tu iluzi, že jsou jen dva kamarádi, co se navzájem drží nad vodou během nejrodinnějšího svátku roku.

„Co?“ pobídl ho Marek jemně. Otočil se k němu víc, levou nohu si podsunul pod sebe, takže byl celým pozorným tělem natočený k Tomášovi.

„Mám pocit,“ řekl Tomáš pomalu, „že jsem začal bejt tím, kým jsem, až tak deset let po splatnosti.“

Marek neuhnul pohledem. „Ale začal jsi. To se počítá.“

„Nebo je pozdě,“ ušklíbl se Tomáš. „Víš, kolik mi je.“

„Ano,“ přikývl Marek. „Možná víc než tobě. Pamatuju si tvoje devatenáctiny.“

„Ty si pamatuješ úplně všechno,“ protočil oči Tomáš.

„Ne všechno.“ Na Markově tváři se objevil ten zvláštní, přemýšlivý výraz, který Tomáš znal. „Třeba si nepamatuju, kdy přesně jsem si uvědomil, že se ti vyhýbám, protože…“ Odmlčel se. „Protože kdykoli jsi se mě dotknul, tak se mi úplně stáhlo břicho.“

Tomášovi na moment vypadl dech. „Marku…“

„Jo, já vím,“ ušklíbl se Marek a dopil skleničku. „Za chvíli začnu s projevem, jak jsem tě dvacet let tajně miloval, a ty mě vyhodíš z bytu.“

„Ne,“ vydechl Tomáš dřív, než se stihl ovládnout. „Nevyhodím.“

Na okamžik se na sebe jen dívali. V tom pohledu byla celá jedna neprožitá éra – zkoušky v knihovně, opilé večery, sdílený pokoj, kdy se dva gauče dotýkaly rohem, a mezi nimi propast toho, co si nikdy nedovolili vyslovit.

Venku projelo auto a světla na stěně udělala krátký záblesk. V televizi se němá Popelka skláněla k princovi.

„Víš, co je sranda?“ promluvil po chvíli Tomáš, aby něco rozbil. „Že kdybys mi tohle řekl před dvaceti lety, pravděpodobně bych se úplně sesypal.“

„A teď?“ zeptal se Marek tiše.

Tomáš se napil. Potřeboval minutku. „Teď…“ hledal správná slova, „teď si říkám, že jsem asi větší idiot, než jsem si myslel. Že jsem ti neřekl to samý.“

Markovi se zaleskly oči – možná vínem, možná něčím jiným. „Tomáši…“

„Nebylo to fér,“ pokračoval Tomáš, trochu roztřeseným hlasem. „Hrát si na straight manžela, tvářit se, že je všechno v pohodě, a doufat, že ta část, co k tobě…“ Polkl. „K tobě cítí něco, co by neměla… že prostě zmizí. Nezmizela.“

Marek položil skleničku na stůl a pomalu, skoro opatrně natáhl ruku. Jeho prsty se zastavily pár centimetrů od Tomášova kolene, jako by ještě čekal na souhlas. Ten souhlas přišel v podobě malého pohybu – Tomáš posunul nohu blíž. Markova ruka dosedla na jeho džínsy, teplá, známá a přitom úplně nová.

„Nejsi idiot,“ řekl Marek tiše. „Byl jsi jen… vyděšenej.“

„A ty ne?“ uchechtl se Tomáš, ale hlas se mu zlomil.

„Jasně, že jo.“ Marek se usmál, ale bylo v tom víc něhy než humoru. „Víš, jaký je to pro kluka, do kterýho všichni cpou, že se má oženit, mít děti, být chlap… zjistit, že by nejradši zůstal po státnicích v tvým pokoji, jen proto, aby slyšel, jak chrápeš?“

Tomáš se zasmál přes slzy. „Já nechrápu.“

„Chrápeš,“ ujistil ho Marek. „Trochu. Ale roztomile.“

Ticho, které po tomhle následovalo, už nebylo těžké. Bylo plné možností. Skleničky zůstaly na stole, televize přepnula na další pohádku a v kuchyni tiše cvaklo topení.

„Víš, že je tohle táta by mě zabil’ téma?“ zamumlal Tomáš po chvíli.

„Táta tě dneska nevlastní,“ pokrčil rameny Marek. „A jsem si celkem jistej, že tvůj syn tě má tak rád, že mu bude jedno, koho miluješ, pokud budeš šťastnej.“

Tomáš zavřel oči. Ta věta ho zasáhla víc, než čekal. Představil si syna, jak si píše s „tátou Markem“, jak mu posílá fotky z lyžáku. Představa, že by mu jednou musel říct pravdu, ho děsila – ale zároveň u toho poprvé cítil i něco jako naději.

„Myslíš si, že si zasloužím být šťastnej?“ zeptal se potichu.

„Celou dobu,“ odpověděl Marek bez zaváhání. „Jinak bych tady dneska nebyl.“

Tomáš otevřel oči. Markova ruka teď spočívala výš, kdesi na jeho stehně, palec nenápadně kreslil malé kruhy. Ten dotek pálil a uklidňoval zároveň.

„Pozítří přijede malej,“ řekl Tomáš, spíš sám pro sebe. „Možná bych…“ Zastavil se. „Možná bych měl začít žít tak, ať jednou, až bude dospělej, nemusím předstírat, že jsem byl někdo jinej.“

„To je dobrej plán,“ přikývl Marek. „A čím chceš začít?“

Tenhle večer se měl původně skládat z bramborového salátu z krabičky, šunkové rolky bez rolky a vánočních filmů. Tomáš si to plánoval jako první „svobodné“ Vánoce, kde se nebude muset nikomu přetvařovat. Neplánoval, že se mu najednou bude třást hlas a ruce po doteku kamaráda, kterého si dvacet let nepřipustil úplně k tělu.

„Možná…“ začal a upřel oči na Markovu ruku na svém stehně. „Možná tím, že… už přestanu dělat, že tě vidím jen jako kamaráda.“

Marek se mírně usmál. „To by byl dobrý začátek.“

Blížil se. Ne rychle, ne impulzivně. Pomalý pohyb, jak se naklonil přes opěradlo gauče. Tomáš cítil jeho dech dřív, než uviděl detaily jeho obličeje zblízka – malou jizvu pod spodním rtem, kterou měl od prváku, pár světlých chloupků na tváři, které se neleskly jako ty v reklamách, ale byly skutečné.

„Můžu?“ zašeptal Marek.

Tomáš místo odpovědi zaklonil hlavu o kousek blíž. Srdce mu tlouklo tak, že se bál, aby to Marek neslyšel.

První dotek byl skoro nic – jen letmé setkání rtů, nejisté, vyčkávající. Tomášovi se zatočila hlava. Najednou měl pocit, jako by mu někdo vrátil kus života, který si kdysi sám dobrovolně usekl.

Marek se odtáhl jen na pár milimetrů, aby mu dal prostor uhnout. Neuhnul. Místo toho položil ruku na jeho tvář, prsty v krátkém strništi. Druhý polibek byl hlubší, jistější, pořád něžný, ale v jeho pozadí bylo dvacet let nevyřčených vět.

Tomáš natáhl ruku, chytil Marka za lem svetru a přitáhl si ho blíž. Slyšel, jak Marek tlumeně vydechl, cítil, jak napětí mezi nimi mění kvalitu – z nervozity v něco elektrického, těžkého a sladkého zároveň.

„Dobrý?“ zamumlal Marek, když se na chvíli odtrhli, čelem opřený o Tomášovo.

„Mnohem víc než dobrý,“ vydechl Tomáš. „Mám pocit, jako bych napínal pružinu posledních dvacet let a teď…“

„…se konečně uvolnila?“ doplnil Marek a zasmál se potichu.

Tomáš mu ten smích polkl znovu z rtů, tentokrát už bez opatrnosti. Ruka, která držela Markův svetr, sklouzla výš, po jeho zádech. Cítil pod prsty tvar lopatek, pevnost svalů pod jemnou látkou. Marek se posunul ještě blíž, skoro mu seděl na boku. Jejich těla se dotýkala, žádný prostor mezi nimi.

Vánoční světýlka jemně poblikávala a odrážela se v okně. Někde daleko od nich se zpívaly koledy, rozdávaly dárky a loupaly mandarinky. Tady, v tom malém obýváku, se odehrával jiný druh svátku.

Tomáš si uvědomil, jak mu Marek jednou rukou zajel do vlasů a druhou se opírá o gauč těsně vedle něj. Všechno v něm křičelo po tom, aby ten dotek pokračoval, aby se nezastavili jen u dvacetiletého dluhu políbení.

Když se Marek zvedl, udělal to pomalu. Postavil se před gauč, trochu rozcuchaný, s rozepnutým prvním knoflíkem u krku. Podíval se na Tomáše způsobem, který nešlo nepochopit.

„Tomáši,“ řekl polohlasem, „jestli chceš, aby tenhle večer zůstal jen u vína a polibků… řekni to teď. Nechci tě do ničeho tlačit.“

Tomáš na něj chvíli jen zíral. Tolik let rozhodnutí za jiné, tolik kompromisů, tolik nocí, kdy přemýšlel, co by bylo kdyby. Všechno se mu najednou smrsklo do jedné jednoduché otázky.

Vstal. Cítil, jak ho trochu zradila rovnováha – vínem, emocemi, blízkostí. Postavil se k Markovi tak blízko, že se skoro dotýkali. Položil mu ruce na boky, přes ten šedý svetr, a prohlédl si jeho tvář. Viděl nervozitu, očekávání, něhu.

„Celý život dělám, co se ode mě čekalo,“ řekl tiše. „Dneska poprvé chci dělat to, co chci já.“

Marek se nadechl, jako by mu někdo dal ránu. „A co chceš?“

Tomáš se usmál, trochu nejistě, trochu odhodlaně. „Chtěl bych… aby tohle nebyl jen jeden večer.“ Palec mu lehce přejel po Markově boku. „Ale zároveň…“ Naklonil se k němu těsně k uchu. „Dneska večer tě nechci pouštět domů.“

Marek se zasmál, tentokrát už bez stínu. Položil Tomášovi ruce na záda a přitiskl ho k sobě. „To se dá zařídit.“

Jejich další polibek už byl hladovější, dychtivější, ale pořád něžný. Tomáš cítil, jak mu srdce buší proti Markovu hrudníku. Nejistá ruka sklouzla po lemu svetru, o kousek výš. Marek se k němu přitiskl, prsty mu putovaly po zádech pod tričko, dotek kůže na kůži ho rozechvěl.

Na okamžik se Tomáš zastavil. Ucítil starý reflex – stáhnout se, omluvit se, couvnout. Ale místo toho si uvědomil, že Marek neustupuje. Čeká. Dává mu prostor rozhodnout.

Tomáš se na něj podíval. V tom pohledu bylo všechno: strach, vzrušení, vděčnost, touha. A něco, co se možná konečně dalo nazvat láskou, která nemusela být schovaná.

„Půjdeme… do ložnice?“ navrhl, hlasem o tón nižším, než byl zvyklý.

Marek se usmál, jemně, skoro něžně. „Povedeš?“

Tomáš kývl. Vzal ho za ruku – jednoduché gesto, které nikdy předtím neudělal. Ta ruka mu sedla do dlaně až překvapivě přirozeně. Jako něco, co mělo být na svém místě už dávno.

Cestou kolem stromečku se Marek zastavil, stáhl z jedné větvičky malou červenou ozdobu a zakýval s ní. „Tohle je náš první společnej Vánoční kýč,“ poznamenal.

„Jestli všechno půjde dobře,“ pousmál se Tomáš, „tak rozhodně ne poslední.“

Světlý proužek z obýváku dopadal až ke dveřím ložnice. Když za nimi zapadla klika, světýlka na stromečku dál jemně blikala a odrážela se v prázdných skleničkách.

Televize mezitím přepla na další pohádku. V téhle už se princezna nevdávala za prince, ale za někoho, kdo jí rozuměl. A v malém bytě v paneláku, ve kterém se ještě ráno Tomáš probudil s pocitem, že jsou to nejhorší Vánoce jeho života, se kroky dvou mužů ztratily v tichu.

Co se dělo za zavřenými dveřmi, patřilo jen jim dvěma.

Ale ráno – až bude Tomáš stát v kuchyni v tričku, Marek bude sedět u stolu s hrnkem kávy a venku bude sníh stále stejně tiše padat – ráno už na gauči nebudou dvě oddělené deky. Jen jedna, nedbale přehozená, a dvě skleničky vedle sebe.

A někde uvnitř Tomáše se usadí nový pocit: že tohle byl možná první Štědrý večer, který byl opravdu jeho.